V uplynulých osmi letech byla maďarská vláda velmi často terčem kritiky evropských politiků i médií. Režim, který Viktor Orbán v zemi budoval, se svým charakterem čím dál více vzdaluje liberální demokracii, a naopak se přibližuje kýžené demokracii neliberální, tedy modelu, k němuž se sám Orbán přihlásil ve svém nechvalně známém projevu z roku 2014.
Neděje se tak prostřednictvím otevřených represí a násilí vůči politickým oponentům. Přítomnost lidí blízkých Orbánově straně Fidesz na řadě klíčových pozic ve státních institucích včetně orgánů justice, ale i v médiích či třeba bankách však prakticky vylučuje jejich nezávislost a vy tváří vzájemně personálně propojený systém.
Vláda strany Fidesz v minulých dvou funkčních obdobích kreativně přizpůsobila legislativu včetně ústavy k obrazu svému. Reforma volebního systému z pera Fidesz navíc podstatně znesnadnila sesazení partaje z vládních pozic.
Proč tedy tolik Maďarů dalo ve volbách v letech 2010 i 2014 svůj hlas Viktoru Orbánovi a proč se k tomu podle průzkumů okolo 40 procent z nich chystá i tento víkend? Orbán je totiž dovedný politik, proti kterému dlouhodobě nestojí relevantní a akceschopná opozice.
Muž, který ví, co říkat
Bezpochyby je charismatickým lídrem. Navíc dokázal voličům zprostředkovat příběh, který je ucelený a rezonuje s maďarskou historickou zkušeností. Tváří v tvář aktuálním globálním hrozbám utvrzuje Maďary ve vnímání sebe sama jako historicky zkoušeného národa ve středu Evropy, který dokázal bojovat za svou svobodu a nezávislost proti všem, ať už to byli Osmané, Rakušané, nacistické Německo, Sovětský svaz nebo Evropská unie.
Maďaři volí nový parlament, Orbán doufá v další ústavní většinu |
V tomto kontextu je třeba vnímat i kampaň namířenou proti americko-maďarskému filantropovi Georgi Sorosovi, který se pro propagandu Fidesz stal jakýmsi orwellovským Emanuelem Goldsteinem, tedy symbolem všeho, co podle vládní strany Maďarsku v současnosti hrozí – zejména nucený příliv migrantů z islámských států, ale i „dovoz“ liberálních hodnot, které Maďarům nejsou podle Orbána vlastní.
Je třeba mít na paměti to, že velká část tamních médií je napojena na vládnoucí stranu, a mediální obsah tedy příběh Fideszu do velké míry kopíruje.
Druhým, strukturálně důležitějším důvodem úspěchu Fideszu, je stav maďarské opozice, které chybí jasné sdělení a viditelný lídr. Druhou nejsilnější stranou je původně krajně pravicový Jobbik, usilující v poslední době o úpravu své image do podoby moderní středopravicové strany. Čtyři až pět největších stran ve střední a levé části spektra mezi sebe vzhledem k ideologické podobnosti tříští podporu těch voličů, kteří nechtějí volit ani Fidesz, ani Jobbik.
V aktuálním maďarském kontextu je to vládní Fidesz, kdo určuje politická témata, zatímco ostatní partaje na něj pouze reagují. Je nesporné, že opozice má ve srovnání s vládní stranou k dispozici poměrně menší mediální prostor. Ani ten však nedokázala naplnit dostatečně jasně vlastními pozitivně formulovanými tématy, na která Maďaři uslyší.
Například mohla zdůraznit, že je třeba řešit dlouhodobě neuspokojivý stav maďarského školství či zdravotnictví. To se však nepodařilo a programová sdělení opozičních stran často zanikla v kritickém vymezování se vůči vládě, které samo o sobě je samozřejmě nezbytné, jenže na porážku populární strany současného premiéra nestačí.
S blížícím se víkendovým vítězstvím Fideszu v parlamentních volbách roste obava, že pokud Orbán získá ústavní parlamentní většinu, země se může definitivně posunout k autoritářskému režimu.
Rozložená opozice
S cílem takovému vývoji zabránit se objevila myšlenka, že by opozice měla čelit vládní straně ve volbách sjednoceně. Opoziční strany se však v důsledku často banálních sporů nejenže nedohodly na širší předvolební koalici, nýbrž do poslední chvíle nebylo jasné ani to, zda proběhne koordinace ve 106 jednomandátových okrscích tak, aby v jednokolové volbě proti kandidátovi Fideszu nastoupil vždy nejsilnější z opozičních kandidátů.
Noví králové Balatonu. Orbánovi kamarádi zázračně bohatnou z eurofondů |
Ačkoli nebezpečí pramenící z možného směřování země ve třetím vládním období Fideszu představovalo zcela legitimně pro opoziční strany hlavní téma předvolební kampaně, je na místě se obávat, že kromě hlasité kritiky vládní partaje bylo třeba formulovat vlastní pozitivní program i navázat širší spolupráci mezi jednotlivými opozičními subjekty.
Reálné činy opozice v tomto směru bohužel zůstaly ve srovnání s ambiciózními prohlášeními zoufale nedostatečné. Otázkou tak v tuto chvíli není to, zda Fidesz ve volbách zvítězí, nýbrž to, zda se mu podaří získat dvoutřetinovou většinu v parlamentu – a jaké to bude mít důsledky.
