„Většina z nás bývala farmáři, ale teď máme stálou práci,“ pochvaluje si Abrahão Estêvão Manuel. Poblíž jeho vesnice Barra do Dande na břehu Atlantského oceánu se v prosinci slavnostně naplno rozjela největší ocelářská huť na jihozápadě afrického kontinentu.
Potomci vůdce angolských rebelů žalují hru Call of DutyMajitel nové ocelárny není jediný, kdo se v poslední době pokouší vydělat na dědictví 40 let válečných konfliktů v Angole. Synové Jonase Savimbiho, který během angolské války o nezávislost velel milicím Unita bojujícím proti Portugalcům, letos zažalovali francouzskou pobočku společnosti Activision Blizzard. Tvůrci populární počítačové hry Call of Duty: Black Ops 2 podle nich otce ukazují jako barbara a hlupáka posedlého vražděním, přestože byl prý v první řadě kultivovaným politikem a stratégem. „Vidět ho zabíjet lidi, řezat někomu ruku... Tohle není táta,“ řekl rádiu RFI dvaačtyřicetiletý Cheya Savimbi. Po herním studiu rodina jako odškodnění podle deníku l’Express žádá milion eur, v přepočtu 27 miliónů korun. Hru má také stáhnout z prodeje. Vývojáři se brání s odkazem na svobodu projevu, která je pro hru s fiktivním příběhem, která se opírá o historická fakta, nezbytná (více se dočtete zde). |
„Do životů některých zdejších lidí to neskutečně zasáhlo,“ vylíčil serveru International Business Times jeden z 500 ocelářů, které nová továrna zaměstnala.
Manuel podle svých slov o práci v huti snil od chvíle, kdy si všiml stavebního ruchu na okraji vesnice.
Kromě továrních hal firma zaměstnancům nabízí i nové bydlení, kam se mohou přestěhovat z chatrných vesnických domků.
„Ocel je stejně důležitá jako jídlo. Když chcete něco postavit, potřebujete ji. Znám zdejší trh a jeho potenciál,“ řekl CNN majitel podniku, francouzský podnikatel Georges Choucair.
V Angole už provozuje například síť pekáren, v posledních letech se však zaměřil na dovoz oceli. Věří, že jeho nový projekt má budoucnost.
Do roku 2020 bude podle něj země schopná pokrýt si veškerou spotřebu oceli sama. „Angola může být ocelářským centrem Afriky,“ věří investor a dodává, že své výrobky by časem mohl přes oceán dovážet i do Jižní Ameriky. Do továrny investoval 300 milionů dolarů, v přepočtu přes 7 miliard korun. Sedmdesáti miliony projekt zaštítila i Světová banka.
O materiál na výrobu předlitků, tyčí a prutů má Choucair pro začátek bohatě postaráno. V prvních 280 tisíc tun oceli, kterou chce jeho firma vyrobit během letošního roku, se mají proměnit vraky tisíců tanků a obrněných transportérů, zbraně a odepsaná munice, která u silnic i v polích napříč Angolou připomíná 40 let krvavého násilí.
Dva tisíce lidí teď pro ocelárnu v rámci brigády sbírají a odvážejí pozůstatky angolské války o nezávislost na Portugalsku a hlavně navazující občanské války, která stála život půl milionu civilistů.
Angola žila v ropném opojení, zlaté časy však rychle skončily
Po skončení občanské války v roce 2002 začala Angola naplno využívat své nerostné bohatství, těží se tu měděná ruda i diamanty. Zdaleka největší podíl na její ekonomice má však ropa, podle CIA World Factbook tvoří celých 90 procent veškerého exportu.
V angolské metropoli Luanda díky tomu začaly růst mrakodrapy a z města se rázem stala jedna z nejdražších destinací v Africe - navzdory tomu, že 40 procent obyvatel země žije pod hranicí chudoby.
Lesk hlavního města se stále ztrácí v kulisách chudinských čtvrtí bez tekoucí vody. Na venkově se děti místo prolézaček houpají na hlavních starých tanků a při fotbalu si musí hlídat, aby se míč nezakutálel mezi nášlapné miny.
Zemi navíc v roce 2008 naplno zasáhla hospodářská krize. Svět přestal ve velkém nakupovat ropu i diamanty, sen o bohaté zemi se proto začal rozplývat. Zatímco v roce 2007 angolská ekonomika vzrostla o rekordních 23 procent, o dva roky později vzrostl její hrubý domácí produkt o pouhá 2,4 procenta.
Jedna ocelárna zemi nespasí, varují odborníci
Země se po krizi vzpamatovala. Zvládla to dokonce rychleji než její někdejší kolonisté, desítky tisíc Portugalců mířily do Luandy za prací (psali jsme zde). Nízká cena ropy však její zisky dál tvrdě sráží a státní pokladna se topí v dluzích. Barel černého zlata za dva roky zlevnil o 70 procent a stáhl s sebou i místní měnu.
Centrum angolské metropole Luandy
Dovážené zboží, včetně nutných potravin jako mouky a rýže, rázem citelně podražilo. Na rozdíl od ropných velmocí v Perském zálivu navíc Angolané nemají rezervy, díky nimž by těžké časy přestály. Vláda v Luandě si od nové ocelárny slibuje, že pestřejší produkce ekonomiku opět rozproudí a postaví na nohy.
Odborníci však upozorňují, že jedna ocelárna ani zdaleka nestačí. „Měli bychom ten projekt vítat, protože vytvoří několik pracovních míst a je příhodným doplňkem jinak naprosto nerůznorodého hospodářství. Ale neměli bychom ho přeceňovat,“ upozornil CNN Ricardo Soares de Oliveira z oxfordské univerzity.
Ropa podle něj stále zůstává prakticky jedinou komoditou, na kterou angolská vláda - možná marně - spoléhá. I před strmým pádem cen ropy měla přitom problém vyrovnat rozpočet. Výroba ocelových nosníků přímo v Angole sice usnadní, zrychlí a zlevní růst mrakodrapů v centru Luandy, na rozvoj chudého venkova, tamních škol a zdravotní péče však nejspíš peníze dál nebudou.
