ČTĚTE TAKÉ: Demonstrantka: Bili nás hlava nehlava
Proč jste se rozhodl o svých vzpomínkách na 17. listopad mluvit?
Já jsem nikdy neměl zásadní problém o tom mluvit. Všichni moji známí vědí, co jsem tehdy dělal. IDNES jsem oslovil, protože mi dodnes asi chybělo vyjádření i z "druhé strany".
Jak jste se dostal k tehdejší policii?
Po ukončení gymnázia, jsem chtěl studovat na právnické fakultě, bohužel v minulé době to bylo možné pouze pro některé vyvolené. Protože jsem se na školu nedostal, neměl jsem odklad na základní vojenskou službu. Když mě pak personalista tehdejšího okresního oddělení v Třebíči v prodejně, kde jsem tehdy pracoval, oslovil, jeho nabídka mě velmi zaujala.
Bylo mi osmnáct, nabídli mi kratší vojnu - pouze 5 měsíců místo 24, potom hned službu u VB, kde jsme již pobírali plat a slibovali i možnost studia na VŠ.
Na jakých akcích jste jako takzvaný frekventant PPVB zasahoval?
Nastoupil jsem v září 1989. Žádné demonstrace tehdy nebyly, pouze jsem se účastnili výcviku pro jejich případ. Výcvik probíhal na letišti ve Kbelích, kde bylo vyznačeno jako Václavské náměstí. Starší ročníky představovali demonstranty a my se učili různé manévry a techniky rozhánění demonstrací.
Zasahoval jsem 17. listopadu a pak ještě 19. listopadu na Karlově mostě s cílem nepustit nikoho k Hradu.
Jak zněl rozkaz, který jste dostali před zásahem 17. listopadu? Kdo vám ho dal?
To je to, co právě dodnes nevím. Pročítal jsem si svůj úřední záznam, tehdy ho musel psát každý ze zasahujících. Tam píšu, že že žádný rozkaz nebyl. Jak si vše vybavuji, tak celou dobu jsme stáli v kordonu s cílem nepustit lidi směrem na Václavské náměstí. To byl rozkaz, který jsme dostali.
Po době, která se mi zdála strašně dlouhá se něco stalo a dav se začal hrnout na nás. V té chvíli se kordon hnul směrem k lidem. Učili nás držet linii, tak jsme se snažili vyrovnávat a přitom se posunovali dopředu.
Až později jsem zjistil, že vlastně došlo k uzavření demonstrantů mezi dva kordony, takže neměli úniku. Z druhé strany (směrem od řeky) jim ústupovou cestu přehradily dva obrněné vozy se speciální radlicí proti demonstracím a jednotka takzvaných červených baretů, tedy jednotka speciálního nasazení.
Na co jste při zásahu myslel?
Přesně si to nepamatuji. Byla strašná zima, bál jsem se, že tam na druhé straně může být někdo ze známých. Hodně jich bylo v té době na VŠ. A hlavně jsem se bál. Bylo nás tam asi 150, dali jsme dohromady tři řady. Pouze ta první měla štíty. Lidí před námi bylo nepočítaně. Celou dobu výcviku, nám tloukli do hlavy, že demonstrují pouze reakcionáři. Že jsou agresivní a tak dál.
Bavili jste se o tom s ostatními?
Samozřejmě. Byla nás tam zajímavá snůška lidí. Byli tam tací, co jim něco hrozilo a dostali možnost vykoupení službou u VB, pak ti, co se chtěli jako já vyhnout vojně. A taky synáčci policistů. Určitě se našlo pár lidí, kteří si potřebovali léčit komplexy, ale dodnes věřím, že naprostá většina byli normální mladí lidé.
Co si pamatuji, tak že po zákroku se rychle rozšířila zpráva, že někdo umřel. To mě docela vzalo. Seděl jsem na lavičce před tehdejším obchodním domem Máj, kouřil, koukal na tu spoušť, která zůstala na ulici... potrhané vlajky, sem tam bota, odpadky a přemýšlel co se vlastně stalo.
Jeden z kolegů přiběhl, ať si rychle nasadím helmu, aby mne někdo nepoznal. Pak nás odvezli zpátky do Hrdlořez, kde jsme byli bez informací, v podstatě pouze co bylo v televizi, která ještě pořád podporovala politiku jedné strany. Na škole vládl vojenský režim, vycházky nám v té době zakázali.
Nesnažili jste se tehdy postavit rozkazům?
Víte, co to byl Sabinov? Speciální vězení pro odsouzené vojenským soudem. V té době existovala vojenská prokuratura a neuposlechnutí rozkazu, bylo velmi těžké provinění. Navíc existoval trest smrti. Takže opravdu si nevzpomínám, že bychom uvažovali o neuposlechnutí rozkazu. Toho jsme se báli asi víc než těch lidí na druhé straně.
Udeřil jste během zásahu někoho?
Náš hlavní úkol byl držet ty v první, aby je někdo nevytáhl z kordonu. Opravdu si nevzpomínám na nějakou přehnanou brutalitu. Navíc jsme občas i někoho pustili kordonem ven. Osobně jsem provedl nějakou dívku a staršího pána.
Pouze ke konci, když jsem vyvedl toho pána a vracel jsem se, viděl jsem, že u podchodu u Máje vznikla "ulička", kterou museli všichni projít. Tam docházelo k bití lidí.
Ale v převážné většině, tam byli členové těch červených baretů. Toho jsem se neúčastnil. Jinak 17. listopadu jsem tak zvaný federál, jak jsme říkali dlouhým bílým obuškům, nepoužil.
Zůstal jste pak u SNB? Co děláte teď?
U SNB/Policie jsem zůstal do roku 1993. Určitou dobu jsem působil v Praze u pohotovostní jednotky, potom v Brně. Očekával jsem nějaké změny i ve způsobu řízení a působení policie, ale ty se nedostavovaly, tak jsem odešel. Pak jsem působil v různých firmách, kde jsem začínal jako obchodní zástupce. Dnes pracuji jako generální ředitel v jedné obchodní společnosti.
Jak na to celé vzpomínáte teď s odstupem?
V podstatě nevzpomínám. Je to už hodně dlouho a navíc se od té doby odehrála spousta věcí, které byli pro můj osobní život důležitější, takže hodně věcí překryly.
S trochou nadsázky, říkám, že až budu v důchodu, budu se zúčastňovat besed ve školách a vykládat, jak kolem mne kráčely okovanou botou dějiny.
Celkově můžu říct, že dnes mám pocit, že celý zásah byl pouze zástupný problém, protože z vyprávění některých starších kolegů, dříve proběhly mnohem horší zákroky a sám mohu říci, že náš zásah o dva později na Malé straně byl z mého pohledu mnohem horší.
Co se dělo na Malé straně?
Zasahovali jsme taky 19. listopadu, kdy byl zásah podle mě ostřejší. Ještě nebyla dementována zpráva, že 17. listopadu zemřel Martin Šmíd, demonstranti volali, že jsme vrazi. Vpředu šli jen muži. Opravdu jsme netušili, co se všechno může stát, tehdy určitě rány padly.
