Z mnoha důvodů ale summit za úspěch považovat můžeme. Po desetiletí otevřeného nepřátelství k sobě obě strany našly cestu a začaly komunikovat. A jak praví staré korejské přísloví - první krok je půl cesty.
Jaromír ChladaVystudoval koreanistiku na Filozofické fakultě UK a Severokorejská studia na Dongguk University v Soulu. V roce 2003 se mu podařilo do severokorejského Pchjongjangu vycestovat v rámci půlroční studijní stáže. V současnosti se specializuje se na problematiku Severní Koreje a působí na Univerzitě Karlově. |
Setkání proběhlo hned na nejvyšší úrovni. V postojích USA i KLDR jsou vidět zřetelné ústupky od původních zarputilých postojů. Kim Čong-un je odhodlán k úplnému jadernému odzbrojení, Donald Trump slíbil bezprecedentní bezpečnostní záruky a vidí zářnou budoucnost severokorejského lidu po odvozu poslední jaderné bomby z území KLDR.
„Rakeťák“ se v jeho očích najednou změnil na „talentovaného muže, který miluje svou zemi“.
Summit USA-KLDR |
Na druhou stranu, škarohlídi a pesimisté budou zdůrazňovat, že Trump bezhlavým souhlasem se setkáním dostal americkou administrativu do vleku událostí, že podáním ruky Kimovi legitimizuje nejhorší diktaturu na světě, nenajdou vágnějšího textu na světě, než je závěrečné komuniké podepsané oběma státníky, kde není jediný pevný konkrétní bod, od kterého by se dalo někam odrazit.
Z dlouhodobé perspektivy nejspíš vyhrál Kim Čong-un, protože získal spoustu času na klasickou severokorejskou vydírací strategii. A úplná, ověřitelná a nezvratná denuklearizace se mávnutím kouzelného proutku změnila na dlouholetý složitý proces s nejistým koncem někdy v budoucnu. Nejhorší je, že všichni mají pravdu. Ale co naděláme... byl to historický okamžik.
