Shledal, že je jako kapitán, který láme šavli před generálem: "Oběste mě, sire, ale za těchto okolností bych nevedl prapor do útoku, ale na jistou smrt!" Potom zajde do kantýny, vyspí se, prohodí s generálem pár slov a mužům velí: "Chlapi, jdeme do toho! A abysme ukázali, co jsme zač, ještě jsem odmítl kulometnou podporu!"
Takový velitel může být blázen, haur, poklonkář, depresivní maniak, nebo kariérista. Ne však solidní voják, pod nímž by někdo chtěl jít do útoku.
Když vystřízliví a uvědomí si, jak je k smíchu, prožene si kuli hlavou, čímž smyje pohanu. Jaroslav Tvrdík to svou demisí napodruhé udělal. Aby si politickou smrt pojistil, složil navíc všechny funkce a prebendy.
Můžeme věřit tomu, že od chvíle, kdy píšu tyto řádky, do okamžiku, kdy berete ráno noviny do rukou, opět "neodvolá, co odvolal?" Hra na demisi se přeci může táhnout do nekonečna.
U Tvrdíka se člověk může dočkat čehokoli. Jenže je tu Klaus. Ten si v rámci okázalé cesty do Petrohradu, snad přímo v tajemné jantarové komnatě, našel čas, aby vzkázal: Demise je demise, a ta se podává prezidentovi.
Vladimír Špidla by byl natažen na skřipec, kdyby Klaus reziganci ministra obrany přijal. Jaroslav Tvrdík poněkud podpořil jistě nepodložené bajky o nižší inteligenci mužů v zeleném, když si důsledky své komedie uvědomil až s několikahodinovým zpožděním.
Pokud však odchází doopravdy, vzdejme mu poslední poctu: Nekradl, neprostřelil letadlo a vážně se snažil o to, aby armáda byla profesionální, i když on sám úplně profesionální nebyl.
