Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


ARCHITEKT: Dobré bydlení? Musíte vidět na dveře a nepodcenit jemné síly

  18:02aktualizováno  18:02
Ve tvorbě ho inspirovali pedagogové, lektoři feng-šuej i Skandinávie. Dnes navrhuje organické stavby v Česku i v zahraničí a věří, že architektura se vyvíjí správným směrem. „Stavby zaměřené na člověka a jeho vnímání se do architektonického spektra pomalu dostávají, nemocné budovy velkoměst procházejí proměnou,“ říká architekt Oldřich Hozman v dalším díle seriálu Lidé Česka.

Architekt Oldřich Hozman v zahradní restauraci Babiččina zahrada v Průhonicích. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Co znamená pojem celostní architektura?
Slovo celostní se v češtině používá teprve dvacet let, vychází z anglického výrazu holistický neboli celostní. Ale pořád není v našem jazyce tak ukotvený, daleko známější je třeba holistická medicína než celostní. Nicméně pokud jde o holistický neboli celostní pohled na věc, tak se míní pohled na člověka jako celek, a tedy i na prostředí, architekturu jako celek. Nezohledňuje se jenom viditelná část architektury, ale berou se v potaz i jemnější síly, které při jejím vytváření působí.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Co jsou to ty jemné síly?
Celostní pohled zahrnuje minimálně čtyři úrovně. Úroveň fyzickou, úroveň životních sil, úroveň duševní a duchovní. Jemné síly jsou nálady v různých místech. To je úroveň duševní, tou vnímáme nálady. Jiná nálada je u řeky, jiná na úpatí hory a úplně jiná na vrcholcích. A těmto náladám daly různé kultury názvy, když se tvořily jazyky. Třeba Labe je zvukem vyjádřený popis nálady, která panuje kolem řeky. Ale shodneme se, že Labe má jinou náladu, než kterou ve mně vyvolá procházka kolem Berounky nebo Jizery. Každá řeka a její blízké okolí na člověka totiž působí úplně jinak. Z toho vznikal název, který se tvořil po tisíce let a vyjadřuje konkrétní pocit - náladu. Můžu samozřejmě říct, že v okolí cítím „bytost řeky“, ale to nikomu nic neřekne, je potřeba ji více popsat. Popisem charakteru prostředí odkrýváme jeho duševní, pocitovou složku.

Podotknu, že tyto pocity z nálad různých prostředí jsou velmi jemnými silami, ovlivňujícími naší psychiku. Z hlediska historie se dostaly i do pohádek, mýtů, pověstí, ve kterých se často vyskytují místní názvy nebo názvy určitých pohádkových bytostí, jako je třeba Krakonoš a Krkonoše. Jsou to místní jména, za kterými se skrývá výraz nálady celé oblasti. V architektuře náladu a naše pocity z ní ovlivňuje mnoho faktorů. Jsou to tvary, materiály, barvy, typ osvětlení, čistota prostředí i vzduchu, vůně, vlhkost, teplo a další faktory. To vše dohromady vytváří styl a úroveň pocitů, které mají vliv na naše zdraví.

Zaznamenal jste nějaký posun v tom, jak Češi vnímají architekturu? Záleží jim na tom, aby žili kvalitněji, nebo se vše stále nese v duchu funkcionalismu?
Ten hlavní proud se samozřejmě v duchu postfunkcionalismu nese, ale vedle něj je celá řada jiných, které jsou k němu alternativní a trochu ho změkčují. Je spousta soutěží, v nichž vidíte zajímavé projekty, které se možná ještě nedostávají na první místa, ale lidé je registrují. 

Architektura, která je zaměřená na člověka, jeho vnímání, se do toho spektra pomalu, ale jistě dostává, takže myslím, že se to vyvíjí dobrým směrem. Je to vidět na projektech zahraničních architektur, které se dostaly do českého prostředí. Třeba Tančící dům nebo některé návrhy Zahy Hadid, to jsou projekty, které se opravdu vymykají, jsou živé, pohyblivé, organické, mají v sobě určitou esenci a nemají s hlavním proudem moc společného. A stavitelům více záleží na tom, aby budovy byly uživatelsky příjemné. Ale proměna začíná zdola, od individuálních projektů, k velkým budovám to dojde mnohem později. Nicméně existuje už i takzvaná certifikace ekologických budov, kde se začínají objevovat kritéria čistě estetická, nejen technologická, což ukazuje, že se trend mění.

Kdo je vaším nejčastějším klientem, oslovují vás spíše firmy nebo rodiny?
Rodiny a menší firmy. Anebo komunity, které chtějí postavit budovu nebo areál ve smyslu celostní architektury, přírodních materiálů. Třeba vzdělávací instituce nebo chráněné dílny, které se starají o mentálně postižené a chtějí pro ně terapeuticky působící prostředí. Nebo alternativně orientované školy, třeba waldorfské. A pokud mě osloví rodina, jsou to lidé mezi třiceti a padesáti roky věku, kteří už delší dobu hledají, jak a z jakých materiálů by chtěli svůj dům postavit, kteří jsou na alternativnější cestě životního stylu. A většinou jsou to vysokoškoláci a lidé, kteří se zajímají o přírodu a zdraví.

Jak vypadá správná komunikace s klientem?
Nejdůležitější je zeptat se, jaké jsou jeho představy. A jako architekt jsem zjistil, že k tomu mi nestačí jenom slova, a proto volím i metodu, při níž klienta přímo zapojím do tvůrčího procesu, dovolím mu, aby se mnou mohl kreslit nebo stavět model budoucí stavby. Tím se o něm mnohdy dozvím víc a on se může lépe vyjádřit.

Takže si vaši klienti v podstatě svoje domy částečně navrhují sami?
Částečně ano. Klient třeba přesně neví, jaké rozměry má mít schodiště, od toho jsem tam já, abych zkontroloval, že se to bude dát realizovat. Ale může se podílet na vytváření nálady, v níž se bude cítit dobře. A náladu jako takovou nepopíšete tak jednoduše slovy, zatímco když něco plasticky modelujete, daleko lépe vidíte souvislosti, a náladu vystihnete lépe. Takže s klienty modeluji domy v konkrétním měřítku, na konkrétní terén. A dovoluji jim, aby zapojili členy rodiny, třeba i děti.

Už se něco podle dětské myšlenky realizovalo?
Ano, třeba loni jsem navrhoval mateřskou školku. Děti chtěly, aby v ní byla skluzavka přímo ze střechy domu. A to se dostalo až do projektu.

Před nákupem pozemku se seznamte s územním plánem

Je těžké uživit se v Česku architekturou?
Pro mě ano, protože projekty, které navrhuji, jsou časově dost náročné.

Oldřich Hozman

Narodil se v roce 1964 v Praze, kde absolvoval design nábytku a interierů na Střední uměleckoprůmyslové škole a následně architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V roce 1989 pobýval v Helsinkách na stáži na University of Industrial Arts, od té doby působí jako architekt. Od roku 1993 provozuje vlastní architektonické Studio ARC a věnuje se nejen oblasti architektury, ale i designu nábytku a interiérům.

Ve své tvorbě pracuje se zásadami celostního pohledu na člověka a prostředí, v němž žije. O celostní architektuře také přednáší. Zajímá se o učení feng-šuej a zdravý životní styl.

Kromě rodinných domů v minulosti pracoval i na hotelu El Palol ve Španělsku, waldorfských školách nebo zahradní a vnitřní restauraci Babiččina zahrada a Centru tělesné terapie v Průhonicích nebo na projektu Domu osobního rozvoje Maitrea s vegetariánskou restaurací v Praze 1.

Jak dlouho trvá realizace projektu?
To záleží na více faktorech, velikosti a zkušenostech investora či jeho týmu. Realizace stavby i s dokončováním interiérů a okolí budovy, tak dva až tři roky, projekční práce a vyřizování na úřadech jeden až dva roky, takže od první schůzky celkem kolem tří, čtyř let.

Na co je dobré dbát při výběru pozemku a jeho následné zástavbě?
Při výběru pozemku je důležité podívat se na jeho orientaci vůči světovým stranám, to je jedno z nejdůležitějších kritérií. Měl by být orientován tím směrem, odkud přichází světlo a teplo, ideálně by tedy měl být skloněný k jihu nebo k jihovýchodu, jihozápadu. A než lidé koupí nějaký pozemek, doporučuji jim, aby se seznámili s územním plánem, aby si přečetli podmínky, za kterých mohou stavět, a seznámili se se sousedy. Někdy se stává, že v podmínkách je, že dům musí mít striktně sedlovou střechu, což samozřejmě znamená, že nemůže mít třeba plochou. Když si to lidé nepřečtou včas, mohou být překvapeni.

Je důležité, ve které části pozemku dům stojí?
Je. Záleží třeba na tom, z které strany pozemku vede příjezdová cesta. Když máme mírně jižně skloněný pozemek, je dobré, aby cesta vedla ze severní strany, tím pádem bude celá stavba posunuta k severu a jižní prostory zahrady zůstanou volné. Když jsou vstup do domu, schodiště, chodby a technické místnosti umístěné v domě směrem k severu, tak nejhezčí obytné místnosti zůstanou na jihu, směrem k zahradě, odkud přichází světlo a teplo.

Snažíte se, aby vaše stavby souzněly s přírodou. Myslíte si, že to je cíl většiny dnešních architektů a stavebních firem, nebo stavební průmysl jako celek na životní prostředí tolik nedbá?
Myslím, že ten pojem „souznění s přírodou“ si každý vykládá trochu jinak. Jsou projektanti nebo firmy, pro které položení solárních panelů na střechu znamená, že jde o ekologický projekt. Pro někoho je to málo a potřebuje, aby stavba byla navíc ze dřeva, teprve pak je to pro něj sepětí s přírodou. A někdo vyžaduje ještě víc. Ti se na mě obracejí. Chtějí při stavění použít nejen dřevo, ale třeba i kámen z nějakého blízkého lomu na podezdívku, chtějí hliněné omítky, prodyšné izolace z přírodních materiálů a měkké zaoblené tvary. Takže to je různé.

Jaký máte názor na plasty v architektuře?
Mně osobně plasty zásadně nevadí, pokud jsou použité v rozumné míře. A pokud jsou hezky zpracované, protože mi záleží na tom, aby na člověka dobře působilo to, na co se dívá. V podstatě je ale používám minimálně. Když na střechu použiju fólii proti dešti, tak ji zakryji zatravněnou zelenou střechou. Konkrétně používám na zatravněné střechy syntetickou pryž, nepoužívám PVC. Je pro mě důležité to, za jakých podmínek daný plast vzniká a jaké jsou při tom vedlejší účinky na životní cyklus. Plasty třeba používám pro rozvody stěnového topení, protože pokud by byly z mědi, klient by se nedoplatil. Víte, ale tyhle věci vždy nakonec rozhodne stejně klient. Já je pouze doporučím.

Obecně mi plasty nevadí, protože pokud je dokážeme dobře recyklovat, dokážeme je i zpracovávat a nenecháváme je jen tak ležet v přírodě. Ale snažím se s nimi pracovat rozumně, nedávám je třeba do stěn, protože ty musí být prodyšné, aby přes ně mohly procházet vodní páry. Aby vlhkost nezůstávala ve zdi. Na povrchy v domě nepoužívám syntetické laky ani plasty. Chci, aby se lidem v domech dobře dýchalo.

Jak velký vliv má na člověka prostředí, v němž žije, pracuje, tráví čas?
Prostředí, ve kterém pobýváme, má vliv na naše duševní zdraví a naladění, což je jedno z nejdůležitějších kritérií pro tvorbu zdraví člověka. Je proto důležité, aby člověk například ze svého pracovního místa viděl na vstupní dveře do kanceláře, aby se cítil spojený s tím, co se kolem něj děje. Taky by měl mít vlastní intimní prostředí, aby nebyl přímo rušený. Měl by mít dobré světlo, je důležité, aby kolem něj nebylo hlučno, aby tam byly příjemné barvy a dobrý vzduch. 

A už jsme u otázky větrání. Nejpříjemnější samozřejmě je, když můžete otevřít okno, ale to lidé moc nedělají, v kancelářských budovách všechno řeší technicky, s čímž nastupují různé průvodní jevy. Když už se používá nějaká vzduchotechnika, měl by se o ni majitel budovy řádně starat, pravidelně čistit rozvody, používat filtry, do interiérů umisťovat květiny a fontány a podobně, aby vzduch nebyl příliš suchý a prašný.

V současné době se hodně mluví o syndromu nemocných budov. Co znamená, když je budova nemocná?
Ten pojem přišel ze Spojených států už někdy před třiceti, čtyřiceti lety. Jde o patnáct až dvacet různých kritérií, která dělají budovu nemocnou. Některá už jsem vyjmenoval. Dále je to například převaha umělého osvětlení, umělé větrání, potom hlučnost, používání velkého množství ocelových konstrukcí, které mění přirozené geomagnetické pole země. Pak jsou to lakované povrchy nebo příliš mnoho povrchů z plastů, kde se mohou vybíjet volné záporné ionty, vzduch je hustý, nedýchatelný, člověk má pak větší potřebu otevřít si okno. Takové budovy přispívají ke zhoršení zdraví, průvodními jevy může být rychlá únava, bolest hlavy, slzení očí, kožní problémy nebo nesoustředěnost, lidé jsou náchylnější k nemocem.

Jak má tohle člověk řešit, když do práce chodit musí, ale prostředí kolem sebe ovlivnit nemůže?
Zdravým životním stylem. Musí na sobě pracovat, chodit ven a prostě to nezdravé prostředí, ve kterém pracuje, nějak kompenzovat. Myslím, že také člověk může požádat zaměstnavatele, aby na pracoviště dal kytky, fontánu nebo aby vymaloval příjemnými barvami. Věřím, že když se ozve více zaměstnanců, aby byly například vyměněny typy osvětlovadel za ty se správnými parametry, že se to časem řešit dá. A když to nepůjde, rozhodnout se, dodat si odvahu a změnit práci. V posledních dvou letech také sleduji, že firmy, kterým se díky současné ekonomice daří, investují do nových kanceláří, protože si uvědomují, že jejich zaměstnanci potřebují mít dobré podmínky na pracovišti.

Fotogalerie

Jaký máte názor na open space kanceláře?
Je potřeba, aby byly mezi jednotlivými pracovišti paravány, nějaké příčky, aby měl člověk určité intimní prostředí, o němž jsme mluvili. Ale obecně bych je moc nedoporučoval, i když chápu, že je to šetření místem.

Co si myslíte o velkých městech, jako je třeba New York, která všechny fascinují svou monumentalitou, ale zároveň jsou to v podstatě města plná nemocných budov?
Každá budova se musí jednou za padesát, sto let úplně obnovit, probíhají zároveň stavby nových budov. A ty momenty obnovy do města vnášejí zdravější prostředí, takže tohle se pomalu mění.

Lidé si křiklavými barvami něco kompenzují

Vy provádíte i rituály vedoucí k harmonizaci domů. Jak probíhají?
Rituálů a oslav, které pomáhají procesům staveb, je celá řada. Prvotně jde o kontakt mezi majitelem a místem. Tradiční je třeba rituál položení nárožních kamenů kolem pozemku. V Česku se hodně vesnic a míst jmenuje Újezd, tenhle název vychází ze slovesa ujezdit, objet. Když v minulosti šlechtici nebo bohatší lidé věnovali za určitou službu pozemek, tak ten, který jej dostal, ho několikrát objel na koni, tím pádem „ujezdil“ jeho hranici. Aby si člověk pamatoval, co dostal, co vybudoval, co je jeho, měl by si označit hranici. A to je ona oslava položení nárožních kamenů. Člověk si svůj pozemek obejde a určitou formou slavnosti, hezkého okamžiku, položí nárožní kameny na rohy pozemku a tím ho označí, dostane ho do vědomí a jemným silám dá na srozuměnou, že je jeho. 

Potom je tu rituál položení základního kamene, který se také prováděl už v historii. Podporuje řemeslníky, kteří budovu staví, pomyslně se jim tím předává důvěra. Pak se domy na konci stavby mohou slavnostně otevřít nebo se i vysvěcují. Do duchovní úrovně v architektuře patří také prohloubená vědomá péče o stavby, jejich údržba a úklid prostředí. Je to v dnešní době jedna z nejnáročnějších činností, aby se člověk o budovy staral s láskou a chtěl je udržovat krásné.

Pořádáte semináře a přednášky na téma celostní architektury. Kdo na ně chodí? Jsou to spíše studenti, nebo lidé, kteří uvažují o stavbě domu v tomto duchu?
Obojí. Chodí tam studenti architektury, kteří si chtějí rozšířit obzory, i lidé, kteří si chtějí nechat postavit zdravý dům. Moje přednášky a workshopy pořádají například i školy nebo různá sociální a terapeutická zařízení.

Co jednoduchého se dá změnit na bydlení, aby se tam lidé cítili líp a nemuseli hned rekonstruovat?
Nejvíc pomůže, když se byt uklidí, věci se dají do skříní a udělá se místo. Pak pomáhá vymalování, barvy příjemně změní náladu, stejně jako kvalitní rozptýlené osvětlení. Ostré světlo ruší. Díky tomu, že dnes nemůžeme běžně sehnat klasické wolframové žárovky, mohou mít lidé tendenci kupovat levné LED žárovky, které mají hrozné světlo, třeba dozelena či modra. Tím, jak se žárovky přikupují postupně, pak může vznikat i to, že mají světelné zdroje různou barevnost a to není dobré na oči. Esteticky také pomůže do bytu umístit zeleň.

Co se týče barev, existují vhodnější a méně vhodné barvy, nebo je to individuální a člověk by si měl vymalovat jednoduše barvou, která se mu líbí?
Existují všeobecné principy. Třeba místo, kde se člověk stravuje, by mělo mít teplou barvu, například oranžovou, protože podporuje chuť k jídlu. V ložnici by pak měla být chladnější barva, třeba zelená nebo modrá, protože zklidňuje. Taky hodně záleží na věku, mladý člověk snese daleko živější barvy. Ale myslím, že zrovna u barev platí, že méně je více.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Já jsem se narodil v Praze a tady se cítím moc dobře, celé Česko, střed Evropy je mi velmi blízký. Měl jsem mnoho možností emigrovat, už za minulého režimu, a nikdy jsem k tomu necítil duševní potřebu, chtěl jsem tady žít i dál, i za těch podmínek, které tu byly, a svou tvorbou přispět ke zlepšení prostředí. Měl jsem možnosti hodně cestovat, třeba do Japonska, Mexika nebo po Irsku a vždy jsem se rád vracel domů do Čech. A pak jsem měl možnost pracovat na jednom projektu ve Španělsku, kde se mi taky moc líbilo. Ale když nad tím tak přemýšlím, možná jsem to své druhé srdcové místo ještě neobjevil.

Teď je trendem vymalovávat místnosti vyloženě křiklavými barvami - temně fialovou, rudou. Pokud se mezi takovými barvami člověk cítí dobře, je to tedy v pořádku?
Všechno, co se člověku líbí, je v pořádku. Ale zároveň to odráží, že lidem v západní společnosti začíná něco chybět. Potřebují si výraznou barvou něco nahradit, vykompenzovat. Ale jakmile barva pro člověka přestane mít význam, měl by ji změnit. Proto je určitě dobré malovat častěji než jednou za pět, deset let.

Pokud se už člověk rozhodne rekonstruovat, tak jak?
Třeba použitím hliněných omítek nebo nahrazením povrchů - podlah, dveří - materiály z přírodního nelakovaného dřeva, protože vzduch kolem nás je živý tehdy, když v sobě má volné záporné ionty. A ty se ve vzduchu udrží, když jsou stěny, podlahy, strop a nábytek z přírodních nenalakovaných povrchů. Ideální je nelakované dřevo a hliněné omítky. U podlah i nábytku se dají samozřejmě použít i přírodní oleje či vosky.

Pokud přijdete do lesa, máte potřebu se zhluboka nadechnout - to je proto, že tam těch volných záporných iontů je hodně a vy se tím zdravým vzduchem chcete naplnit. Docílit stejného efektu v bytě je těžké, ale dá se to právě použitím netechnicky upravených materiálů, jako je zmíněné nelakované dřevo, hliněné omítky, závěsy z hedvábí, koberce z bavlny, vlny a podobně.

Jaký druh topení je nejlepší?
Sálavé. Pro člověka je dobré, když vůči jeho tělu něco vyzařuje teplo ze strany, což jsou třeba radiátory, krby a pece. Ale ve svých stavbách používám stěnové topení, které je také sálavé. Přímo pod omítkou jsou trubky, kudy proudí teplá voda, omítka se zahřeje a sálá celá část zdi, podobně jako radiátor. Sálavá teplota je nízká, kolem třiceti stupňů, ale protože zaplňuje velkou plochu, dokáže vytopit celou místnost. A pro člověka je zdravá, protože nepřesušuje vzduch. V radiátorech se musí používat topná voda o teplotě 50 až 70 stupňů, takže ten vzduch je přece jen o něco sušší. A navíc je stěnové topení úsporné.

Dřevo na operačním sále zlepšuje kvalitu vzduchu

Navrhujete i nábytek. Co děláte radši - architekturu nebo design nábytku?
To se hodně prolíná. Jsem rád, když klient, kterému navrhuji dům, projeví zájem i o to, abych mu navrhnul kuchyň, jídelní stůl a další nábytek. Když mě klient nechá tohle udělat, moc si toho vážím, protože v nábytku mohu použít stejný tvarový styl, jaký jsem použil v celém domě.

Jakým způsobem by měl být nábytek rozestavěný po místnosti? Existují nějaká pravidla, kterými bychom se měli řídit?
Určitě by se nemělo zaplňovat centrum místnosti. A je důležité, aby měl člověk z místa sezení či ležení kontakt se zbytkem prostoru, aby viděl na vstupní dveře. Není špatné si také udělat nějakou rozvahu, co vše budu doma potřebovat a určit si styl, barevnost, detaily a to i přes to, že na to zrovna teď nemám peníze. Dokupovat to jde postupně a za dva, tři roky to pak bude mít úplně jinou náladu, bude to sladěné a bude to působit pěkně.

Je důležité, na kterou světovou stranu ležíme během spánku?
Jsou teorie, že by člověk měl ležet v ose sever-jih, hlavou směrem k severu. Ale v dnešní době je to hodně individuální, každý si musí sám vyzkoušet, v jaké poloze se cítí víc či míň unavený. Ale z vlastní zkušenosti vím, že je mnohem důležitější, aby člověk spal tak, aby viděl na vstupní dveře, jak už jsem zmiňoval, nestavěl si postel přímo pod okno, kde je moc světla, či do osy okno - dveře. Jednoduše aby se psychicky cítil dobře.

Předchozí díly

Kdo nebo co vás nejvíce ovlivnil ve vaší tvorbě?
To se od školy hodně proměňovalo. Měl jsem štěstí na dobré pedagogy už na vysoké škole, ti mě velmi ovlivnili v mladším věku. Konkrétně to byl pan profesor akademický architekt Ladislav Vrátník a vedoucí ateliéru, akademický architekt Josef Svoboda, ti mi jako první byli velkou inspirací a naučili mě, jak přistupovat k tvorbě prostoru. 

Po absolvování školy už jsem si inspirativní osobnosti nacházel sám, mnohdy to nebyli architekti, ale lidé, kteří se zaměřovali na celostní pohled na člověka, tvorbu prostředí, zajímali se o jemné síly v přírodě, třeba lektor feng-šuej Roger Green nebo učitelé geomantie pan Pavel Kozák nebo Marko Pogačnik a další osobnosti, které mě naučily dívat se na věci jinak. V posledních pěti letech jsem si například rozšiřoval znalosti v oblasti umělecké terapie na Akademii Raphael v Bratislavě pod vedením paní Jany Koen. Zajímalo mě, jak mohou různé umělecké metody a procesy tvorby pomáhat udržet nebo zlepšovat lidské zdraví.

Pobýval jste i ve Skandinávii. Ovlivnila vás i tamější architektura?
To mě ovlivnilo spíš v designování nábytku. Byl jsem tam totiž na škole průmyslového designu, v Helsinkách jsem navrhoval v rámci mojí diplomové práce kolekci nábytku z ohýbaného dřeva. Tam jsem zažil, jak pracují finští designéři, jak hluboce se ponořují do práce. Je pro ně typické, že když navrhují nábytek, odjedou třeba na půl roku do přírody, kde se věnují vlastnímu návrhu té věci, a potom to v dílně dotáhnou do konce. Navíc ve Skandinávii hodně pracují s přírodními materiály, architektura je tam s přírodou hodně spjatá.

Jak vy bydlíte?
Hodně času věnuji navrhování staveb pro druhé lidi, takže moje bydlení je jednodušší, skromné. Zatím paradoxně nebydlím v domě, který by byl typickým příkladem mojí práce, bydlím v podnájmu. Čekám na moment, kdy bych něco takového mohl realizovat, ale ten ještě nepřišel. Ale snažím se obklopovat přírodními materiály, abych se cítil dobře.

Na jakých projektech byste rád pracoval v budoucnu?
Chtěl bych projektovat školy nebo nemocnice, terapeutická zařízení, rád bych vnesl principy celostní architektury do staveb se společenským účelem. V současnosti třeba pracuji na areálu školy v Olomouci, což je taková první jiskřička, ale v oblasti nemocnic ještě taková poptávka není. Ve Španělsku nebo v Německu už prvky celostní architektury v nemocnicích uplatňují, protože zjistili, že pokud mají na operačním sále například materiály ze dřeva, hodně to zlepší kvalitu vzduchu. Ale v Česku je vývoj v tomhle směru hodně pomalý.

Článek se mi líbí


ZPRÁVY: V hořícím bytě hasiči objevili dvě mrtvá těla, policie nařídila pitvu





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.