V čem spočívá práce vojenského kaplana?
Jsem pro vojáky oporou. Celou dobu se snažím být jim co nejvíc nablízku, získat si jejich důvěru do té míry, že i v případě, že se něco stane, nemají problém za mnou přijít. A je jedno, jestli je to nějaká drobnost, rozpadá se jim vztah nebo nastane situace, jakou máme dnes.
V čem se liší práce vojenského kaplana od civilního?
Rozhodně pracovní dobou, nasazením a prostředím. Předtím jsem dělal kaplana v nemocnici na zkrácený úvazek, občas jsem docházel do věznice, a tam máte kolem sebe často lidi, kterým končí život nebo kteří jsou ve špatné situaci. Naopak v armádě jsem mezi mladými, silnými lidmi, kteří mají všechno před sebou.
Čili jste něco jako vojenský psycholog?
To zase ne, psycholog je odborník, který řeší psychologické problémy, kaplan je člověk, který s vojáky tráví čas, je pro ně něco jako kamarád, vrba, které mohou říct všechno, protože kaplani jsou vázáni zpovědním tajemstvím. Někdy za mnou lidé chodí, že se potřebují jen „vykecat“, a ukáže se, že mají větší problém, který pak společně řešíme a případně je nasměruji k odborníkům. Jsem s nimi v dobrých i ve špatných chvílích. Když mají svatbu, oddávám, když někdo z jejich kamarádů zemře, ten okamžik s nimi také prožívám.
Znal jste vojáky, kteří v neděli zemřeli v Afghánistánu?
Neznal, jsou z jedné brigády, ale z jiného praporu, než jsem já, pravděpodobně jsem je potkal, ale v armádě je moc lidí, než abych si mohl všechny pamatovat.
Vladimír Moravec
|
Byl jste tím, kdo musel informovat o úmrtí vojáků jejich rodiny?
Byl jsem u toho, ale zprávu vždy oznamuje velitel, který má s sebou tým lidí – kromě kaplana i psychologa a doktora. Někdy je to ale závod o čas, aby se rodiny zprávu dozvěděly dřív od nás než z médií, takže se může stát, že jede třeba jenom velitel, který musí být vždy přítomen, a jeden z nás, abychom to stihli. Pokud je potřeba, zdravotní podpora přijede za rodinou později. Vždy ale takovou zprávu říkáme osobně, nikdy přes telefon.
Jak rodinám zesnulých můžete pomoci?
V současné chvíli jsme je informovali o úmrtí, přičemž v průběhu následujících dnů budu fungovat jako prostředník mezi armádou a rodinou. Budeme také ladit věci týkající se pohřbu, repatriace a podobně. Budeme jim ale pomáhat i dál, někdy je to několikaměsíční nebo několikaletý kontakt, záleží na potřebě.
Jak se taková zpráva vůbec dá říct? Existuje na to nějaký postup?
Postup je takový, že se velitel prostě musí vzchopit a říct jim to tváří v tvář. Je strašně těžké, když říkáte rodině, že jejich nejbližší zemřel. Zvlášť když to říkáte o člověku, který byl mladý a plný sil, protože do armády chodí mladí zdraví lidé. O to je to horší. Na to se nedá nijak připravit.
Tři čeští vojáci zahynuli v Afghánistánu po útoku sebevražedného atentátníka |
Zní to jako velmi psychicky náročná práce. Proč jste se pro ni rozhodl?
Já si naopak myslím, že je to velmi povzbuzující práce, smrt k životu patří. Jako farář v civilu se se smrtí setkáváte možná častěji než v armádě. Navíc v armádě je to pro mě motivující, vyhovuje mi vojenské prostředí s určitou formou velení, kde mám jasně dané úkoly, za které jsem zodpovědný. Je to určitým způsobem i výzva, která mě naplňuje.
Byl jste někdy s vojáky na zahraniční misi?
Ano, v Bagramu v Afghánistánu jsem strávil půl roku na přelomu loňského a letošního roku.
V čem vaše práce v Afghánistánu spočívala?
Trávil jsem tam s vojáky 24 hodiny denně, snažil jsem se s nimi trávit co nejvíc času, ať už povídáním, při sportu nebo třeba bohoslužbách. Stále s nimi mluvíte a trávíte s nimi čas, jak to jde.
V čem vojáci na zahraniční misi nejvíc strádají?
Myslím, že to je různé, každý voják to snáší jinak, ale všichni jsou pod permanentním stresem, kdy si neustále uvědomují, že se něco může stát. Ten pocit sice časem trochu potlačíte, ale zůstane ve vás. Horší je, že jste odloučeni od rodiny, a když se doma něco stane, nemůžete za ní jet a pomoct. To je asi to nejnáročnější. Je to zkouška pro každý partnerský vztah. Na druhou stranu je to jednodušší v tom, že v dnešní době můžete být každý den v kontaktu díky moderním technologiím.
Neměl jste vy sám strach, když jste byl v Afghánistánu?
Měl jsem pocit nervozity, když se něco stalo, třeba zahoukala siréna, letěla raketa. Ale časem si na to člověk zvykne, stane se z toho rutina, ta nervozita byla spíš na začátku.
Jak velkou šanci vrátit se do normálního života mají vojáci, kteří bojují ve válce?
Těžko říct. Je to individuální, i jedna mise může člověka určitým způsobem změnit. Ale kromě psychologické stránky jde i o praktické aspekty, například o kvalifikaci. Pokud odejdete v padesáti z armády, nemáte žádnou praxi, nikde vás nechtějí. Přitom vojáci by mohli být velmi dobří zaměstnanci. Co se jim řekne, to udělají, neodmlouvají.
Říkal jste, že i jedna mise může člověka změnit. Změnilo to v něčem vás?
Určitě. Mnohem víc si vážím věcí, které jsou pro většinu lidí naprostou samozřejmostí. Ať je to pocit bezpečí, že můžu pustit děti ven před dům a nebát se o ně, nebo radost z rodiny, které si začnete mnohem víc vážit, když jste konfrontování s konečností svého života, a mnohem víc si po takové zkušenosti začnete život užívat.
