Čtyři ženy a čtyři muži - váleční veteráni, antifašisté, političtí vězni a disidenti, kteří budou příští týden oceněni na slavnostním ceremoniálu Cenami Paměti národa, se stali hlavními hrdiny krátkých snímků několika mladých režisérů, umělců a novinářů.
Paměť národaCeny Paměti národa jsou občanským oceněním. Neziskové sdružení Post Bellum již třetím rokem vybírá z cyklu Příběhů 20. století osobnosti, jejichž osud by neměl upadnout v zapomnění a jejichž postoje si zaslouží ocenění. Slavnostní udílení proběhne 12. prosince v Národním divadle. |
Autoři snímků se shodují, že mladí lidé dnes sice mají informace z historických učebnic, jejich představy o totalitních režimech jsou však velmi abstraktní a často zkreslené. "Do mladých se to musí pumpovat hodně intenzivně. Musí tomu být stále vystaveni a musíme dělat vše proto, aby současné zlo mělo co nejmenší šanci," říká výtvarník Krištof Kintera, jeden z autorů portrétů. "Současným zlem" míní známý výtvarník (o jeho práci si čtěte třeba zde) zejména extremistické sklony ve společnosti.
Je podle něj nebezpečné, že řada lidí má tendenci osudy obětí totalitních režimů zlehčovat nebo tvrdit, že k některým událostem vůbec nedošlo. "Například popíračům holokaustu nebo lidem, kteří se dnes hlásí k nacismu by se tato videa měla pouštět povinně," míní Kintera. "I když pro nácky bychom dokázali natočit ještě edukativnější videa, tady nám šlo spíš o vyjádření emocí," dodává.
"Ti lidé zažili jinou dobu, je jim přes devadesát a mohou brzy odejít. Jsem rád, že máme příležitost takto připomenout historii," říká další z "režisérů", výtvarník Marek Ther (loni dostal Chalupeckého cenu).
Jsou to takové zářiče, v jejich přítomnosti se ohřejete
A jak vlastně probíhá natáčení a spolupráce s lidmi v pokročilém věku, kteří zažili mnoho utrpení, často přišli o celou rodinu a roky promarnili za nacistickými nebo komunistickými mřížemi? Pokud byste očekávali, že budou zahořklí, uzavření a neochotní stále dokola vyprávět svůj příběh, zkušenost režisérů vás překvapí.
Shodují se totiž, že spolupráce s laureáty pro ně byla radost.
"U všech oceněných, co prošli tímhle peklem mě fascinuje, že nejsou vůbec zahořklí, což já vlastně nechápu. Jsou to takové zářiče. Když se dostanete do jejich přítomnosti, tak se jakoby ohřejete, nabijete," zamýšlí se výtvarník Michal Pěchouček, který vytvářel portrét Leopolda Färbera (o Färberovi čtěte zde).
Färber se celý život věnoval skautingu, což byl jeden z důvodů, proč se znelíbil komunistům. Skauting je jeho život, proto se ho Pěchouček ve svém videu rozhodl zachytit právě v obklopení malých skautů. "Nechtěl jsem to dělat vzpomínkové, i když on je velký kontejner na vzpomínky. Tak trochu jsem ho donutil k integraci s těmi dětmi, protože mi šlo o to vyjádřit jeho radost. Vůbec se mnou nediskutoval. Řekl: 'Zpívat jo? Slovenskou hymnu? Tak dobře. Raz dva a jedem!' On si to vlastně zrežíroval sám," vypráví Pěchouček.
Ačkoli je všem oceněným již kolem devadesátky, paměť jim slouží podivuhodně dobře. Ze snímků je patrné, že jim nedělá problém souvisle a detailně vyprávět. Nejstarší oceněnou osobností je 94letý volyňský Čech Josef Holec (více o Josefu Hocovi čtěte zde), jehož portrét natáčel Marek Ther. "Reaguje velice dobře, psychicky je na tom výborně. Byl jsem u něj doma. Nebyl problém ho rozpovídat. Mluvil o své rodině, o Žatci, byl velice přirozený," hodnotí Ther.
Podobnou zkušenost má i Krištof Kintera. S Evou Roubíčkovou se mu natáčelo perfektně. "Byla úplně profi. Není nic jednoduchého tvářit se přirozeně, když vám do obličeje pere z padesáti centimetrů světlo, to může mít potíže i Anna Geislerová. Paní Roubíčková je velmi komunikativní, nedělalo jí problém se rozpovídat," popisuje (více o Evě Roubíčkové čtěte zde).
Jisté je, že oceněným osobnostem ani přes vysoký věk nechybí energie a ochota podělit se o svůj příběh. Čím to je? "Myslím, že na rozdíl od většiny lidí mají žebříček hodnot poskládaný naprosto jasně. Zkrátka vědí, co je důležité," míní Michal Pěchouček.
Nikdo neví, jak by se při mučení zachoval
Portréty mají stopáž pouhé tři minuty, nejde tedy o informačně vyčerpávající dokumenty. O to větší byla pro jejich tvůrce výzva dokázat v krátkém čase zachytit základní myšlenku vystihující osobnost.
Fotografka Lucie Králová si pro svůj snímek vybrala Helenu Šidákovou (příběh Evy Šidákové čtěte zde). "Když mě organizátoři oslovili, vůbec jsem nepřemýšlela, jestli do toho mám jít, to bylo jasné, protože tahle práce má prostě smysl," říká Králová. Osud paní Šidákové ji přivedl na otázku, jestli si člověk dokáže předem říci, jak by sám reagoval v mezní životní situaci.
Helenu Šidákovou při vyšetřování příslušníci StB mlátili, mučili, tahali za vlasy, tyčemi roztloukli chodidla. Chtěli vědět, kde se schovává její muž. Neprozradila a skončila v kriminále. "Můžeme si říkat, jak bychom se v takové situaci rádi zachovali. Ale nikdo, kdo si to neprožil, nemůže vědět, jak by ve skutečnosti reagoval," míní Králová.
