Již skoro týden turecká armáda, početně druhá největší vojenská síla NATO po americké, bombarduje syrské město Afrín (více o tureckém útoku). Důvodem má být skutečnost, že je pod kontrolou kurdských sil.
Pravda, Kurdové ve městě s 323 tisíci obyvateli tvořívali většinu. Těžko říci, jak je tomu nyní, kdy třetinu obyvatel města tvoří utečenci z jiných částí Sýrie. Nicméně kurdské milice, které dnes město kontrolují, jsou naši spojenci ve společné válce proti ISIS, takže teoreticky i turečtí spojenci. Jen realita je nějak odlišná – my, západní spojenci, jsme se buď nedohodli, kdo jsou naši spojenci, a proto máme každý jiného, anebo v realitě spojenci nejsme, a proto máme každý jiného.
Otázky, které si nepokládáme
Jakmile přijde na Kurdy, Turecko se totiž v NATO chová, jako kdyby s ním bylo v nevyhlášené válce. Tento spor obvykle rychle přispěje i k vnitroněmeckému problému, kdy se na jeho ulicích začne řešit, kdo ze třímilionové komunity vnímané mnohými jako „komunita turecká“, je Turek a kdo je vlastně Kurd (více o napětí mezi přistěhovalci).
Nepřehledná situace je konečným výsledkem tří základních otázek, které si raději nedáváme. Má být Turecko v NATO? Mají být Turci v takovém počtu v Německu? A má mít NATO proti ISIS jako spojence Kurdy?
Když v roce 1952 Turecko – vnějšími znaky odlišné od dnešního – vstupovalo do NATO, strategickým důvodem jeho přijetí bylo primárně zabránit Stalinovi a SSSR kontrolovat Bosporskou úžinu a změnit Černé moře na další sovětské jezero.
V realitě okamžiku nikdo příliš hluboce nepřemýšlel o tom, že vytváří situaci, kdy největší evropská armáda bude turecká, získáme všechny turecké problémy a otevřeme otázku, jestli sbližování Evropy s Tureckem po staletích vzájemných válek má být o tom, že Turci budou stále evropštější, nebo my budeme stále turečtější.
Musel by si navíc přiznat, že ani v moderní době být Evropanem a být Turkem není jedno a to samé. Kdo mohl navíc počítat s tím, že tato situace bude kulminovat v době, kdy všemocný Stalin bude už jen kontroverzní historickou postavou, stát SSSR po desetiletí neexistující a navíc nahrazen útvarem s hrubým domácním ročním produktem jako Itálie.
To, co se v roce 1952 zdálo jako strategické vítězství nad úhlavním nepřítelem, se současnou optikou může zdát krokem, který by dnes nikdo v NATO neudělal, a prezident Erdogan by tak měl práci na léta ukovat s NATO alespoň nějaké „speciální partnerství“. Navíc by o ně sám vůbec nestál.
Základny na jeho území jsou výhodnější pro nás a Erdogan by si nadšeně užíval samostatné role prostředníka mezi Ruskou federací a USA. Ostatně již dnes je jediným členem NATO, který si od Ruska nakupuje strategické zbraňové systémy. Idea Turecka v NATO je prostě starým vítězstvím, jehož současné konsekvence ukazují, že vývoj NATO a Turecka vůbec nešel stejným – celkem naivně oproti lekcím historie předpokládaným – směrem.
Dvousečná síla
Dalším z důsledků této situace je druhá otázka. Mají být Turci ve třímilionovém počtu v Německu? Když v říjnu 1961 Německo s Tureckem podepsalo pracovní dohodu o příchodu nové pracovní síly, kterou již mělo s Itálií, Španělskem a Řeckem, předpokládalo dvě věci. Turci se podle ní budou po dvouletém pracovním pobytu vracet domů, a když ne, stanou se prostě stejnou entitou jako němečtí Italové, Španělé a Řekové.
Hynek Kmoníček Velvyslanec Česka v USA. V letech 2013 až 2017 působil jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. Studoval angličtinu a arabistiku na Univerzitě Karlově v Praze a blízkovýchodní moderní dějiny, hebrejštinu a arabštinu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. |
Klauzule o návratu Turků domů byla ale z dohody vypuštěna už v roce 1964, víceméně jako odpověď na stížnosti německého průmyslu, že nebudou každé dva roky zaučovat nové zaměstnance. A až do 90. let se v Německu stále oficiálně tvrdilo, že Turci nakonec odjedou domů sami, a proto nepotřebují nějaké speciální integrační programy do německé společnosti. Tudíž je pro německé Turky zavedlo Turecko a pečlivě si je integrovalo alespoň na dálku a myšlenkově zpět do Turecka.
Několik příkladů. Islámské turecké madrasy v SRN mají učitele oficiálně dodávané a placené z Ankary. Podle odhadů má jenom turecká tajná služba na území SRN okolo šesti tisíc agentů pozorně sledujících diskuse krajanů. Ti se – narozeni sice v SRN, ale mající dvojí občanství – stávají natolik dvousečnou a důležitou silou, až je turecký prezident Erdogan musel zapojit do vlastních předvolebních kampaní.
Německu tak zbyly do budoucna jenom tři možnosti. Se skřípajícími zuby se nedobrovolně stát součástí turecké domácí politiky. Nebo tuto „možnost“ využít a přesvědčit svoje Němce tureckého původu volit v Turecku, jako by volili Němci, a obrátit tak Erdoganovu pátou kolonu proti němu samému.
Anebo zrušit možnost dvojího občanství a přestat nazývat po tom volající politické strany xenofobním nebezpečím pro demokracii. Podobně jako v případě první otázky se však jedno někdejší vítězství ukázalo být dnešním problémem. A podobně je tomu tak proto, že primárně psychologicky chybně stavělo na „přirozené touze Turka stát se normálním Evropanem“. Pokud ji nemá, rád se vrátí domů. Ani jedno neplatí.
Uznat, nebo zradit?
Třetí otázka – mají být Kurdové (a případně kteří Kurdové) naším spojencem proti ISIS a co pro ně za to můžeme udělat – je podobná v tom, že i naše dnešní odpověď je jenom dočasným strategickým vítězstvím, které ve svých důsledcích nemá žádné finální dobré řešení.
Jediný rozdíl od prvních dvou problémů je tady v tom, že to už předem víme. Neexistence Kurdistánu a existence Kurdů, které dnes najdete třeba i v Japonsku, je výsledkem dohod po první světové válce. My sami jsme se pak na Blízkém východě po irácké tragédii vmanévrovali do situace, kdy máme jenom dvě základní možnosti – opustit oblast vojensky, nebo v ní zůstat za pomoci takového spojence, který je schopen na místě reálných vojenských akcí. Z potenciálních partnerů se Západu nabízí Rusko, Írán a Turecko. S žádným z nich se kvůli konfliktním zájmům nedokážeme dohodnout, jen částečně s Tureckem, viz výše.
Turci proti Kurdům nasadili německé tanky, politici v Berlíně se zlobí |
Z partnerské B-ligy je k dispozici Bašár Asad, kurdské milice a arabská/saúdská koalice. Celkem logicky byli z tohoto menu vybráni Kurdové jako nejmotivovanější a... nejzraditelnější. Platba za kurdskou vojenskou pomoc je totiž předem pragmaticky jasná. Buďto budeme nakonec nuceni uznat Kurdistán a nechat tak vzniknout další stát, který údajně nedotknutelná mapa hranic států po 2. světové válce nezná, nebo budeme muset Kurdy zradit.
Nejsložitější důsledky bude mít výsledná evropská pozice ke Kurdům samozřejmě pro Německo. Možná i proto se o výsledku rozhodne raději v USA. Americká pozice je ovšem nadále nejasná a snaží se centrální otázku v čase odsouvat dále a dále bez jasné odpovědi. V úterý tohoto týdne zaznělo na expertní úrovni z Bílého domu, že přišel čas dohodnout se s Turky a pustit Kurdy k vodě. Ve středu prezident Trump zavolal do Ankary Erdoganovi vzkaz zcela opačný a Kurdy podpořil. Mezitím dopadla první turecká bomba do manbídžské kapsy, prostoru zásadně důležitého pro další pobyt dvou tisíc amerických vojáků v Sýrii. Kurdská otázka nás tak vrátila zpět do základního problému.
Nastává vrcholně paradoxní situace, kdy se dvě nejsilnější armády NATO – turecká a americká – mohou dostat do přímého vojenského střetu. Být Putinem, tak se docela směji. Jako Čech ale žádný důvod ke smíchu nemám.
Svět okolo nás se stal nepřehledným, a tak bychom alespoň my sami měli mít jasno ohledně českého zájmu a jak ho promítnout do evropských odpovědí na hořké ovoce vzešlé ze stromů dřívějších rozhodnutí. Že mnohá z nich vůbec nebyla naše, to je jasné. Že je to ale nakonec jedno, protože na nás budou mít vliv tak jako tak, je také zřetelné. Jak vidíme budoucnost Turecka v NATO? Uznáme Kurdistán? A dokážeme vysvětlit Evropě, proč nechceme současný nedostatek pracovních sil ani vzdáleně řešit tak jako Německo v roce 1961?
Turci se pustilli do Kurdů v syrském Afrínu:
20. ledna 2018 |
