Jsme tak silní, jak je silná Aliance, upozorňuje generál Petr Pavel

  9:44aktualizováno  9:44
Naší snahou by mělo být, aby Severoatlantická aliance jako celek byla silná. „Pak se můžeme spolehnout, že i naše obrana bude silná a spolehlivá,“ říká v rozhovoru generál Petr Pavel na okraj národní bezpečnostní konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“ na Pražském hradě, která je věnována stoletému výročí vzniku Československa.

Bývalý předseda Vojenského výboru NATO a bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Petr Pavel. | foto: ČTK

Kam jsme se dostali za 100 let?
Netroufnu si hodnotit celých sto let. Když zvážím hlavní bezpečnostní katastrofy, které nás potkaly, tak je dnešek bezprecedentně nejbezpečnějším obdobím, ve kterém jsme kdy žili. Vstup do NATO ukotvil Českou republiku v systému, na který se může spolehnout. Z pohledu armády to, i přes období snižování rozpočtů, byla doba růstu profesionality, zkušeností, povědomí o tradicích a důvěryhodnosti.

Národní konference: „Naše bezpečnost není samozřejmost“

Osobně jsem přesvědčen, že Mnichov 1938 byl v naší dosavadní historii asi tou nejtragičtější bezpečnostní ranou, kterou jsme kdy schytali?
Kdybych měl hodnotit události v nějakém pořadí, které pro nás znamenaly skutečně tvrdý úder, tak je Mnichov na prvním místě a srpen 1968 na druhém. Tyto dvě události znamenaly obrovské ponížení, ztrátu nadějí a následné přizpůsobení se realitě. Stálo nás to spoustu národní hrdosti a sebevědomí a řekl bych i některých dobrých vlastností. Z naší stoleté historie vyskakují jako černé fleky na duši našeho národa.

Myslíte, že to je právě ten důvod, proč tak nějak nevěříme spojenectvím?
Do určité míry ano. Ale na druhou stranu si troufám tvrdit, že ta „zrada“ spojenců je tak trochu i omluvou pro nás, že jsme se nebránili. Spojenci preferovali odstoupení Sudet a „mír“ s Hitlerem, i když to bylo krátkozraké a ve Francii i v Británii vůči tomu byla i poměrně silná opozice. Přesto jsme se mohli zachovat jako suverénní stát. Neudělali jsme to z mnoha různých důvodů a začali jsme žít realitou. Zrada spojenců pak byla trochu naší vlastní vnitřní náplastí, že jsme se rozhodli nebránit se. Rozhodně ovšem toto období mělo za následek - spolu s řadou dalších historických okolností - že jsme se naučili přizpůsobovat, spíše se s realitou vypořádávat, než se jí postavit.

Česko asi nikdy v historii nebylo tak bohaté a bezpečné jako dnes, přitom vůle bránit tuto zemi mezi lidmi se zdá být poměrně nízká.
Souvisí to spolu. Vždy v historii, když nějaká společnost žila v bezpečí, blahobytu a pohodě, tak se přestala starat. Začala bezpečí považovat za naprosto přirozenou součást života. U nás nyní tak trochu žijeme ve skleníku, protože problémy, které nám sice nejsou geograficky příliš vzdáleny, se České republice zatím vyhýbají.

Petr Pavel

Armádní generál Petr Pavel v diskusním pořadu iDNES.cz Rozstřel.

V současnosti radí náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky. Ke konci listopadu odejde do důchodu, chystá se stát angažovaným občanem.

Od června 2015 do července 2018 zastával post šéfa nejvyššího vojenského orgánu Severoatlantické aliance. Do funkce byl zvolen jako první zástupce z východoevropských členských zemí Aliance. V době, kdy vedl Vojenský výbor NATO, převzal jedno z nejvyšších amerických vojenských vyznamenání Řád Záslužná legie (Legion of Merit). Předtím působil jako náčelník generálního štábu české armády.

Původně výsadkář na sebe začátkem 90. let upozornil v misi UNPROFOR v Chorvatsku, když jeho jednotka osvobodila skupinu francouzských vojáků uvězněných mezi bojujícími stranami. Za tento čin dostal francouzský Řád Čestné legie a českou medaili Za hrdinství.

Absolvoval studia na Královské akademii obranných studií v Británii a má za sebou práci v různých mezinárodních štábech. V roce 2003 například zastupoval českou armádu ve velitelství protiteroristické operace Trvalá svoboda v Tampě na Floridě a působil jako styčný důstojník na americkém velitelství protiiráckého tažení v Kataru.

Má hodnost armádního generála.

A to může vyvolávat falešný pocit bezpečí. Že problémy, které vídáme v televizi, se nás netýkají. Bohužel se nás týkají bytostně. Že se nám zatím vyhýbají, je spíše souhrou šťastných okolností než zákonitostí. Řada lidí se snaží na rizika upozorňovat, snaží se nějak vyburcovat veřejné mínění z letargie a uspokojení. Bohužel jsou naopak považováni za šiřitele poplašných zpráv. Taková atmosféra je pro nás potenciálně nebezpečná. Až se k nám dostanou některé problémy, které nás reálně obklopují, nebudeme na ně mentálně ani jinak připraveni.

Nestává se právě pocit bezpečí, že se o nás NATO postará, pro nás vlastně reálnou bezpečnostní hrozbou? Vždyť přeci nejsou oni a my, my jsme NATO.
Bohužel to slyšíme poměrně často i od lidí, kteří by měli být informovaní. Považují NATO za něco nad státy, že tady někde dřímá nějaká síla, která stojí mimo národy. To je však velká iluze. NATO je pouze tím, co do něj vložíme. A jestli za Českou republiku do něj vložíme schopnost, která je řekněme šedesáti nebo sedmdesátiprocentní, tak pokud k tomu přistoupí podobně ostatní státy, nemůžeme očekávat, že bude naše společná Aliance stoprocentní garancí bezpečnosti.

Když se díváme na hodnocení našich vkladů do kolektivní obrany v podobě požadovaných dvou procent HDP, nemá smysl vést dlouhé a nikam nevedoucí diskuze, jestli dvě procenta nebo 1,8 procenta. Měli bychom se soustředit, aby náš vklad, náš vstup do kolektivní obrany, byl, v rámci „dělby práce“ v Alianci, skutečně stoprocentní. Pak můžeme říci, že jsme z naší strany udělali všechno, aby obrana byla funkční a schopná.

Jak silní jsme?
Jsme tak silní, jak je silná Aliance. Naší snahou by mělo být, aby Aliance jako celek byla silná. Pak se můžeme spolehnout, že i naše obrana bude silná a spolehlivá. Chceme-li po ostatních, aby plnili svůj díl, tak bychom měli udělat všechno proto, abychom ho my splnili na prvním místě. Být příkladem a požadovat to i po ostatních. Všechno začíná u nás samotných. Pokud na národní úrovní přijmeme realistické plány, podložené realistickým rozpočtem a budeme je skutečně naplňovat, tak je to tím nejlepším, co pro naši obranu můžeme udělat.

Řada politiků zpochybňuje naše členství v Alianci. Je možné aplikovat jiný model jako v případě Švýcarska nebo ještě lépe Izraele, tedy spoléhat se bezezbytku sami na sebe?
Upřímně ani jeden tento model bych nám nepřál. Švýcarsko je dlouhodobě uznanou neutrální zemí. Jakákoliv představa o tom, že by Česko mohlo být stejně uznanou neutrální zemí, je iluzorní. Deklarovat neutralitu neznamená, že se nás problémy netýkají. Naopak. A z historie je známé, že neutralita není tím ideálním uspořádáním. Třeba zpětné hodnocení Švýcarska během druhé světové války nevyznívá příliš dobře. Existuje zde totiž celá řada morálních a etických ohledů, o kterých je třeba uvažovat.

Izrael by rozhodně nemohl investovat do své obrany tolik bez výrazné podpory USA. Americká vojenská pomoc dosahuje 3 miliardy dolarů ročně, což je více než náš roční obranný rozpočet. Pokud bychom chtěli zajišťovat obranu izraelským modelem, museli bychom se připravit nejen na opětovné zavedení povinné vojenské služby pro všechno obyvatelstvo včetně žen, ale také na naši obranu vynakládat několikanásobně více.

Co říkáte na hlasy, že vojáci a experti prostě jen straší, že se bezpečnostní situace mění?
Kdo se chce dívat na věc soudně a kriticky, ale zároveň realisticky, tak vidí, že se bezpečnostní situace ve světě skutečně nelepší. Naopak, vytvářejí se nová napětí, nové třecí plochy. A když se podívá na jasně zdokumentované události, jako okupování Abcházie a Jižní Osetie, anexe Krymu, podpora separatistů v části Donbasu, kybernetické útoky, informační operace, musí nabýt dojmu, že situace je problematická a může se zhoršit.

SPECIÁL: Naše bezpečnost není samozřejmost

Příloha ke 100. výročí Československa

Na jedné straně se česká armáda těší u veřejnosti ohromné důvěře, na druhé straně tak trochu schizofrenicky nad ní lidé často jen mávnou rukou s tím, že by nás stejně neubránila.
Je to přirozené. Vždy se část populace na to bude dívat podobně. My Češi k tomu máme i jisté historické předpoklady. Trocha toho švejkovství v nás stále zůstává. A hlasy, že by nás armáda stejně neubránila, protože nás vlastně nikdy nebránila, přežívají. Je to stereotyp, který už nemá reálné opodstatnění. Za prvé, armáda demokratického státu musí dostat politické zadání. 

A za druhé, situace se radikálně změnila, naše armáda je součástí aliančního uskupení, které je postaveno na jiných principech, především smluvní garanci kolektivní obrany. Výcvik je mnohem intenzivnější, než byl kdy dříve. Armáda se, byť s problémy, modernizuje, má velice dobré jméno v Alianci a jako součást širšího uskupení by jistě svou část úkolu dobře splnila. Stejně jako ji plní v misích, kde nikdo profesionalitu a nasazení našich vojáků nezpochybní.

Přesto, není 24 tisíc vojáků k teritoriální obraně málo?
Termín teritoriální obrana by naznačoval, že budeme bránit republiku jen na našich hranicích. Musíme si zvyknout na myšlenku, že dokud jsme součástí Aliance, budeme bránit Alianci jako celek. Ze všech stran jsme obklopeni spojenci, takže by obrana Aliance nejspíš začínala daleko od našich hranic.

Naše armáda je k počtu obyvatel skutečně poměrně malá. Na druhou stranu má smysl poměřovat počet vojáků tím, jaká jsou bezpečnostní rizika a hrozby, a s tím, jaké závazky a úkoly má armáda plnit. Pokud chceme v horizontu pár let naplnit armádu na nějakých 30 tisíc a vybavit ji moderní technikou, tak bude schopná všechny současné i budoucí úkoly splnit.

Kam by se měla česká bezpečnostní politika ubírat v následujících letech?
Bezpečnosti jako celku se příliš koordinované pozornosti nevěnuje. Stále ještě vnímáme bezpečnost v tom vertikálním chápání, jako vnější a vnitřní bezpečnost. A tomu odpovídá i struktura orgánů včetně krizového řízení. Ale hrozby se vyvíjejí, hranice mezi vnějším a vnitřním ohrožením se smývá, hrozby splývají, případně se uplatňují kombinovaně. Proto je třeba bezpečnost řešit jako jeden velký propojený celek a zároveň posuzovat mnoho dalších kritérií, která jsme dříve v souvislosti s obranou příliš neřešili.

Od ekonomických, přes dopravní, zdravotní a geografické až po demografické aspekty. Ty všechny mají a budou mít vliv, jak se případné krize, ať už tradiční nebo hybridní, budou vyvíjet. Náš bezpečnostní systém by se měl adaptovat k větší meziresortní koordinaci, aby byl schopen řešit krize jakéhokoliv druhu, které mohou být kombinací migračních tlaků, kybernetických útoků, vnitřních nepokojů až po standardní konvenční ohrožení vojenskou silou. Všechny prvky musí být nastaveny tak, aby spolu komunikovaly a fungovaly jako integrované prostředí.

Jak bude vypadat Evropa za 20 let?
Lze realisticky očekávat, že na Evropu budou i v budoucnu cílit migrační tlaky. Způsobeny budou nejen nestabilitou, ale také demografickými a klimatickými změnami. Těžko se jim vyhneme a trendy se spíše zhoršují, než zlepšují.

Nedá se ani očekávat rychlá změna k lepšímu, pokud jde o Rusko. Zatím nedělá kroky k liberalizaci ekonomiky či společenského uspořádání. Je jen otázkou času, kdy a jakým směrem je Rusko začne řešit. V minulosti to většinou bylo tak, že pokud se ruské vedení dostalo pod velký domácí tlak, řešení hledalo nějakým externím nástrojem. Viz Gruzie nebo Ukrajina. Rusko zůstane pro Evropu rizikovým faktorem a musíme s ním počítat.

Dalším rizikem může být růst sebevědomí Číny jako světového hráče, což povede k rostoucím tlakům. Ty se v rámci globalizace snadno mohou promítnout i u nás.

A hrozby, kterým budeme muset umět čelit? Napadá mě, jestli už dávno nejsme v takové latentní, skryté válce?
Připomenu například známou Gerasimovu doktrínu z roku 2013. Ta hovoří o kontinuálním konfliktu. Nevnímá období odděleně jako my, tedy mír, krizi a válku. Naši historii považuje za nepřetržitý konflikt, kde se pouze mění prostředky a intenzita. Z tohoto pohledu jsme tedy, když ne v konfliktu, tak v konfrontaci. Ta je spíše zatím názorová a omezená na nevojenské nástroje. Takové konfrontační prostředí může ale kdykoliv přerůst ve skutečný konflikt s použitím ozbrojeného násilí. Tomu se musíme snažit předejít efektivním odstrašením i vůlí ke smysluplnému dialogu.

Jakou roli bude hrát takzvaná privatizace konfliktů, kterou vidíme třeba v případě Wagnerovy skupiny v Sýrii nebo na Ukrajině? Na americké straně zase vidíme pověstný Blackwater, který také nezanikl s koncem války v Iráku. Jeho šéf je blízko prezidentu Trumpovi a snaží se ho přesvědčit, že americká mise v Afghánistánu by s využitím privátních nástrojů byla nejen levnější, ale i efektivnější.
Je to fenomén dneška. A nejen množstvím bezpečnostních agentur. Budeme svědky takových tlaků. Pro některé vlády bude pohodlnější využít privátní bezpečnostní aktéry. Na druhou stranu je faktem, že tyto privátní aktéry nemohou vlády plnohodnotně kontrolovat. To je stinná stránka, kterou si politici uvědomují. Masovější privatizaci bezpečnosti tak bude bránit nejen nedostatek politického řízení a kontroly, ale i fakt, že se jejich akce často vymykají pravidlům a principům, podle kterých by se konflikty měly vést.

Není to cesta i pro nás?
Pokušení k využívání privátních agentur existovat může, ale mělo by být snahou kontrolních mechanismů, aby ho limitovaly na co nejmenší nutnou míru. Protože od toho jsou armády, které jsou plně podřízené politické moci a jasným pravidlům.

Generál Pavel byl v srpnu hostem pořadu Rozstřel:

Autor: natoaktual.cz

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Zemanův lékař Halata zemřel během návštěvy v Číně, kde byl s prezidentem

Zeman zahrál čínskému prezidentovi na klavír

Během cesty prezidenta Miloše Zemana do Číny zemřel v úterý lékař Petr Halata, který byl součástí delegace hlavy státu....

Nebránil se, jen slabě dýchal, popisují svědci smrtelné napadení v autobusu

Policie vyšetřuje střelbu u smíchovského nádraží (13.3.2018)

Brutální a zbytečné, tak během hlavního líčení v jednací síni Městského soudu v Praze popsali svědci březnové napadení...

Podmínka za útok nožem je mírný, ale přiměřený trest, říká státní zástupce

Jeden z mužů pořezaných při potyčce před brněnským klubem Caribic v prosinci...

Za směšně nízký označil poškozený muž trest, který u soudu dostal útočník z Egypta, jenž při potyčce před hudebním...

V Letech u Prahy hořel sklad odpadu, hasiči požár likvidovali 21 hodin

Požár haly v Letech u Prahy je vidět na kilometry daleko. Kouř je cítit až v...

Téměř 21 hodin likvidovali hasiči v Letech u Prahy požár haly se 600 tunami elektroodpadu určeného k recyklaci. Zápach...

Putin předal Nohavicovi Puškinovu medaili. Písničkář zazpíval v ruštině

Písničkář Jaromír Nohavica v Kremlu převzal Puškinovu medaili. Připnul mu ji...

Písničkář Jaromír Nohavica si v neděli osobně v Kremlu převzal Puškinovu medaili. Udělil mu ji ruský prezident Vladimir...

Další z rubriky

Drrrž, hřmělo na účastníky Army testu. Fyzičku si testovaly celé rodiny

Army test v pražských Stodůlkách

Celé rodiny si v sobotu do pražských Stodůlek přijely otestovat, zda by jejich fyzička stačila na přijetí do armády....

Češi na cvičení v Norsku chrání tankové jednotky před vzdušnými údery

Čeští vojáci na cvičení Trident Juncture v Norsku

Ochránit tankové jednotky i taktické velení německé obrněné brigády před vzdušnými útoky. Takový je úkol dvou stovek...

Rusko uprostřed probíhajícího cvičení NATO otestuje na moři své střely

Cvičení Trident Juncture 2018 v Norsku. Letadlová loď USS Harry S. Truman a...

Rusko na moři poblíž Norska otestuje během následujících tří dnů střely blízko zóny, kde se koná největší cvičení NATO...

Najdete na iDNES.cz