Dostal jste vyznamenání k 25. výročí vzniku Slovenska, ale před těmi pětadvaceti lety jste byl přitom proti rozdělení Československa. Vnímáte to jako paradox?
Vnímám to jako skvělý paradox. Je v tom velkorysost současné slovenské politiky. Velkorysost, která mi imponuje a která mi strašně schází v Česku.
Když jste se o vyznamenání dozvěděl, co vám hlavou proběhlo jako první?
Že budu zvláště rád, když mi vyznamenání předá právě prezident Andrej Kiska, kterého si velmi vážím.
A čím si Andrej Kiska získal vaši úctu?
Protože je to prezident, kterého řada lidí u nás v České republice Slovákům závidí, což je docela vzácný jev, kdy Češi Slovákům něco závidí.
Výročí rozpadu Československa |
Jak si na tom dnes stojí Česko a Slovensko?
Slováci se dostali už v celé řadě věcí před nás. Ty víc než dvě desetiletí let využili k posílení svého sebevědomí. My Češi jsme vedle nich dnes ustrašený národ, který se bojí světa kolem nás. Slováci, s potížemi, ale jdou vstříc Evropě, té nejvlastnější Evropě.
Takže vývoj v Česku a Slovensku byl od rozdělení Československa podle vás přece jen jiný?
My jsme vždy byli ve fázovém posunu, pokud jde o veřejný život na Slovensku a u nás, už v sedmdesátých, osmdesátých letech. Tentokrát jsou ale Slováci dost daleko před námi. Je to ale, myslím, i proto, že překonali tu velikou, nebezpečnou krizi, která se tehdy už netýkala jen jich, ale celé střední Evropy. A to ve volbách v roce 1998.
To už většina Čechů vytěsnila, to, že těch prvních šest let nezávislosti se o Slovensku mluvilo jako o černé jámě Evropy. Slovensko nebylo přijato v prvním kole do NATO, že Evropská unie váhala. Slováci překonali tehdy sami sebe, když výsledek ve volbách 1998 už Vladimíru Mečiarovi (k udržení se u moci, pozn. red.) nestačil. A to je to, čím se Slovensko dnes od nás liší. Tím, že má za sebou velkou, překonanou, politickou i morální krizi. Já se musím domnívat, že nás Čechy taková krize teprve čeká a že ji musíme dokázat překonat, jako to dokázali Slováci.
Česká republika je na tahu
Dá se vzít z toho slovenského překonání oné mečiarovské krize pro Čechy nějaké ponaučení?
Tenkrát v těch devadesátých letech se probudila slovenská občanská společnost, ačkoli se před tím zdálo, jako by skoro neexistovala. Určitě pomohl i vnější svět, ale nakonec to byli mladí Slováci, kteří před volbami obešli třikrát každou chalupu na Slovensku. A nenabádali lidi, koho mají jít volit, ale říkali jim, aby šli volit. Protože bylo jasné, že už jen vysoká účast bude stačit k tomu, aby se Mečiar neudržel u moci.
Svět se ale od té doby hrozně změnil a já si nejsem jist, zda jsme při tom dnešním informačním chaosu schopni dosáhnout takové mobilizace voličů. Také je pravda, že nejsme ještě tak daleko, že v naší demokracii stále ještě všechno jakž takž funguje. Ale některé představy vůdčích politiků ve mně budí hrůzu. Nedovedu ale odhadnout, jak se to bude vyvíjet u nás dál, protože rok 1998 byl úplně jiný, než je rok 2018.
Jak se podle vás bude vyvíjet celková situace v celé střední Evropě?
To kdybych věděl. My, země visegrádské čtyřky, jsme teď na křižovatce. Vypadá to, že Slovensko se už rozhodlo. A bohužel to vypadá, že Polsko a Maďarsko také, ale opačně. Česká republika je teď jaksi na tahu a bude se muset rozhodnout. Je po volbách, nikdo s určitostí neví, jakou má pan Andrej Babiš představu o našem místě v Evropě. Je tu ale nějaká naděje, já sám si myslím, že není nic ztraceno. Teď bude pozornost upřena na nás.
Dá se něco dělat na pomoc demokratického vývoje v Polsku a Maďarsku, aniž zahodíme dvacet let visegrádské spolupráce?
Naše nejvyšší politické patro, na úrovni premiéra, či ministra ministra zahraničí, by mělo být zdrženlivé. Média, právnický svět, by ale měly pojmenovávat vývoj v těchto zemích naprosto otevřeně a k mé radosti to ten právnický svět dělá. Poučení z dějin říká, že špatné polsko-české vztahy byly koncem třicátých let minulého století v tom negativním slova smyslu rozhodující, a proto bych byl tady velmi opatrný. Takže musí být nějaká dělba práce - vy, média, musíte popisovat situaci v těchto zemích, jaká je. A pokud jde o politiku, ta se nedělá jen veřejnými prohlášeními. Je možné také intenzivně neveřejně, na osobní bázi, komunikovat s polskými politiky. Tam určitě jsou ještě nějaké možnosti.
A věříte, že česko-slovenské vztahy budou, ať už bude v Česku vývoj jakýkoli, nadále tak dobré jako dosud?
Ano, samozřejmě. To pokládám za úplnou samozřejmost. My Češi a Slováci jsme si nikdy nic zlého neudělali. Někdy jsme si nerozuměli, míjeli jsme se, ale nikdy jsme si nic neudělali.
