Lotte Hershfieldové bylo teprve sedm let. Už tehdy však věděla, že její svět se pomalu, ale jistě rozpadá. V Německu se k moci dostávali nacisté a rodina Hershfieldové měla židovské kořeny. Zprvu malé ústrky ze strany úřadů se změnily v cedule „Vstup psům a Židům zakázán“. Nemohla navštěvovat veřejné školy, nacisté opakovaně prohledali dům, ve kterém s rodinou bydlela. V plamenech skončily mimo jiné i její nejoblíbenější knihy. „Tehdy jsme byli pořád ve střehu,“ vzpomíná dnes 84letá Hershfieldová.
Rodiče začali tušit, že obyčejnou šikanou vše neskončí a rozhodli se opustit svou domovinu. V roce 1938 se vydali na cestu do míst, kam by to čekal jen málokdo. Rodina Hershfieldových se stala jednou z 1 200 evropský Židů, kteří mezi lety 1938 až 1941 hledali azyl na dalekých Filipínách.
„Všichni známe příběhy Anne Frank či Schindlerova seznamu,“ myslí si Michelle Ephraimová, jejíž otec Frank na Filipíny prchl s rodinou krátce pár týdnů po Křišťálové noci v roce 1939. Bylo mu devět let, uvádí server CNN. „Jakmile do toho všeho přimícháte asijský element, začne se to komplikovat, zároveň je to všechno zajímavější a překvapivější,“ dodává. Její tatínek své životní osudy zaznamenal v obsáhlé biografii, v níž vzpomínal mimo jiné na to, jak milí na něj Filipínci byli.
Plán na záchranu a dětská radost z dobrodružství
Za to, že se Filipíny staly novým domovem pro stovky Židů, může skupina nepříliš pravděpodobných přátel. Osudy židovské populace v Evropě s nástupem nacismu znepokojovaly Manuela Quezona, prvního prezidenta filipínského společenství, budoucího amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera a židovsko-americké bratry z klanu Freidersových. S plány na přesídlení Židů údajně přišli během pravidelných partií pokeru. Na Filipínský ostrov Mindanao jich mělo dorazit až deset tisíc.
Osvětimské výročíZEĎ SMRTI: Přeživší se vrátili do Auschwitz I DÍVKA: Koukali jsme na sprchy a čekali plyn PŘEŽIVŠÍ: Holokaust nesmí být zapomenut, apelují VZPOMÍNKY: Život mi zachránil bůh z opasku a hudba CEREMONIÁL: Osvětim si připomněla 70. výročí osvobození |
V roce 1938 se jejich plán začal uskutečňovat. Na Filipíny dorazila zejména židovská elita - rabíni, doktoři a chemici židovského původu. Samozřejmě spolu se svými rodinami. Později mezi nimi byl i slavný dirigent Herbert Zipper, který po válce založil místní manilský symfonický orchestr.
Pro evropské Židy byl příjezd do nové vlasti kulturním šokem. „Neznali jsme místní řeč, nikdy předtím jsme taky neviděli jiné než bílé lidi,“ popisuje Hershfieldová, která vzpomíná také na vysokou vlhkost vzduchu, nesnesitelné horko a obří komáry. Spolu s dalšími židovskými dětmi však na Filipínách viděla hlavně jedno velké nové dobrodružství. Šplhaly po mangovnících, plavaly v průzračných zátokách a učily se tradiční filipínské písničky.
Pro starší uprchlíky však byla situace odlišná. „Pro rodiče to bylo opravdu těžké. Nikdy se nenaučili Tegalog (nejrozšířenější jazyk Filipínské republiky, pozn. red.). Žili podle zvyků Západu a zůstávali v úzkém kruhu přistěhovalců,“ vzpomíná Hershfieldová, která i přesto na svoje dětství vzpomíná s radostí. Idylické dny však měly brzo skončit. K pobřeží Filipín totiž v roce 1941 dolehly boje 2. světové války.
Japonská okupace byla pro rodilé Filipínce prokletím, židovští přistěhovalci však na tom byli paradoxně o něco lépe kvůli jejich německým pasům. Japonci je totiž na základě toho považovali za spojence. Přesto na ně dolehl nedostatek jídla a každodenní pohled na násilí. Situace se nezlepšila ani po tom, co se spojenecká vojska snažila dobýt Filipíny zpět. Každý den padaly z nebe bomby. „Všude kolem hořelo. Mohli jste vidět husté černé mraky, cítili jste zápach mrtvol, jak leží a rozkládají se,“ vzpomíná Hershfieldová.
Nebýt Filipín, skončili bychom v krematoriích
Když Japonci postupně začali ztrácet nadvládu nad Manilou, vojáci podle dostupných svědectví vraždili a znásilňovali civilisty. Ne náhodou byl po válce velitel japonských vojsk, generál Tomojuki Jamašita odsouzen k smrti za válečné zločiny.
„Japonci se tehdy rozhodli, že zničí Manilu. Chtěli za sebou nechat mrtvé město. Zapalovali a vraždili,“ vzpomínají sestry Ursula a Martha Miodowské, které na Filipíny přijely v roce 1939. Dodávají však, že i tyto hrůzy pro ně byly snesitelnější než vidina koncentračních táborů. „Nebyli bychom naživu, kdyby nebylo Filipín. Skončili bychom v krematoriích,“ shodují se přeživší.
V roce 2009 v izraelském městě Rišon le-Cijon vzdali hold filipínským úřadům vztyčením velkého památníku. Připomíná pomoc Židům během holokaustu. Má symbolický tvar trojice otevřených dveří. Mnoho potomků Židů, kteří za 2. světové války vyhledali azyl na Filipínách, se snaží štědrost místních oplatit i desítky let po válce.
Když v prosinci roku 2013 Filipíny zpustošil tajfun Haiyan (více zde), mnoho z nich se vydalo na dalekou cestu, aby přispěli k obnově měst. Jedním z nich byl i Danny Pin. „ Pro mě to bylo jako uzavřít kruh. Zároveň jsem si nemohl pomoct a představoval jsem si, jaké to muselo před 76 lety být pro mou rodinu, když sem přijížděla. Má cesta na Filipíny po tajfunu Haiyan byla něco speciálního. Splatil jsem dluh zemi, která zachránila život mé rodině,“ myslí si.
