ČTĚTE TAKÉ: Příslušník VB: Nevzpomínám si na výraznou brutalitu
Na demonstraci šla se svým mužem. Ve dvě odpoledne se řadili na Albertově, připravovali si hesla a dostávali pokyny kudy jít. V pět hodin se průvod dal do pohybu směrem k Vltavě.
Hned zpočátku se demonstranti začali dohadovat, kudy a kam jít dál. "Z davu vyskočil mladík s vlajkou a nasměroval dav do ulice Vyšehradská s tím, že se tak rychleji dostaneme do centra," vzpomíná Eva Tóthová.
Po pár desítkách metrů se průvod zastavil. Ulici přehradil kordon po zuby ozbrojených esenbáků. Demonstranti a ozbrojenci se přiblížili na vzdálenost deseti metrů.
"Chvíli bylo ticho a pak si všichni klekli, před sebe položili zapálené svíčky a začali zpívat hymnu," vzpomíná účastnice. "Následoval zásah esenbáků... Prostě nás začali bít hlava nehlava. Demonstranty z prvních řad, mezi nimi jsme byli i my, zachránily průjezdy domů. Ostatní se rozeběhli zpět k Vltavě. Když pak esenbáci ustoupili, vrátili jsme se postranními uličkami do hlučícího davu demonstrantů."
Když procházeli kolem Národního divadla, z oken jim mávali herci. "Nejvíc byl slyšet a vidět Boris Rösner, až jsme se báli, že vypadne z okna."
Byli mladí, skoro děti
"Tou dobou jsme začali propadat euforii. Připadalo nám, že policie je na nás krátká a my máme už vyhráno. Ale to nejhorší mělo teprve přijít."
U obchodního domu Máj (dnes Tesco) se dav zastavil před kordonem ozbrojenců. "Byli to mladí kluci v bílých helmách se štíty a obušky. V jejich očích se zračila nervozita, ale také strach. Byli opravdu moc mladí, skoro děti."
Po chvíli volali lidé ze zadní části davu, že policie přehradila cestu i z druhé strany. "Pak už jsme jen postupovali dopředu, byli na sobě úplně slisovaní, hlava na hlavě. Chvílemi jsem už ani nemohla dýchat, dav se začal otáčet jako obrovský vodní vír. Když nás vmáčkl na výlohu v podloubí u pasáže Metro, sklo začalo pružit, vypadalo to, že nevydrží," vypráví paní Tóthová.
"Pak ale přišlo ještě něco horšího. Dostala jsem se mezi dva velké chlapy a jejich ramena mi málem uskřípla hlavu. Vláčeli mě až na druhou stranu ulice. Tam jsme se zarazili o stojící auta."
Někteří lidé přes auta přepadli, dav po nich začal šlapat. Pak je zasahující příslušníci zatlačili do podloubí, kde je dnes pamětní deska. "Tam se esenbáci vrhli do davu a začali demonstranty bít a nadávat jim. Před námi byl mladík, který fotil. Jeden policajtu mu vytrhl aparát z ruky, hodil ho na zem a začal po něm šlapat. Další začali s mužem smýkat."
Dvacet fialových šrámů
Evin manžel se vrhl na útočníky. "Byli v přesile. Nechali fotografa a opřeli se do mého muže. Snažila jsem se ho zastat a odtrhnout je, ale vrhli se i na mě. Manžel mi zakryl hlavu svým tělem. Tloukli do něho, dokud jsme se nedostali na kraj podloubí. Tam nám přidali pár ran na cestu a vystrčili nás do Mikulandské ulice."
Ulice byla prázdná, až na jejím konci stála asi dvacítka příslušníků. "Minuli jsme blonďatou dívku, která ležela na zemi a svíjela se v kaluži krve. Ani jsme pro ni nestihli cokoliv udělat a stáli jsme před esenbáky. Museli jsme mezi nimi projít, každý nás přetáhl obuškem. Byla to ta pověstná ulička hanby."
Teprve potom na ně dolehlo, co všechno zažili. "Měli jsme doma malé děti, ale přesto jsme museli zajít do první hospody a všechno probrat."
Eva doma na těle svého muže napočítala asi dvacet fialových šrámů. "Časem dokonce zčernaly, ale vyfocené je nemáme, nestálo nám to za to. Byli jsme přesvědčeni, že je všemu konec. Byl, ale ještě jsme si museli chvíli počkat."
Čekání na Havla už byla maličkost
Eva Tóthová se řadí do generace "osmašedesátníků", v roce 1968 se zapojila do studentského hnutí. "Na listopadové události jsem čekala 21 let. Čekání "na Havla" už byla maličkost," dodává.
Po roce 1968 v době normalizace neminuly Evu ani její rodiče perzekuce. Otec musel opustit zaměstnání, nové našel 200 kilometrů od domova. Byl označován za pravicového oportunistu. "Hodně tím trpěl, jak duševně tak fyzicky. Byl lesním inženýrem, ale nakládal pece v neratovické chemičce. To všechno se podepsalo i na jeho zdravotním stavu. Začalo selhávat srdce, přišly tři infarkty."
Sametového listopadu se otec ještě dožil. "Stihl si i přečíst své jméno na seznamu rehabilitovaných a chodil zvonit klíči na Václavské náměstí a Letnou. Pak přišel poslední infarkt."
"A proč vám to vlastně říkám? Protože každý rok při oslavách 17. listopadu vidím svého otce živého v televizi. Na většině záběrů z Václavského náměstí totiž kamera mířila do místa, kde stál."
