Hovořil jste s více než šedesáti nigerijskými ženami a dívkami, které uprchly ze zajetí sekty Boko Haram. Jak se vám je podařilo v Nigérii vypátrat?
Ten nápad jsem poprvé dostal, když jsem jednou v novinách četl, že se některým z těchto žen podařilo dostat na svobodu. Chtěl jsem se dozvědět více o tom, čím si prošly, a o podstatě Boko Haram, která se v současnosti hlásí k Islámskému státu. Začal jsem proto tyto ženy hledat. Kontaktoval jsem pár novinářů z Nigérie, včetně lokálního reportéra z Daily Trust, což je jedno z největších nigerijských médií. Tento muž pracuje v oblasti, kde k únosům dochází nejčastěji a má tam mnoho místních informátorů, třeba řezníka nebo obchodníka s kozami. Díky nim jsme byli schopni vypátrat a kontaktovat ženy, které byly v minulosti uneseny, a přesvědčit některé z nich, aby nás navštívily v Jole, což je hlavní město oblasti Adamawa. Já jsem pak v červenci 2015 přiletěl z Německa, ony přicestovaly ze svých vesnic a setkali jsme se v Jole.
Wolfgang Bauer Wolfgang Bauer (1970) je německý novinář a spisovatel. Pracuje pro týdeník Die Zeit. Za své reportáže získal několik prestižních ocenění. Na základě rozhovorů s přibližně šedesáti ženami, jimž se podařilo uprchnout ze zajetí sekty Boko Haram, napsal knihu Ukradené dívky. V češtině již dříve vyšla jeho kniha Přes moře: S uprchlíky na cestě do Evropy. |
Bylo obtížné přimět je, aby nahlas vzpomínaly na traumata spojená s jejich únosem a životem v zajetí?
Já jsem je vůbec nenutil o tom mluvit. Většinou jsem celý první den se ženou mluvil jen o každodenním životě. Ptal jsem se na věci z jejího dětství, má první otázka často byla: „Jaká je vaše úplně první vzpomínka?“ Mluvili jsme o rodině, o jejích snech, které měla před únosem, o starostech, rodičích, manželovi a neposlušných dětech. Otázku za otázkou, detail za detailem. Celé hodiny jsme třeba rozebírali jen dceru, která ji stále zlobí.
Teprve druhý den, když už jsme se navzájem znali, jsem otevřel téma Boko Haram. Občas, když vyprávěly, vycítil jsem, když se zasekly a nějaké téma přeskočily. Některé ženy mluvily klidně o popravách, které na vlastní oči viděly, chtěly nám vylíčit krutost Boko Haram. Ale ty samé ženy se mnohdy zasekly, když se dostaly ke krutostem, které jim prováděli jejich takzvaní manželé z Boko Haram. V této chvíli musíte jako novinář brzdit, nemůžete je svými otázkami znovu traumatizovat.
Často jsem těm ženám říkal: „Mě nezajímá jenom vaše utrpení. Vy jste přece mnohem víc, než jen utrpení.“ Bylo pro mě velmi důležité, aby rozuměly, že se jako novinář netoužím dozvědět jen o tom, co zlého se jim přihodilo, ale snažím se poznat je jako komplexní bytosti se vším, na co jsou hrdé.
Většina těchto žen měla společnou jednu věc: po únosu žily v pralese Sambisa na severovýchodě Nigérie. Povězte mi prosím více o tomto místě.
Je to poslední kus ráje, poslední velký kus pralesa v této části Nigérie, která jinak trpí velkými suchy. Blízko se nachází Sahara, která se stále roztahuje více na jih. A tento prales je poslední pevnost, která poušti odolává.
Boko Haram vyhnala místní správce a turistické průvodce, kteří zde dříve žili, a prales používá jako své útočiště. V hustém porostu si vybudovala celou síť táborů: vojenský, vězeňský, tábor pro unesené ženy a děti. Je to naprosto nepřístupná část světa, nevedou tam žádné silnice. Boko Haram zde zvládá čelit armádě, protože lidé v této části Nigérie nejsou zvyklí pohybovat se v tmavých těsných místech, jako je tento prales.
Boko HaramBoko Haram je salafistická islamistická povstalecká skupina, operující na území Nigérie, Čadu, Nigeru a Kamerunu. Jejím cílem je z Nigérie vytvořit muslimský stát, založený na striktním výkladu práva šaría. Terorizuje nigerijské křesťany i muslimy a unáší jejich ženy a děti. Skupina byla původně napojena na teroristickou síť Al Kajdá, v březnu 2015 se však přihlásila k Islámskému státu, jehož vedení slíbila poslušnost Boko Haram má na svědomí mnoho únosů. V dubnu 2014 Boko Haram unesla přes 274 křesťanských studentek z internátů vládní školy v Čiboku a následně je rozprodala jako „manželky“ a sexuální otrokyně svým členům za cenu asi 240 Kč za „kus“. Sekta však stojí i za stovkami dalších únosů žen a dětí, zejména z vesnic na severovýchodě Nigérie. |
Unesené ženy byly tedy odvlečeny právě sem...
Ano, většina z nich dostala přidělený strom, pod kterým žila. Ty, které posléze byly donuceny uzavřít manželství s členy Boko Haram, žily s muži často ve stanech z igelitů.
Manželství bylo vnuceno většině z nich?
Všechny ženy, s nimiž jsem mluvil, byly dříve či později v lese donuceny k svazku s mužem z Boko Haram.
Můžete popsat, jak vypadal jejich každodenní život v lese?
Měly striktní rutinu. Vstávaly brzy ráno kolem šesté hodiny, což je ale normální i v nigerijských vesnicích. Pokud zrovna bojovníci ukořistili nějaké jídlo, mohly se najíst. Často ale neměly k jídlu nic. Poté, co se probudily, měly mladé i staré ženy výuku islámu. Byly často bity. Většinu dne trávily modlením, učily se arabštinu. Mladé dívky, které se musely provdat, byly odděleny od svých matek a nesměly spolu dál komunikovat. Tato separace byla pro ně obrovsky bolestným momentem. Některé ženy po svatbě předstíraly, že jsou nemocné, aby nemusely s „manželem“ spát. Mnoho z nich bylo skutečně nemocných, kvůli chabé stravě a špatným podmínkám - měly horečky, malárii, červy v žaludku, průjmy. Manželé ženy často krutě trestali.
Hovořil jste i s některou z 230 dívek, která byly v roce 2014 uneseny z internátní školy v Čiboku (o únosu zde)?
Ne, nikdy jsme se s žádnou z nich nesetkali.
Z vyprávění žen ve vaší knize se totiž zdá, že dívky z Čiboku měly v lese jiné postavení než ostatní unesené. Byly v hierarchii výše. Z jakého důvodu?
Protože se staly světovým symbolem. O dívkách z Čiboku se, na rozdíl od ostatních unesených žen, vědělo u nás v Německu i tady v Praze, za jejich osvobození se angažovala Michelle Obamová v kampani Bring back our girls. Staly se mezinárodní ikonou. Islamisté z Boko Haram díky nim získali velkou pozornost. Nejsou hloupí, uvědomili si, že dívky z Čiboku jsou jejich značka, jsou symbolem strachu, který tato sekta vyvolává. Na nigerijskou vládu byl vyvíjen značný mezinárodní tlak, aby byla aktivní v jednáních o jejich propuštění. Boko Haram je proto používala jako svoji páku při jednání s vládou. Dívky z Čiboku byly mnohem viditelnější než ostatní unesené ženy, proto byly pro Boko Haram cennější.
Ženy, jejichž příběhy popisujete v knize, o svých spoluvězeňkyních z Čiboku nevyprávěly příliš pozitivně...
Některé dívky z Čiboku je týraly, byly zmanipulované a staly se prodlouženou rukou Boko Haram. Bydlely v jiném táboře než ostatní ženy, chodily za nimi ale pravidelně kázat a udržovat je v disciplíně, často je trestaly bitím.
Jak se vyvíjely životy unesených žen poté, co se jim podařilo ze zajetí uprchnout? Přijala je konzervativní společnost zpět, přestože se o nich vědělo, že byly násilím provdané za členy Boko Haram?
Vůbec ne. To je hlavní problém a také jeden z důvodů, proč stále nevíme přesné číslo unesených žen. Vyhýbají se všem vládním institucím, vyhýbají se registraci. Prostě se potichu a nenápadně vrátí zpátky do své domovské vesnice, odkud byly uneseny, snaží se splynout s ostatními a žít.
České vydání knihy Ukradené dívky
Vesnice jsou velmi často rozdělené na dvě části. Na ty, kteří měli to štěstí a před Boko Haram uprchli, a potom na ty ostatní, kteří takové štěstí neměli a byli uneseni (většinou to jsou ženy a děti, protože muže Boko Haram rovnou vraždí). Je zde velká nedůvěra mezi těmito dvěma skupinami. První podezírají ty druhé, že jsou po návratu ze zajetí stále nějakým způsobem dobrovolně spolčené s Boko Haram. Domnívají se, že jim sekta za dlouhé měsíce a roky zajetí vymyla mozky. Zároveň tito lidé stále věří v magii a duchy. Věří, že jsou unesené ženy stále pod kletbou Boko Haram, že prostřednictvím jejich očí Abú Bakr Šekau, současný lídr sekty, vidí, co se ve vesnici děje.
V nejhorší pozici jsou zejména ženy, které se ze zajetí vrátily těhotné. Pokud se jim narodí chlapec, jsou vystaveny extrémním hrozbám. Lidé se domnívají, že z každého chlapce, jehož otcem je člen Boko Haram, vyroste jednoho dne automaticky opět bojovník Boko Haram. A ono se to tak skutečně často děje, protože takovýto chlapec bývá společností od malička stigmatizován...
V knize jste popsal příběh ženy jménem Sadya, která byla v době rozhovoru těhotná, přičemž dítě bylo počato ještě během jejího pobytu v pralese jejím únoscem. Vesničané Sadyie vyhrožovali, že pokud porodí chlapce, hned ho zabijí. Víte, jak to s ní dopadlo?
Narodil se chlapec. Se Sadyou jsme stále v kontaktu. Její dítě je naštěstí stále naživu, zatím mu neublížili.
Takovýchto dětí, které byly počaty znásilněním unesených žen jejich „manžely“ z Boko Haram se narodila celá řada - buď ještě v pralese, nebo po útěku těchto žen. Jak matky, s nimiž jste mluvil, tyto své děti - produkty znásilnění - přijímaly?
To je velmi komplikované. Pro mě bylo toto téma mezi nejtěžšími momenty v rozhovorech... Některé ženy tyto své děti milovaly. Jako například Sadya - odmítla jít na potrat, když ji k tomu přemlouvala rodina. Jiné ženy ale k tomuto dítěti necítily nic, nebo se ho dokonce bály. Neměly ho rády. Bylo pro mě hrozně zvláštní vidět matku a její miminko, ke kterému nic necítí, je to pro ni jen kus masa, přívěšek, o který se musí starat. Myslím, že děti i malá miminka cítí, že nejsou milovány. Více pláčou, trpí více chorobami, jsou zanedbanější.
Ukradené dívky. Boko Haram a teror v srdce Afrikyukázka z knihy Talatu: Došli jsme ke starému stromoví. Pod ním všude tábořily ženy a děti. Toto místo nazývají tábor „Brána 1“. Střecha z listí je tam velmi hustá. Když prší, ani si toho nevšimneš. Jeden z bojovníků, myslím, že to byl ten emír, nám říkal: Jste tu teď jako dívky z Čiboku. Zůstanete tu navždy. Potom nám ukázali místo, kde máme spát. Bojovníci mě a mé matce přidělili jeden strom. Strom je v táboře něco jako dům. Kolem jeho kmene rostla spousta malých výhonků, takže bylo pořád chladno a vlhko. Ležely jsme tam jako v nějaké jeskyni. Myslím, že proto jsme taky dostaly ten hrozný kašel. |
Vrátily se některé ženy po návratu ze zajetí ke svým původním manželům?
Žádnou takovou jsem nepotkal. Většina jejich manželů byla zavražděna bojovníky Boko Haram nebo jsou nezvěstní. Starší ženy kolem třicítky se často znovu vdaly. Z ekonomického hlediska mnohdy neměly jinou možnost. Ale dospívající dívky, s nimiž jsem hovořil, ty stále snily o tom, že budou mít možnost svého muže si samy vybrat.
Potkal jsem ženu, jíž bojovník Boko Haram zabil skutečného manžela před očima jejich dětí. Poté si ji vzal a stal se nevlastním otcem těchto dětí. Se ženou měl pak další děti. To byla neskutečně perverzní situace.
Zmínil jste, že se členové Boko Haram ženám snažili vymývat mozek. Potkal jste i ženy, u nichž se to sektě podařilo? Tedy ženy, které na sektu vzpomínaly v dobrém a ke vnucenému manželovi cítily lásku?
Ne. Můj pocit byl, že většina z nich skutečně nenáviděla své věznitele, muže, kteří je znásilňovali. A to zejména dospívající dívky, které často volily velmi drsná slova. Mluvil jsem jen s jednou ženou, jejíž příběh nebyl úplně jasný, nebylo jasné, zda něco cítí ke svému „manželovi“ z Boko Haram. Ale život není černobílý. Pokud dlouhé měsíce váš život závisí na slitování konkrétního člověka, a on vám to slitování poskytuje, vyvinete si k němu i jiné emoce než jen nenávist, popisuje to tzv. Stockholmský syndrom. Myslím, že to by se mohlo stát nám všem.
Byly unesené ženy po návratu ze zajetí již v bezpečí?
Slyšel jsem o ženách, které byly uneseny dvakrát. Navíc samotné vesnice nejsou bezpečným místem, je zde velmi citlivá politická situace. Poté, co jsou vytlačeni bojovníci Boko Haram, přicházejí vesnici často hlídat křesťanské milice. Tyto milice, tzv. lidové fronty, jsou obvykle tvořeny gangstery a kriminálníky.
Sám jsem je viděl, mají červené oči, jsou totálně zdrogovaní. Ve vesnicích zavádějí režim teroru a strachu. Rozhodují, koho potrestat a komu udělit privilegia. Ve vesnici nefungují soudy a není zde ani nigerijská armáda. Ta se po vytlačení Boko Haram obvykle stáhne a střeží pouze hlavní státní silnice a některé velké vesnice. Ale ve většině osad přítomna není. Křesťanské milice vesničany často vraždí - ať už ze vzteku nebo kvůli majetku.
V knize píšete, že jste se žen, s nimiž jste spolu s fotografem a překladatelem vedli rozhovory, vlastně trochu báli. Proč?
Byl to velmi zmatený pocit, který jsme měli. Tyto ženy jsou jednoznačné oběti. Jenže Boko Haram se občas daří zmanipulovat je, vymýt jim mozek a udělat z nich sebevražedné atentátnice. Unesené ženy jsou v současnosti nejmocnější zbraň v jejich rukou. Těsně předtím, než jsme dorazili do Joly, podnikly zrovna dvě ženy sebevražedné atentáty na autobusové zastávce a v obchodním domě, při nichž zemřely desítky lidí.
V Jole nepotkáte mnoho cizinců. A my jsme na sebe upozornili již před naším příjezdem, vědělo se, že po vesnicích hledáme oběti Boko Haram. Nemohli jsme tušit, zda mezi ženami, s nimiž jsme měli naplánované rozhovory, není i jedna, která se s námi nechce sejít kvůli rozhovoru... Byli jsme proto pěkně nervózní, když jsme do Joly dorazili. Najali jsme si ženskou ochranku, která pracuje na americké univerzitě v Jole. Ta všechny ženy prohledala předtím, než jsme se s nimi sešli.
Měl jsem zodpovědnost za svůj tým, za překladatele a fotografa. Kdyby se jim něco stalo kvůli tomu, že jsem chtěl udělat s někým rozhovor, nikdy bych si to neodpustil.
Německý novinář a spisovatel Wolfgang Bauer při návštěvě Prahy (18.05.2017)
Jakým způsobem jen mohou člověka k sebevražednému atentátu přimět...
Nevíme, co se během času v zajetí s těmito ženami dělo. Některé z nich to mohlo kompletně změnit. Zejména dospívající děti jsou stále velmi ovlivnitelné. Možná měly problémy s rodiči ve své původní rodině, teď získaly charismatického kazatele z Boko Haram, ten je skutečně přesvědčil o tom, že skončí v ráji, jakmile zabijí sebe a další lidi...
Ale řekl bych, že většina těchto žen je k atentátu donucena. Řeknou jim: „Pokud to neuděláte, zabijeme vaše děti.“ Co byste udělali vy, kdyby byl v sázce život vašich dětí? Nemohu proto soudit nikoho, kdo souhlasí se sebevražednou misí za takovýchto okolností.
Cítil jste během své práce v Jole někdy přímé ohrožení?
Ano, často. Například hned při prvním interview, které jsme dělali v komunitním centru katolické církve. Najednou z ničeho nic začali všichni kolem nás telefonovat. Zeptal jsem se lidí, co se to děje. A oni odpověděli, že se před chvílí malý chlapec vyhodil do povětří jen dva kilometry od nás. Byl to náš první den v Jole, kdy jsme jako cizinci byli vidět na veřejnosti. Měli jsme proto opodstatněnou obavu, že jsme cílem toho chlapce byli my a že jsou možná na cestě další sebevražední atentátníci. V kostele, kde jsme se nacházeli, nebyla zrovna žádná ozbrojená stráž. Abychom neohrozili zdejší lidi, hned jsme odešli a běželi jsme zpátky do hotelu, kde jsme trávili většinu času. Hotel byl přeci jen důkladněji střežený, i když také určitě ne zcela bezpečný.
Jedním z témat středeční debaty v Knihovně Václava Havla, které jste se účastnil, byla i otázka, zda má novinář pouze popisovat situaci, nebo zda do ní může i aktivně zasahovat. Myslíte si, že vaše kniha něco změnila v životě unesených žen?
Určitě, téma bylo poprvé otištěno v časopise Die Zeit - zabralo celé číslo. Moje kolegyně tehdy prohlásily, že tím to pro nás nemůže skončit, že musíme nabídnout skutečnou pomoc. Die Zeit obvykle žádné peněžní sbírky nevyhlašuje, v tomto případě to ale udělal. Otevřeli jsme bankovní účet, který je mimochodem stále aktivní. A vyzvali jsme čtenáře k dárcovství. Příběh vyšel také v českém časopise Respekt, díky čemuž na účet přišly i tisíce eur z Česka. Dvaasedmdesáti uneseným dívkám a ženám jsme mohli nakonec poskytnout celkem padesát tisíc eur.
Minulý rok jsme znovu cestovali do Joly a pomocí místních katolíků i muslimů jsme pomoc mezi tyto ženy distribuovali. Všech 72 žen přijelo do Joly. Bylo to logisticky velmi náročné. Všechny jsme ubytovali v budovách katolické církve, jenže velká část těchto žen byly muslimky. Katoličtí kněží si stěžovali, necítili se prý bezpečně. Takže jsme část žen museli zase stěhovat... Nakonec to ale vyšlo. Každé z nich jsme zřídili bankovní účet, na který dostala 700 eur.
Opětovné setkání žen v roce 2016 v Jole.
Na co je využily?
Většina z nich říkala, že si nakoupí osivo na jednu sezónu, aby mohly obnovit zemědělský cyklus, a že zaplatí poplatky za školu pro své děti. Všechny si přály, aby jejich chlapci i dívky chodily do školy - přesně tomu se snaží Boko Haram zamezit. Jedna nebo dvě dámy říkaly, že si přejí mít nejlepší povolání ve vesnici, což je podle nich krejčovství. Přály si tedy šicí stroj, který stojí 100 dolarů. Ve vesnici má šicí stroj obvykle jen malá hrstka žen. Jakmile ho jednou získáte, jste finančně nezávislá bez ohledu na roční období. Může pršet, mohou přijít sucha, ale vy stále budete mít práci.
My dva jsme se potkali již před časem, když jste v Praze prezentoval svoji knihu Přes moře, jenž popisuje vaše putování se syrským uprchlíkem Amarem přes Egypt do Evropy. Jste s ním a jeho rodinou stále v kontaktu?
Jistě. Jeho třem dcerám se daří skvěle. Mluví už plynule německy, studují, jsou to velmi aktivní mladé dámy. Myslím, že jsou už nyní velkým přínosem pro společnost. Pro rodiče zase není až tak snadné se adaptovat.
Únos, plavba, zatčeníRozhovor se Syřanem o útěku do Evropy |
Německy se zatím příliš nedomluví, komunikuje proto anglicky. Zároveň už ale mají mnoho přátel. Je hrozně zajímavé sledovat, jak dcerky nyní rodinu táhnou. Rodičům překládají, chodí s nimi na úřady, pomáhají jim, v německé společnosti už umí dobře „plavat“.
O čem bude vaše příští reportáž či kniha?
Právě jsem se vrátil z Jižního Súdánu. Budu psát o obrovském hladomoru, který zde sužuje dvacet milionů lidí. Sám nemohu pochopit, jak je v 21. století stále možné, že dvaceti milionům lidí hrozí smrt hladem. S fotografem jsme navštívili bažinu Sudd, což jsou nejrozsáhlejší mokřady na světě. Několik dní jsme s místními cestovali na kanoi. Kolem nás byly desetitisíce ptáků, ale žádné jídlo. Navštívili jsme velmi odlehlý ostrůvek, kde žily tři rodiny uprchlíků, strávili jsme s nimi šest dní. Snažil jsem se porozumět, v jaké situaci se nacházejí. Je velkou otázkou, co je třeba udělat, aby se země, jako je Jižní Súdán, stabilizovaly. Právě odsud, ze Súdánu, Mali či Eritrey k nám totiž jinak v budoucnu budou utíkat další lidé.
Les Sambisa na severovýchodě Nigérie. Právě zde sídlí sekta Boko Haram a drží zde unesené ženy a děti.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Začátkem května propustili teroristé z Boko Haram desítky unesených studentek:
7. května 2017 |
