V červnu 1998 se konaly předčasné volby do Poslanecké sněmovny. ODS a ČSSD proti sobě vedly ostrou kampaň a málokdo si dokázal představit, že by po volbách mohlo dojít k jakékoliv spolupráci. Jeden z předvolebních sloganů ČSSD zněl „Doleva, nebo s Klausem“.
„Spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné,“ prohlásil před volbami Václav Klaus.
Předčasným volbám předcházela úřednická vláda Josefa Tošovského. Tu Václav Havel jmenoval po rozpadu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA v roce 1997. MF DNES odhalila existenci tajných švýcarských kont, ze kterých docházelo k nelegálnímu financování ODS. Tehdejší místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip vystoupili s požadavkem na odstoupení Václava Klause z vedení ODS. Ten byl v té době na návštěvě v Sarajevu, proto se této události říká tzv. „Sarajevský atentát“. Klausovi odpůrci byli donuceni k odchodu z ODS a založili si vlastní stranu - Unii svobody (US).
Volby vyhrála ČSSD, získala 32 procent hlasů a Miloš Zeman byl pověřen sestavením vlády. Pokoušel se sestavit koalici s KDU-ČSL a Unií svobody, která mohla mít 113 poslanců. To se mu nepodařilo, protože US do vlády jít odmítala.
Děkujeme, odejděteProti opoziční smlouvě se projevila veřejnost v roce 1999 výzvou Děkujeme, odejděte. Iniciátory byli někteří ze studentských vůdců z listopadu 1989. Podepsali ji desetitisíce lidí a proběhla i demonstrace na Václavském náměstí, které se zúčastnilo podle odhadů až 80 tisíc lidí. Protestující požadovali vypovězení opoziční smlouvy, demisi Zemanovy vlády a nové volby. |
Nabízela se i možná středopravá koalice ODS právě s US a KDU-ČSL, která mohla mít 102 hlasů ve sněmovně. Osobní antipatie mezi Klausem a jeho dřívějšími spolustraníky však spolupráci vylučovala. Spolupráci s komunisty všechny strany odmítaly.
ODS a ČSSD tedy 9. června 1998 podepsaly dohodu oficiálně nazvanou Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. ODS umožnila vládě získat důvěru a Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny.
„Jsem přesvědčen, že tato vláda bude vládnout špatně, ale to ještě neznamená, že to je důvod, abychom vypověděli naši opoziční smlouvu, kterou jsme s ČSSD podepsali. Bohužel - my jsme si tu smlouvu nevymysleli z lásky k ČSSD, my jsme ji museli podepsat, protože jiná varianta v této zemi nebyla. Protože voliči rozdali karty do rukou politikům takovým způsobem, že se toto muselo stát,“ řekl v srpnu 1998 Václav Klaus v rozhovoru rádiu Frekvence 1.
Ke smlouvě také přibyl i tzv. toleranční patent
Kritika se ozývala od ostatních politických stran i od prezidenta Havla. Ten se obával hlavně toho, že strany si takto budou pouze předávat moc mezi sebou. Nebylo totiž nijak vyloučené, že smlouva bude platit i poté, co mandát vlády Miloše Zemana skončí a role ODS a ČSSD se pouze vymění. „Hrozí nebezpečí, že budeme mít takovou navždy polochromou vládu, kde se vynulují různé ideologie a různé úmysly navzájem“, řekl Havel v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán v červenci 1998.
V lednu 2000 byla smlouva ještě doplněna o pět dodatků, nazývaných toleranční patent. Týkaly se státního rozpočtu a také změny volebního zákona. Jednalo se o změnu volebního systému, který by se posunul k většinovému modelu. Znamenalo by to hlavně mnohem více hlasů pro ČSSD a ODS. Zákon sice prošel parlamentem, Ústavní soud však na podnět Václava Havla jeho velkou část zrušil.
Jak to vidí dnesVáclav Klaus: Po 20 letech vidí Klaus vznik menšinové vlády za určitých situací jako "racionální výraz státotvornosti politické scény" a systémové řešení situace, ve které předčasné volby neslibují žádnou změnu. Za "démonizací" opoziční smlouvy podle něj stáli ti, kteří svrhli vlastní koaliční vládu v naději, že v novém uspořádání budou držet hlavní podíl na vládnutí. Miloš Zeman - Ve své knize Jak jsem se mýlil v politice napsal: „Mám-li s odstupem let hodnotit vyznění opoziční smlouvy, myslím si, že byla pro obě zúčastněné strany pozitivní. Na tom nic nemění stanoviska různých zakomplexovaných bytostí, které střídavě tvrdily, že je výhodná jen pro jednu, nebo druhou stranu.... Koneckonců o všem rozhodli voliči ve volbách roku 2002, když své hlasy vcelku rovnoměrně rozdělili mezi dvě strany, jež tuto smlouvu uzavřely. Naopak koalice lidovců a unionistů, která po celou dobu proti opoziční smlouvě nejsilněji vystupovala, skončila v těchto volbách mezi parlamentními stranami na zahanbujícím posledním místě.“ Vladimír Špidla, signatář smlouvy a nástupce Miloše Zemana v čele sociální demokracie: „V tu chvíli měla ČSSD poměrně omezený prostor, rozhodli jsme se jít cestou menšinové vlády, ke které jsme hledali politickou podporu. Nakonec se řešení našlo v podobě poněkud neobvyklé opoziční smlouvy." Strana podle něj dosáhla svého cíle, tedy přerušení pravicového vládnutí v zemi. Za problém označil, že voliči uzavření opoziční smlouvy vnímali jako věrolomnost. Ivan Langer, signatář smlouvy a místopředseda ODS: „ODS nakonec za toto politické rozhodnutí zaplatila politickou cenu, neboť se jí nepodařilo přesvědčit své voliče, že to byl krok nezbytný, nutný, ve kterém neudělala nic, než co by mělo v kritické situaci nastat.“ Opoziční smlouvu považuje za "standardní politický krok tolerance politické vlády dvou demokratických politických stran". "To je rozdíl proti současné situaci, kdy se přímo na vzniku vlády a na podobě vlády podílí komunisté," zdůraznil. |
Podpis těchto dodatků někteří komentátoři hodnotili jako skrytou velkou koalici. Karel Vodička ve svém komentáři v MF DNES nazvaném „ČSSD a ODS tvoří zjevnou koalici“ napsal: „ Pobuřující je skrývání koalice, její nazývání „opoziční smlouvou“ a veškerá ta zamlžující rétorika. Jde o vědomé a rozsáhlé klamání veřejnosti, o švindl s etiketami, jako když obchodník nalepí na láhev domácky vyrobené kořaly etiketu Jim Beam Whisky a jde s tím na trh.“
Bývalý předseda Rady pro rozhlasové televizní vysílání Václav Žák naopak napsal, že „V podstatě šlo o úplně normální politickou dohodu, jaká umožňuje vznik jakékoliv menšinové vlády.“
Při zpětném bilancování opoziční smlouvy se většina politologů shodla v tom, že na ní vydělala ČSSD. Nesplnila se tak prognóza jednoho z autorů smlouvy a tehdejšího místopředsedy ODS Miroslava Macka, který prohlásil, že „vzhledem k volebnímu výsledku má Miloš Zeman a ČSSD právo historicky se znemožnit.“
Vláda přes občasné mediální přestřelky vydržela celé funkční období. Oba hlavní aktéři nicméně ze svých pozic ve vedení stran odešli. Václav Klaus se v roce 2003 stal prezidentem a Miloše Zemana vystřídal Vladimír Špidla, který opoziční smlouvu vypověděl. Podle politologů bylo právě odmítnutí opoziční smlouvy jedním z hlavních důvodů, proč v roce 2002 vyhrála volby opět ČSSD.
Politolog Lubomír Kopeček ve své knize o české politice v době opoziční smlouvy poznamenává, že tato doba způsobila určitou apatii hlavně u pravicových voličů. Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění zesílila nedůvěra veřejnosti k politikům a stranám. Volební účast ve volbách v roce 2002 byla 58 procent, což je oproti 74 procentům z roku 1998 značný propad. Poklesl i zájem o předvolební mítinky a strany začaly angažovat různé populární osobnosti a sázet na estrádu ve svých kampaních.
To podle Kopečka posunulo vnímání politiky u občanů. „Definitivně tím vlastně skončila éra, kdy veřejnost politiku brala jako seriózní a respektu hodnou profesi“, píše ve své knize.
