O otevřeném konfliktu mezi Íránem na jedné a Izraelem či Saúdskou Arábií na druhé straně se hovoří od chvíle, kdy americký prezident Donald Trump dal najevo, že hodlá odstoupit od jaderné dohody s Teheránem (čtěte zde: ANALÝZA: Schyluje se k válce s Íránem?).
Jiskry válečného požáru od začátku roku čím dál častěji vyskakují v Sýrii, kde izraelské letouny útočí na íránské základny. Skrytá válka mezi šíitským režimem v Teheránu a sunnitskými vladaři v Rijádu v Sýrii probíhá už nejméně sedm let, před třemi roky se rozšířila i do Jemenu.
Světoví politici tuší, že otevřená válka s Íránem by nyní již tak rozvrácený Blízký východ uvrhla do chaosu nesrovnatelně většího než je současná válka v Sýrii. Co by Íránci mohli do boje se svými regionálními soky nasadit?
Lidí je dost, tanky a letadla rezivějí
Írán je z hlediska vojenské síly jednou z největších blízkovýchodních mocností, píše web Deutsche Welle. Jeho ozbrojené složky jsou asi 21krát větší než armáda České republiky a slouží v nich celkem 523 000 lidí. Většina jsou řadoví vojáci, letci a námořníci zařazení pod íránskou armádu (Arteš).
Kromě klasické armády tu jsou ještě Republikánské gardy (IRGC). Tato zvláštní ozbrojená složka založená před téměř čtyřiceti lety ajatolláhem Chomejním k obraně islamistického režimu má dnes asi 125 000 příslušníků. V případě delší války by Írán díky svým 82 milionům obyvatel mohl ztráty poměrně snadno nahradit, což se ukázalo během osmileté války s Irákem v 80. letech.
Íránská armáda v číslechAktivní personál: 534 000, z toho asi 125 000 spadá pod Revoluční gardy Vrchní velitel: duchovní vůdce ajatolláh Chameneí Šéf generálního štábu: generál Mohammed Bagherí Letectvo: Mig-29 (20 kusů), Su-24 (23), Chengdu F-7 (17), Northtrop F-5 (26), F-4 Phantom II (47), Grunman F-14 (24), Mirage F1 (9), Hercules C-130 (29) Námořnictvo: Tři ponorky třídy Kilo sovětské výroby, třicet miniponorek typu Ghadir, Yugo a Al-Sabehat 15 SDV. Tři fregaty třídy Álvand, jedna moderní fregata třídy Moudž. Desítky motorových člunů Peykaap, Tir II a Zafar vyzbrojených torpédy a protilodními raketami. Pozemní síly: Obrněnce Boragh (350 kusů), M113 (200), BMP-2 (400). Tanky Zulfiqar íránské výroby (cca 250 kusů), sovětské tanky T-72, T-54 a T-62, americké M60 a M47 Patton a britské tanky Chieftain. Írán tyto stroje svépomocí modernizuje a modifikuje. |
Co se týče peněz na armádu, dlouholetými sankcemi oslabený Írán za regionálními rivaly zaostává. Jeho obranný rozpočet loni činil 16 miliard dolarů, což je o dvě miliardy méně, než kolik vydává Izrael. Ten navíc každý rok dostává americkou vojenskou pomoc ve výši 3,5 miliardy dolarů. Saúdská Arábie loni vydala na obranu 76,7 miliardy dolarů.
Z hlediska vojenských výdajů Írán jasně tahá za kratší konec provazu. V případě války by se navíc musel vyrovnat s faktem, že v jeho sousedství se nachází několik amerických základen. Izrael i státy Perského zálivu se mohou opřít o bezpečnostní záruky Washingtonu a nakupují nejmodernější vojenskou techniku, zatímco Írán se kvůli embargu na dovoz zbraní musí spoléhat na vlastní produkci.
To se projevuje především u letectva, které má k dipozici především stroje jako jsou F-4 Phantom a F-5 vyvinuté Američany v 50. letech či F-14 Tomcat, které Íráncům projevily neocenitelné služby ve válce proti Sadámovi Husajnovi. Jsou to letouny, které sloužily ještě za šáha Páhlavího. Kromě toho mají Íránci také dvě desítky ruských letounů MiG-29 a zhruba stejný počet Su-24.
Z doby před Islámskou revolucí pochází i většina íránských tanků a obrněných transportérů, připomíná Foreign Policy. Jádro mechanizovaných jednotek tvoří americké tanky M60A1, které se přestaly vyrábět v roce 1980 a starší sovětské tanky jako například stroje T-72S. Před rokem Íránci představili svůj vlastní tank Karrar, který nápadně připomíná ruskou verzi T-90.
23. září 2017 |
Předsunutá obrana
Írán se výše uvedené slabiny snaží kompenzovat asymetrickou obrannou strategií stojící na třech pilířích. Tím prvním je koncept „předsunuté obrany“, jehož cílem je s nepřítelem bojovat mimo vlastní území. Teherán za tímto účelem na Blízkém východě sponzoruje a vyzbrojuje různé milice, jejichž prostřednictvím své soky oslabuje a uvrtává do vyčerpávajících konfliktů.
Do takzvané „Osy odporu“ patří Lidové mobilizační síly, které v Iráku bojovaly s Islámským státem, libanonské hnutí Hizballáh, rozličné šíitské interbrigády podporující v Sýrii prezidenta Bašára Asada, jemenští Húsíové vzdorující už tři roky náletům arabské sunnitské koalice i Palestinský islámský džihád operující v Pásmu Gazy.
1. října 2016 |
Na zahraniční operace dohlížejí elitní jednotky Quds spadající pod Revoluční gardy, v jejichž čele stojí legenda íránské armády, generál Kásim Sulejmání (jeho příběh čtěte zde: Meč ajatolláhů. Obraně Bagdádu velí nejlepší vojenský mozek Íránu).
Druhým pilířem obranné strategie je raketový program. Írán dnes disponuje největším arzenálem balistických střel na Středním východě. Jeho rakety krátkého a středního doletu mohou ohrozit státy Perského zálivu, Izrael i americké základny v regionu. Například střely Sedžíl s doletem 2000 kilometrů dosáhnou až do jihovýchodní Evropy.
Íránci svůj raketový arzenál předvedli v červnu minulého roku, kdy odpálili salvu raket Zolfaghar na pozice Islámského státu u syrského města Dejr az-Zaur. Byl to první íránský raketový útok na území jiného státu od roku 2001 a Revoluční gardy se netajily tím, že šlo i o varování určené Saúdské Arábii a Spojeným státům.
Třetí pilíř obranné strategie je postaven na geografické poloze Islámské republiky. Íránská armáda s oblibou provádí manévry v Hormuzském průlivu, kterým proplouvají tankery s ropou z Perského zálivu. Írán v minulosti už několikrát pohrozil, že v případě napadení strategickou úžinu zaminuje a trhy tak připraví o přibližně pětinu světové produkce ropy.
Také na moři Íránci sázejí na myšlenku asymetrické války. V jejím středu je flotila motorových člunů vyzbrojených torpédy, kulomety a protiletadlovými raketami, které by se v případě konfliktu v Hormuzském průlivu jako roj sršňů vrhly na větší nepřátelská plavidla. Počítá se i s kamikadze čluny naloženými výbušninami.
