Popelařina není voňavá práce. Jak si člověk na zápach odpadků zvyká?
Na některou vůni si nikdy nezvyknete, zvlášť v létě. Hodně záleží na tom, po jak dlouhé době se odpad odváží. Třeba bioodpad, což jsou shnilá jablka nebo tráva, se vyváží jednou za čtrnáct dní. Takže si dovedete představit, když je v létě třeba třicet stupňů, jaký je to puch. Ale když je frekvence vyvážení vyšší, tak to není tak strašné.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
V kolik hodin ráno vstáváte? Odhadnete, kolik popelnic a kontejnerů za jednu šichtu vyvezete?
Vstávám ve čtyři hodiny, v pět vyrážíme do ulic. Každý blok, který má posádka na starost, je jiný. Když vyváží papír nebo plast, tak mají maximálně mezi 120 a 150 kontejnery za den. Když vyvážejí směs, tak to klidně může být i 400 kusů za den.
Máte svůj rajón, kam jezdíte každý den?
Ano, to je jasně rozdělené. Každá posádka má svůj program a ten se nemění. My jsme každý den na Suchdole. K tomu jezdíme v pondělí na Kopaninu, v úterý do Nebušic a Šáreckého údolí, ve středu do Roztok a v pátek do Lysolají.
Máte nějakou oblíbenou trasu?
Když jedete v létě Šáreckým údolím od Jenerálky až na Břetislavku, tak to je malebná, krásná trasa. Musím se sice věnovat práci, ale člověka potěší i ten hezký pohled. Tam jezdím opravdu rád. Některá místa jsou také dobrá v dostupnosti popelnic. Tedy že nejsou daleko od auta a člověk pro ně nemusí jít třeba sto metrů.
Popelnice se někdy vyvážejí i z domů. Kolik u sebe míváte klíčů?
Na našem současném úseku už popelnice nevynášíme. Ale když jsem začínal, tak pod nás spadaly Dejvice, čili oblast hodně hustě zastavěná činžovními domy. Tam jsme skutečně chodili třeba přes troje dveře, když jsme se museli dostat do sklepa nebo na dvůr, odkud jsme po schodech popelnice vynášeli. Takže klíčů jsou stovky, a jsou proto různě barevně odlišeny. V Dejvicích bylo klíčů kolem dvou set. Ale jsou bloky ve vnitřní Praze, kde jich je ještě mnohem víc. Když začíná nový popelář, učí se to obtížně a nějaký čas trvá, než se zorientuje. Po čase se už ale ve svazcích vyznáte po paměti.
Dá se popelářem vyučit?
Nedá, to není žádný obor. Když vás přijmou, projdete bezpečnostním školením, instruktáží. Já mám paradoxně střední hotelovou školu. Kdyby mě dneska viděla třídní profesorka, tak by asi koukala. Ale je to práce jako každá jiná.
Jak jste tedy po škole přišel k tomuto povolání?
Střídal jsem zaměstnání asi po pětileté frekvenci. Pět let jsem byl číšník, pět let řidič na malém úklidovém voze. Pak jsem přešel k popelařině a to teď dělám už patnáctý rok.
Popeláře zřejmě nemůže dělat žádné tintítko... Jak jste si zvykl na fyzickou zátěž?
Je potřeba naučit se grif, abyste se zbytečně nedřela víc, než musíte. Taky samozřejmě nesmíte mít sto padesát kilo a tlak 200 na 100. To byste ani neprošla vstupní pracovní prohlídkou. Pro usnadnění práce máme takové speciální pásky s vycpávkami. Když jdete z baráku, tak si dvě popelnice položíte na boky. Těžko byste při počtu těch popelnic tahala každou zvlášť. Co se týče fyzičky, já jsem žádný velký problém nikdy neměl.
Když jste s touto prací začínal, musel to být asi pro tělo šok.
To ano, ale zvykl jsem si. Navíc před patnácti lety mi taky bylo o patnáct méně, takže jsem to zvládal lépe. Teď jsem rád, že jezdím to, co jezdím. V rodinných domcích už si lidé většinou popelnice vytahují ven, takže nemusím, zaplať pánbůh, po schodech do sklepů a dvorů.
Vyvinuly se za těch patnáct let nějaké technologie, které vám těžkou práci ulehčují?
K autu za vás popelnici nikdo nedopraví. Ale když už tam je, tak ji posadíte na patent, sama vyjede a vysype se. To ovládám prostřednictvím takového joysticku. Co se změnilo je, že zmizely plechové, kulaté popelnice. Používaly se, protože bylo hodně kotelen a do smetí šla škvára, popel a podobně. Plechové popelnice byly hodně těžké, takže kluci měli třeba po deseti letech kyčle v háji. Dnes už je jich ale minimum. Tak dvacet třicet let zpátky se používaly jen popelnice o objemu 110 litrů. Dneska už máte několik druhů popelnic od litráže 70, 80, 120 až po 240 litrů. Kromě těch, které mají kulaté dno, tak už všechny mají kolečka. Tím pádem je jednodušší si je přitáhnout, než věčně koulet ty těžké kovové. I popelářské vozy jsou modernější. Dřív byl vzadu patent jen na jednu kulatou popelnici, dnes už tam jsou dva vedle sebe, takže se vysypávají dvě popelnice najednou.
Videoreportáž z práce pražského popeláře:
Pro začátečníka je zřejmě těžké naučit se takový ten grif...
Jak pro koho. Někdo je od přírody nemehlo, někdo ne. Já jsem se to naučil brzy. Tenkrát s vámi nikdo neměl slitování.
Povozit chtějí hlavně přiopití študáci
Dělí se popeláři na ty, kteří sváží smíšený a tříděný odpad?
Ano, někdo jezdí jenom směs, někdo zase jen papír, plast, sklo nebo bioodpad. Když člověk nastoupí k podniku, tak ho dají tam, kde je zrovna volno.
Co svážíte vy?
Já vyvážím každý pracovní den směsi. V neděli máme možnost přivýdělku k výplatě, a to většinou jezdím něco jiného, poslední čtyři roky plast. Ten je asi nejlepší, protože je nejlehčí. Papír je už podstatně těžší.
Jan SkalickýNarodil se v roce 1963 v Praze. Vystudoval Střední hotelovou školu Podskalská, obor provoz hotelu a společného stravování. Popeláře dělá od roku 2000. Má dospělou dceru a nevlastního syna. |
Rozčiluje vás, když někdo flinká třídění odpadu?
To mě zase tolik nevytáčí. Pokud netřídí, ale stačí mu popelnice, má ji zavřenou a dá se vysypat, tak prosím... Ale pokud má okolo další igelitky a další nepořádek jen proto, že netřídí a odpad se mu do popelnice nevejde, tak to mě opravdu rozčiluje. Pro nás je to zbytečná práce navíc. Náš úkol je odvážet odpad, ne uklízet nepořádek kolem popelnic.
Někteří lidé netřídí, i když mají tříděný odpad sto metrů od baráku. Jsou jen líní. Další věc, která mě vytáčí, je, když se podíváte do kontejneru na plasty a vidíte tam třeba židli nebo něco, co nemá s plastem nic společného. To je zase práce navíc na třídičce. Na pásu musí být další lidé, kteří odpad přebírají, rozdělují, aby do lisu šel jen plast. Ti by nebyli vůbec nutní, kdyby lidé třídili správně.
Vy doma třídíte?
Třídím, ale odpadu mám skutečně minimum. Občas nějaký obal od zboží, žádné hory novin a časopisů. Jednou za čas sklo a tak jednu tašku plastů za měsíc. Je to díky tomu, že děti už jsou pryč a v bytě jsem sám, takže nemám zdaleka takovou potřebu a spotřebu.
Pro řadu dětí je popelářství vysněným povoláním. Lákavé je především vození na zadním stupátku. Byl to i váš případ?
Můj sen to nebyl. Ale takové to popojíždění na stupačce, to se mi tenkrát líbilo. Teď to dělám už léta a zas tak vyjančený z toho nejsem. V reálu to stupátko zas takové kouzlo nemá. Beru to jako práci, která se musí udělat. Abych pravdu řekl, ani neznám popeláře, který by byl zamilovaný do své práce.
Střídají se popeláři s řidičem?
Šofér je vždycky jenom šofér, ten si hledí volantu. V některých případech může vylézt a pomoci přitáhnout kontejner, když je opravdu těžký, ale jinak ne. Vzadu na stupátkách jsou většinou dva chlapi. Některé posádky tvoří i tři popeláři plus šofér v případě, že mají hodně klíčů. Jeden chlap chodí už kolem čtvrté ráno a popelnice vytahuje před domy. Když přijede auto, tak už je má připravené. Zbylí dva popeláři to už jen vysypávají a popelnice vrací zpátky na místo.
Stává se, že by kolemjdoucí chtěli, abyste je povozil na stupínku?
Jen připití študáci, ale není to nic příjemného, protože se jim může něco stát. Že by za mnou chodila děcka a chtěla svézt, to ne. Podnik dělá každoročně předváděcí akce, kde je naše technika vystavena, a je to spojené s různými hrami a koncerty. Tam děti v doprovodu rodičů mají šanci vlézt na stupátko i do kabiny za volant. Kdybych je vozil jen tak na ulici, tak by se náš bezpečák asi zbláznil a já bych si šel druhý den pro výpověď.
Ujel vám někdy omylem řidič?
Jo, to se stává každou chvilku. Myslí na něco jiného, zapomene se podívat do zrcátka a odjede. Naštěstí ale popojíždíme domek od domku, protože popelnice je tak každých deset dvacet metrů, takže neujede daleko.
Jezdit v provozu vzadu na stupínku může být nebezpečné. Stala se vám někdy nehoda?
Mně přímo ne. Ale klukům se čas od času stane, že se špatně drží nebo je na stupačce nasněženo a uklouzne jim to. Před pár lety se na Bílé hoře třeba také stalo, že auto za popelářským vozem nedobrzdilo a přibilo chlapa na stupačku. Byl rád, že nepřišel o nohu, dali mu do ní šrouby a marodil asi rok. Takže nehoda se může stát i ne vaší vinou. Nikdy nevíte, kdo to do vás napálí zezadu. Můžete blikat, majákovat, mít reflexní vesty a kolikrát je to houby platné.
Když nemáme kam uhnout, nedá se svítit
Komplikují vám práci netrpěliví řidiči?
Často jsou to nepříjemné situace. Já se každému snažím vysvětlit, pokud máme verbální kontakt, že prostě děláme svoji práci. Vztekáním nám to vůbec neusnadní. Chápu, že jsou situace, kdy řidič spěchá, ale když nemáme kam uhnout, nedá se svítit. My taky nejsme nadšení, že je za námi štrůdl aut. A to ani nemluvím o tramvajích. Je to o nervy jak pro nás, tak pro ně, když někam spěchají. Vždycky říkám, že čím dřív nás nechají práci udělat a my vypadneme, tak tím je to pro obě strany lepší.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Kam odpad vyvážíte?
Směs většinou vozíme do spalovny v Malešicích. Pokud je tam pravidelná odstávka, tak se to vozí na skládky, nejčastěji do Úholiček nebo Ďáblic. To je ale spíš výjimka. Samozřejmě papír, sklo a plast se vozí na zvláštní třídící stanice, kde se to roztřídí, vyčistí a dál zpracuje.
Kontroluje se obsah vozu při vykládce?
Není důvod. Vezu plast, vysypu ho na třídící lince v Chrášťanech. Vezu směs, vysypu ji na spalovně. Už se nekontroluje, jestli ve směsi je skutečně jen směs.
Stalo se vám někdy, že jste omylem s odpadky naložil spícího člověka?
V Řepích se mi jednou stalo, že v kontejneru na papír spal bezdomovec. Naštěstí jsem si ho všiml a říkám mu: „Koukej mazat, nebo je s tebou konec.“ Mistři nás proto nabádají, abychom víko vždy otevřeli a dovnitř aspoň nahlédli. Samozřejmě, že nevidíte až na dno, a kdyby tam byl někdo zahrabaný, tak ho nezpozorujete. Někteří v zimě zalezou pod kartony, protože je jim tam relativně teplo, ale už se nepodívají, že na kontejneru je samolepka, kdy se bude vyvážet. Myslí si třeba, že v sobotu a v neděli nejezdíme, ale jezdí se každý den. Tak jednou za dva tři roky se stává, že bezdomovec skončí v lisu. Ale vlastní vinou.
Jak se zjistí, že v lisu skončil člověk?
To poznáme většinou hned. Záleží na tom, v jaké pozici je právě lopata. Když dojede na konec násypky, zajede, zaklopí se a natáhne dovnitř směs. Může se stát, že člověk zařve, a ještě vůbec nemusí být pod tou lopatou. V tom případě okamžitě sáhnete po červeném tlačítku a zastavíte lis. Někdy se ale stane, že spí, je opilý, zdrogovaný a je zahrabaný někde dole, vy si ho nevšimnete a vysypete ho. Potom je na maděru. Do každého kontejneru proto pro jistotu nahlédnu.
Ve smetí jsme hledali pas, letenky a padesát tisíc
Myslíte, že Pražané obecně plýtvají?
To ano. I podle statistik máme stále co zlepšovat oproti jiným zemím. Jsme takový lepší průměr.
Říkáte si někdy při pohledu do smetí: „Jak tohle někdo mohl vyhodit?“
Lidé vyhazují všechno možné, ať už je to funkční elektronika nebo nerozbalené jídlo. To jsou takové ty normální věci. Asi před deseti lety ale za námi přišla paní, která omylem vyhodila nějakou kabelku, ve které měla pas, letenky a asi padesát tisíc v hotovosti. Tak s ní kolegové vyjeli za město na odstavné parkoviště a tam odpad vysypali. Tu hromadu přebírali a kabelku našli. Pak to tam ale ručně lopatami museli házet zpátky.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
Komu vlastně patří odpadky? Co kdybyste v popelnici našel diamantový prsten?
Pokud by nás nekontaktoval majitel, tak by se s tím zacházelo jako s každou nalezenou cenností, takže myslím, že by se odevzdala na magistrát. Po určité lhůtě máte jako nálezce nárok na odměnu. Majitelem nalezené cennosti ale samozřejmě nejsme.
Změnilo se za dobu, co děláte popeláře, množství a složení toho, co lidé vyhazují do smetí?
V nádobách na směs rozhodně ubývá plastu, papírů a skla. Na každém rohu jsou místa pro tříděný odpad, což lidé využívají čím dál víc. Ubyl odpad ze zahrad: posekaná tráva, listí, shnilé ovoce.
Pracujete už od pěti, takže šichta končí kolem jedné. Oproti většině lidí máte tedy přes den poměrně hodně volného času. Jak ho trávíte?
Do jedné máme dělat, ale pokud se práce nestihne, tak zkrátka děláme, dokud se to nedodělá. Ve volném čase pak nedělám nic zvláštního. Lenoším, koukám na televizi, čtu si, jdu na procházku. Rád zajdu mezi kluky na pivko. Jezdím i na kole a na kolečkových bruslích. Nikdo za mě nevypere ani neuklidí.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
