Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Únos, plavba, zatčení. Sýrie už neexistuje, říká uprchlík po hrůzné cestě

  9:30aktualizováno  9:30
V egyptské Alexandrii ho unesl gang, pašeráci jej vysadili na pustém ostrově, načež ho zatkla pobřežní stráž. Nakonec Syřan Amar díky falešnému pasu přiletěl přes tři africké státy do vysněného Německa. „Sýrie už neexistuje, myslíme teď na budoucnost,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Amar, za nímž již legálně přiletěla manželka s dcerami.

Amar s pětiletou dcerou Lamar večer před tím, než se vydal na cestu do Evropy. (Káhira, 2014) | foto: Stanislav Krupař

Začnu od konce vašeho příběhu. V březnu jste se ve Frankfurtu po roce shledal se svou ženou a dcerkami. Sám jste do Německa absolvoval velmi nebezpečnou a ilegální cestu. Poté, co jste dostal politický azyl, vaše rodina již přiletěla legálně. Cítíte v tuto chvíli konečně klid a bezpečí?
Ano, samozřejmě. Je to úplně něco jiného pro mě a především pro moje holky. Ani poté, co jsme odešli ze Sýrie do bezpečnější země - do Egypta, stále jsme se necítili úplně v bezpečí, situace v Egyptě se zhoršovala. Jsem opravdu rád, že nyní jsme konečně v klidu. Už se nemusíme strachovat.

Váš život se extrémně změnil před čtyřmi lety, po syrské revoluci. S rodinou jste uprchl do Egypta. Jaký byl váš postoj vůči režimu prezidenta Bašára Asada?
Byl jsem politický aktivista, stejně jako můj otec. Ten byl v azylu v Egyptě už v šedesátých letech, kdy jako politik vystupoval proti straně Baas. Naše rodina byla tedy proti vládě a proti Asadovu režimu. Zpočátku krize byly protesty velmi nenásilné. Lidé během demonstrací žádali pouze reformy, nesnažili se svrhnout prezidenta. Asad ale na klidné demonstrace odpověděl zbraněmi. V dubnu 2011 začal masakr. V Homsu, kde jsme s rodinou žili, policie obklopila lidi na náměstí a začala do nich střílet. V tu chvíli jsem věděl, že musíme pryč. Kamarád, který pracoval pro Národní bezpečnost, mi navíc po bratrovi vzkázal, ať okamžitě odjedu, že mě budou určitě hledat. Šlo o život. Odletěli jsme tedy do Bejrútu a pak do Egypta.

Přes moře

Rozhovor s Amarem Obaidem (ve skutečnosti se jmenuje jinak, pozn. red.) vznikal v úterý v rámci jeho návštěvy Prahy, kdy se účastnil křtu českého vydání knihy Přes moře.

Autorem knihy je novinář německého týdeníku Die Zeit Wolfgang Bauer a český fotograf Stanislav Krupař. Hlavním hrdinou je právě syrský uprchlík Amar. Krupař s Bauerem jej doprovázeli na jeho cestě z Egypta do Evropy. Zážitky z putování s uprchlíky popisují v knize.

„Na cestu se zoufalými Syřany, kteří prchají do Evropy, jsme se chystali půl roku. Museli jsme vytvořit naši falešnou identitu běženců z Kavkazu, protože za Araby jsme se vydávat nemohli. A také najít spolehlivého člověka, ke kterému se přidáme. Našli jsme ho v Amarovi, který se stal nejen naším průvodcem, tlumočníkem a hrdinou naší knihy, ale, po tom všem, i životním přítelem,“ píše Krupař v předmluvě českého vydání knihy Přes moře.

Jak se vám v Sýrii žilo před revolucí? Co jste dělal?
Měl jsem obchod s oděvy v Homsu. Otec pracoval v importu zboží, vlastně celá rodina působila v obchodu. V Egyptě jsem měl spolu se švagrem menší byznys už dříve. Prodávali jsme tam řemeslné výrobky. Když jsme tam emigrovali, tak jsem v tom přirozeně pokračoval.

Proto jste se rozhodl emigrovat právě do Egypta?
Částečně asi ano. Kromě toho už v Egyptě žila velká část naší rodiny - má sestra, její manžel, teta. Pro nás bylo navíc velmi snadné dostat se do Egypta. Tehdy ještě nebylo potřeba vízum. V Káhiře jsem kromě dosavadních obchodů začal ještě dovážet nábytek z Indie a Bali.

Odejít dřív, než bude pozdě

Jaký je život syrských uprchlíků v Egyptě?
Zpočátku za vlády prezidenta Mursího to bylo velmi dobré. Egypťané Syřany podporovali. Dokonce jim i sponzorovali letenky, když neměli dost peněz, aby ze Sýrie uprchli. Po převratu Sísího se to naprosto změnilo. Média začala vést kampaň zaměřenou proti Syřanům, říkala, že všichni Syřané podporují Mursího. Bylo to velmi nepříjemné. Někteří mí zákazníci přestali platit. Lidé se obrátili proti nám. Říkali: „Jsi Syřan, tak co děláš tady?“ Říkali to mí kolegové, sousedi, navzájem se naváděli, ať nenakupují u cizinců. Stále se to zhoršovalo.

Pociťovaly to i mé dcery. Jednu z nich ve škole uhodila egyptská dívka a křičela na ní, co pohledává v Egyptě. Většina Syřanů se od Egypťanů vzhledově odlišuje, mé dcery jsou poměrně světlé, takže je na první pohled poznat, že nejsou Egypťanky. V té době pro ně bylo nebezpečné, aby venku chodily samotné, takže jsme je raději všude vozili autem. Veřejná doprava nepřicházela v úvahu a nejezdily raději ani taxíkem. Báli jsme se.

Tak jste se rozhodl Káhiru opustit a zamířit do Evropy...
Ano, začal jsem přemýšlet o způsobech, jak se dostat do Evropy. Bylo mi jasné, že situace v Egyptě se bude dál zhoršovat. A měl jsem pravdu. V Egyptě dnes pro Syřany není vůbec bezpečno. A stále se to zhoršuje. Věděl jsem, že musíme odejít dřív, než bude pozdě.

Rozhodl jste se pro plavbu s pašeráky přes Středozemní moře. Jistě jste věděl, že je to velmi nebezpečný podnik. Tisíce uprchlíků na moři hynou... Bylo těžké odhodlat se? Vaše rodina souhlasila?
Tenkrát to ještě nebylo tak nebezpečné nebo se o tom alespoň tolik nevědělo. Pro mě to byla jediná možná cesta. Rodina mojí cestu více méně schvalovala, žena se o mě bála, ale nakonec souhlasila. Dcerky také. Nechtěly dál žít jako ve vězení. Jen rodiče mé ženy byli rozhodně proti, ale mé rozhodnutí nakonec přijali. Teď vidí, že to bylo dobře. Po více než roce sledujeme, co se děje v Egyptě. Je to ještě horší, než jsem očekával.

Co se vám honilo hlavou v den, kdy jste se loučil s rodinou a opouštěl Káhiru?
Musel jsem přestat myslet na rodinu a soustředit se na cestu. Příliš jsem se nebál. Když jsem se loučil s manželkou a s dětmi, vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych je už nemusel vidět. Věřil jsem, že to zvládnu, že se dostanu do Evropy. Myslel jsem na budoucnost. Kdybych měl v hlavě stále minulost, nezvládnul bych to.

Na cestu s vámi vyrazili český fotograf Stanislav Krupař a německý novinář Wolfgang Bauer, kteří se vydávali za uprchlíky a dnes tu sedí s námi. Souhlasil jste, že jim budete překládat. Nebál jste se, že to cestu ohrozí?
Nebezpečné to bylo. Pamatujete, jak nás v Alexandrii unesli? (obrací se se smíchem na Krupaře a Bauera, pozn. red.). Řekl jsem jim: „Ok, myslím, že nás právě unesli. Ale je dobré, že to není policie.“ Zní to paradoxně, ale mně se opravdu ulevilo. Znám totiž Egypťany. Vím, že s nimi všechno vyřešíte penězi. Proto jsem doufal, aby nás hlavně nechytila policie. Ta by navíc odhalila, že Wolfgang se Standou jsou novináři. Ale s gangem, který nás unesl, se to nakonec vyřešilo. A pokračovali jsme.

S cestou kluků jsem souhlasil také proto, že jsem chtěl, aby útěky válečných uprchlíků byly zdokumentované. Jsem jim za všechny Syřany vděčný a opravdu oceňuji, že byli ochotni riskovat život pro pomoc ostatním. Jsem si naprosto jistý, že to neabsolvovali jen kvůli knize nebo kvůli své slávě. Koneckonců slavní už v té době byli. Udělali to pro nás. A to jim nikdy nezapomenu.

Syřan Amar (vpravo) s fotografem Stanislavem Krupařem se po delší době opět setkali v úterý během křtu knihy Přes moře (1. 12. 2015).

Syřan Amar (vpravo) s fotografem Stanislavem Krupařem se po delší době opět setkali v úterý během křtu knihy Přes moře (1. 12. 2015).

Která část cesty do Evropy byla pro vás nejtěžší?
Myslím, že částečně to bylo dlouhé úmorné čekání a ukrývání se v bytech pašeráků v Alexandrii. Nejhorší ale bylo, když jsme konečně vypluli a na ostrově nedaleko od břehů Egypta nás pašeráci vysadili s tím, že pro nás přijede jiná loď. Na tu, která přijela, se ale všichni nevešli, lidé se tam cpali, vypadávali ven, takže jsme raději čekali na druhou. V tom jsme viděli světla pobřežní stráže, nevěděli jsme, jestli se rychle schovat do křoví, nebo se raději hned ukázat. Rozhodli jsme se ukázat, protože by nás stejně našli a bylo by to ještě horší, mohli by střílet. Dopravili nás zpátky do Egypta a zavřeli do vězení na tři týdny. Poprvé v životě jsem byl za mřížemi...

Standu a Wolfganga poslali domů. Mně poté imigrační úředník řekl, že musím opustit Egypt, dal mi na vybranou mezi Libanonem, Sýrií a Tureckem. Řekl: „Myslím, že do Sýrie se vám asi chtít nebude, co?“ Řekl jsem mu, že chci do Německa, samozřejmě jsem vtipkoval. Do Bejrútu jsem nechtěl, protože tam to také není bezpečné. Nakonec jsem souhlasil s Tureckem. Odvezli mě na letiště a tak jsem letěl.

Poté jste se několikrát neúspěšně pokoušel dostat z Turecka do Řecka.
Ano... Tehdy bylo velmi těžké dostat se z Turecka do Evropy. Několikrát mě zadrželi. Můj bratr, který byl tehdy v Anglii, znal dobrého pašeráka. Zavolal mu tedy a domluvil se s ním. Pašerák mi nejprve sehnal falešný nizozemský pas za několik tisíc dolarů. Řekl jsem mu, že to je hloupost, nevypadám přece jako Holanďan ani neumím pořádně vyslovit holandské jméno. Řekl jsem, ať mi sežene italský, španělský nebo třeba francouzský pas, který by byl věrohodnější. Nakonec mi tedy sehnal francouzský pas. Jmenoval jsem se Ronny Gautier. Zapamatoval jsem si všechna data, podpis i víza z pasu.

Letěl jsem do Tanzanie. Na letišti v Turecku jsem použil svůj syrský pas, do Tanzanie jsem pak už vstoupil jako Francouz. Když jsem přišel ke kontrolnímu stanovišti, oskenoval úředník můj falešný pas a říká: „Proč mi to tu svítí?“ Řekl jsem, že nevím. Ptal se, kde mám letenku. Odpověděl jsem, že ji nemám, protože jsem si jí zamluvil on-line, a že palubní jízdenku jsem v letadle vyhodil. Improvizoval jsem, na takovou situaci jsem nebyl vůbec připravený. S druhým úředníkem pak odešli, že prý zkusí použít jiný skener. Byla to hrozná chvíle. Myslel jsem, že je vše ztraceno. Za deset minut se úředníci vrátili a řekli, že můj pas zapíšou manuálně. Vstoupil jsem tedy do Tanzanie.

Narvaným autobusem jsem pak dojel do Lusaky v Zambii. Tam jsem se setkal s dalším pašerákem, který po mě chtěl další dva tisíce dolarů, řekl jsem, že ani náhodou. Nakonec jsme se domluvili, zařídil to s úředníkem na letišti v Lusace, takže už tam nekontrolovali můj pas. Odletěl jsem do Namibie a odtud konečně do Frankfurtu!

Na letišti jsem si dal cigaretu a kafe, zavolal jsem Wolfgangovi a okamžitě šel na policii požádat o azyl.

Setkání v Homsu

Wolfgang Bauer, který se rovněž účastnil úterního křtu v Praze, při té příležitosti vyprávěl, jak poznal Amara a jeho rodinu: „Stanislav a já jsme často cestovali do Sýrie. Potkali jsme se v Homsu na počátku syrské revoluce v roce 2011. Amarova rodina mě schovávala u sebe doma, chtěli, aby se zprávy o revoluci dostaly do světa. Vydával jsem se za turistu. Měl jsem tedy možnost vidět demonstrace na vlastní oči. Každý večer syrská policie střílela do demonstrantů v ulicích. Když děláte takovýto typ reportáží, nestáváte se aktivistou, ale samozřejmě vás to vtahuje, cítíte se zainteresovaná.“

Musela to být ohromná úleva.
Vlastně jsem v tu chvíli necítil štěstí. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že jdu požádat o azyl, ale věděl jsem, že musím. Vzali mě do uprchlického tábora, dali mi přikrývku... Ten první den jsem byl v depresi. Druhý den už to ale bylo dobré. Sešel jsem se s Wolfgangem a právníkem. V táboře jsem zůstal dva týdny, poté jsem byl chvíli ubytovaný v jedné vesnici. Když jsem dostal politický azyl, našel jsem byt ve Frankfurtu. A čekal na svoji rodinu.

Kolik času uplynulo ode dne, kdy jste opustil Káhiru, do dne, kdy jste se dostal do Frankfurtu?
Přes tři měsíce.

Jste stále v kontaktu s dalšími uprchlíky, které jste potkal na cestě?
Ano, s některými. Hlavně se dvěma bratry, se kterými jsme se spřátelili. Jsou ve Švédsku. Jejich třetí bratr se na moři utopil.

V Sýrii i Egyptě jste se živil jako obchodník. Chcete obchody rozjet i v Německu?
Obávám se, že nedokážu být takový jako předtím. Ale to nevadí. Nemusím být obchodník, můžu tu třeba učit arabštinu nebo angličtinu. A možná, že zkusím něco úplně nového, absolvuji nějaký kurz. Teď se učím německy. IchlerneDeutsch. S lidmi tady nemám žádné problémy. Němci jsou velmi přátelští a vstřícní. Je ale pravda, že většina lidí ani neví, že jsme uprchlíci.

Rozstřílené domy v Homsu, bývalém domově Amara a jeho rodiny.

Rozstřílené domy v Homsu, bývalém domově Amara a jeho rodiny.

Vidíte tedy vaši budoucnost a budoucnost svých dětí v Německu?
Ano. Chci, aby moje dcery žily tady. To, co se teď děje v Sýrii, je naprosto šílené. Myslím, že Sýrii už jsme ztratili, žádná Sýrie neexistuje, je historií. Homs, náš bývalý domov, bude brzy s Asadovým režimem. Můžeme zapomenout na náš majetek tam, a na to, že bychom se vrátili. Situace je tam tak složitá, že vlastně nikdo pořádně neví, o co jde. Celá moje blízká rodina už ze Sýrie utekla. Moje matka s mým mladším bratrem žijí v Bulharsku. Starší sestra s dětmi je také v Německu, pracují a studují v Essenu a Hamburku.

Hodně Syřanů říká, že domov je pro ně stále Sýrie, a že se tam chtějí vrátit. Já se ale snažím svůj minulý život zapomenout a jít dál. Nechci stále jen vzpomínat a stýskat si po Sýrii. Chci myslet na budoucnost. Tvoříme si tady přirozeně nové vztahy, dcery chodí do německé školy, mají nové kamarády. Jsou tu spokojené a v bezpečí.

Chronologie syrského konfliktu:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.