Tahle fotografie japonského fotografa Tadašiho Okuby obletěla svět a stala se jedním ze symbolů hrůz, jež 11. března loňského roku na japonském severovýchodním pobřeží napáchala ničivá vlna vyvolaná zemětřesením.
Ta žena se jmenuje Juko Sugimotová a je jí devětadvacet. Když si jí tenkrát v sedm ráno 13. března, tedy necelé dva dny po katastrofě, Tadaši Okuba všiml a zmáčkl spoušť, zažívala děsivé chvíle. Na snímku se kouká směrem k mateřské škole, do níž docházel syn Raito. Stavba byla částečně ponořená do vody a z velké části připomínala jednu obrovskou kupu suti. Pak se Juko malého vydala hledat.
"V té chvíli mi blesklo hlavou, že mám zhruba padesátiprocentní šanci, že zůstal naživu," svěřila se nedávno agentuře Reuters. "Někteří lidé, kteří chaoticky pobíhali kolem, mi říkali, že děti ze školky snad už byly zachráněny. Jiní tvrdili, že kdosi spatřil, jak je odnesla velká voda."
Teď Juko s jejími nadějemi na chvilku opusťme. Je potřeba si znovu uvědomit, jaké strašné neštěstí se na Japonsko před rokem přivalilo. Je známo, že tsunami vyvolalo i havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě, jež nějaký čas hrozila, že bude novým Černobylem.
Co všechno se tenkrát mohlo stát, jak obrovský byl rozsah zkázy, to lze lépe pochopit, když si uvědomíme, že japonská vláda tenkrát zvažovala i evakuaci Tokia. Více než třicetimilionového megaměsta! S touto informací přišel tento týden deník International Herald Tribune (více o tom čtěte zde).
Naděje umírá poslední
Juko Sugimotová prožila celý dosavadní život ve 150tisícovém Išinomaki, městě proslaveném rybářským průmyslem. Gigantická vodní stěna jen tam zahubila 3 800 lidí.
Úklid stále vázneLikvidace trosek, které po sobě loni 11. března na japonském severovýchodním pobřeží zanechalo ničivé zemětřesení a přívalová vlna tsunami, postupuje velice pomalu. Zatím se podařilo zpracovat jen pět procent z 23 milionů tun sutin v nejhůře postižených prefekturách Iwate, Mijagi a Fukušima. |
Juko se snažila dostat ke školce, v níž byl její syn, hned po zemětřesení, musela však prchnout před tsunami a noc strávila v autě. Druhý den našla manžela a společně začali pátrat po synkovi. Našli loďku a mohli tak dorazit ke zřícenině mateřské školy - nikdo tam však už nebyl.
Až za dva nekonečné další dny přišlo šťastné rozuzlení - rodiče se dozvěděli, že vojáci evakuovali děti doslova pár desítek minut před příchodem tsunami. "Když jsem spatřila Raita v rohu pokoje, bylo to to nejsilnější, co jsem kdy prožila," uvedla Juko Sugimotová. Pak se dlouho k sobě tiskli, matka něžně zkontrolovala každý kousek jeho těla, zda není poraněn. "Díky bohu, díky bohu," šeptala prý stále dokola.
Nyní střih. Téměř rok poté Juko stanula na stejném místě znovu. Tentokrát se usmívala. Silnice kolem svítila novotou, všude bylo vymeteno, auta stála na semaforu.
Jako by k těm hrůzám snad ani nikdy nedošlo. Jistě, Juko Sugimotová, tak jako miliony dalších Japonců, na ně nikdy nezapomene.
Teď se sice usmívá, ale neznamená to, že jí a její rodině skončily starosti. Ještě nestihli opravit silně poničený dům, za nějž dosud nesplatili hypotéku. A tak dále a tak dále.
Jedno jí tsunami pomohlo pochopit: "Každičký den je teď pro mě vzácný. Došlo mi, že čas strávený s rodinou je tím nejdůležitějším vůbec."
