Sympatizanti Françoise Hollanda slaví v ulicích Paříže jeho vítězství v

Sympatizanti Françoise Hollanda slaví v ulicích Paříže jeho vítězství v prezidentských volbách (6. května 2012) | foto: Reuters

François Hollande vstupuje do světa a bude zajímavé to sledovat

  • 2
Když se Françoise Hollanda krátce po zvolení příštím francouzským prezidentem novinář tázal, jaký jazyk použije, až se prvně setká s americkým prezidentem Barackem Obamou, odpověď byla výmluvná. „Hovořím anglicky plynuleji než bývalý prezident,“ zhodnotil se socialistický lídr s odcházejícím Nicolasem Sarkozym. „Ale francouzský prezident musí promlouvat francouzsky!“

Prohlášením, že ovládá lingua franca globálního dění, se Hollande prohlásil za moderního státníka, avšak zároveň dal najevo, že Francie si na mezinárodní scéně zachová co největší vliv. Deklaroval vlastně svůj závazek vůči internacionalismu a multilateralismu. Chce-li Francie zůstat zemí, která v diplomacii dává větší rány, než odpovídá její váze, je v jejím zájmu nespoléhat na bilaterální vztahy, ale působit spíše prostřednictvím mezinárodních organizací.

Hollande si je také vědom toho, že z historických a kulturních příčin musí být mezinárodní úloha Francie jiná než u ostatních zemí. Ve své knize Changer de destin (Změnit osud), publikované v únoru, potvrzuje, že francouzské poselství bude i nadále univerzální – což je postoj evokující rok 1789, kdy se zrodila francouzská republika, která byla - na rozdíl od Spojených států amerických - od počátku považována za triumf svobody a demokracie.

Bude spolehlivý, nebojte

Oproti Francii je však označení „socialista“ pro většinu Američanů nadávkou. Pro Hollanda, nového lídra bez zahraničněpolitické zkušenosti, který bude muset svůj um prokázat jednáním, to ovšem může být zdrojem síly. Obzvlášť Obama brzy pochopí, že Hollande nemá v úmyslu přinést rozmáchlé změny. Právě naopak, jeho záměrem bude ukázat se jako spolehlivý partner, který nepřekvapuje.

Je nepravděpodobné, že by byl Hollande vůči Americe méně přátelský než Sarkozy, mnohými pokládaný za nejvýrazněji proamerického prezidenta Francie. Hollande podpořil vojenskou intervenci v Libyi roku 2011 a připojil se k odsouzení režimu syrského prezidenta Bašára al-Assada. Jeden z jeho blízkých politických spojenců nedávno prohlásil, že kdyby Rada bezpečnosti Organizace spojených národů schválila zásah v Sýrii, Francie „by si dokázala představit“, že se ho zúčastní.

Tank poškozený po čerstvých bojích v Baní Válidu (24. ledna 2012)

Hollande také podporuje tvrdý postoj vůči Íránu, a co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, jeho kniha naznačuje, že se hlásí ke „Clintonovým parametrům“ – dvěma státům s bezpečnými hranicemi a statusu Jeruzaléma, který bude přijatelný pro obě strany. S ohledem na vztahy mezi Francií a arabským světem si člověk může být jistý, že Hollande by byl zajedno s podstatou Obamova projevu v Káhiře roku 2009, který vyzval k angažovanosti.

V neposlední řadě Hollande pravděpodobně nezpochybní Sarkozyho rozhodnutí z roku 2009 znovu Francii integrovat do vojenského velení NATO. Toto rozhodnutí zůstává ve Francii kontroverzní, a to i mezi socialisty, ale Hollande si je dobře vědom slabin evropské obranné politiky, která s NATO jednoduše nemůže soupeřit.

Na chicagském summitu NATO na konci května nicméně Hollande potvrdí svůj příslib stáhnout francouzská vojska z Afghánistánu do konce roku 2012, tedy dva roky v předstihu oproti harmonogramu NATO (byť uznává nutnost dojednat praktické podrobnosti). Půjde o důležitou zkoušku Hollandovy schopnosti účinně se spojenci jednat.

Dluhy, úspory a růst

Druhý test jeho umění vyjednávat s ostatními lídry nadejde uvnitř Evropy. Jedním z nejambicióznějších návrhů jeho volební platformy byla výzva k opětovnému projednání nového „fiskálního paktu“ Evropské unie, odsouhlaseného všemi členskými státy s výjimkou Velké Británie a České republiky. Schválení paktu, jehož vznik podnítila německá kancléřka Angela Merkelová, bylo podmínkou účasti Německa v plánu finanční pomoci pro Řecko a další otřesené země eurozóny.

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy na společné schůzce konané 5. 12. 2011.

Hollandův návrh byl zprvu považován za urážku majestátu namířenou proti Německu. Dnes už se všichni evropští lídři – od Maria Montiho v Itálii přes Mariana Rajoye ve Španělsku po Elia Di Rupa v Belgii – shodují na nutnosti oživit evropské hospodářství. Platí to i pro prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, předsedu Evropské komise José Manuela Barrosu, předsedu Evropské rady Hermana Van Rompuye a vlastně i pro samotnou Merkelovou.

O hlavní otázce – jak podnítit hospodářský růst, aniž by se zvyšoval veřejný dluh – budou Merkelová a Hollande diskutovat 15. května v Berlíně. Merkelová se sice staví proti Hollandovu návrhu na vytvoření eurobondů s představou, že budou financovat průmyslové projekty, ale nemohou si dovolit ztrácet čas v úsilí uklidnit nervózní trhy zprávou o soudržnosti. Merkelová už přivítala Hollandovy nápady na růstový plán pro Evropu. Také Hollande bude muset udělat ústupky.

Nejsme obyčejní

Pro Francouze, stejně jako pro všechny Evropany, není EU cizí útvar a unijní rozhodnutí jsou nedílnou součástí domácích politik. V tomto ohledu má Hollande šanci na mezinárodní scéně uspět jako skutečně proevropský lídr. Jedině silnější Evropa zajistí férový obchod s rozvíjejícími se zeměmi, zejména Čínou. Jedině silná Evropa konečně zavede princip reciprocity s cílem ochránit evropské podniky a předejít jejich stěhování, které představuje hlavní příčinu nezaměstnanosti.

V nedávném interview Hollande prohlásil: „Francie není obyčejnou evropskou zemí a její prezident není obyčejný světový lídr.“ To Francouzi rádi slyší. Právě toto tvrzení však představuje hlavní Hollandovu výzvu: zajistit, aby platilo i nadále v kontextu globalizace jedenadvacátého století.

Noëlle Lenoirová s Javierem Solanou

Noëlle Lenoirová, bývalá francouzská ministryně pro evropské záležitosti, byla první ženou jmenovanou soudkyní francouzského Ústavního soudu. Je předsedkyní evropského think tanku Cercle des Européens a partnerkou pařížské právnické firmy Kramer, Levin, Naftalis & Frankel.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video