I kdyby čtenář tento údaj od Hospodářských Novin nedostal, trufám si říci, že by ho do tohoto prostředí dokázal sám zařadit, stačí si přečíst jeho závěr: "Je tudíž nezbytné, aby zákonodárci schválili návrhy podané ministrem kultury."
Článek je argumentací pro návrhy pana ministra Dostála, jmenovitě pro návrh na navýšení koncesionářských poplatků, na zvýšení vysílacího času povoleného pro reklamy, na dovolbu Rady ČT, a pro naznačenou novelizaci televizního zákona. Alespoň musím přiznat, že nic jiného nepředstírá, jedná se o politický argument, o stanovisko ministra, a je jen škoda, že autor nenalezl odvahu se pod svůj článek podepsat.
Některé z argumentů jsou docela překvapivé. Autor například píše:
"Mezi stěžejní tuzemské problémy patří korupce a klientelismus, zanechávající stopy v ekonomice, politice i médiích. Hlasování o ortelu nad minulou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo primárně motivováno bolavou "nováckou" arbitráží či personálními čistkami, ale snahou rozetnout gordický uzel klintelistických vazeb."
Zdá se mi podivné dnes tvrdit, že v případě odvolání Rady nebyl motivem výsledek Stockholmské arbitráže, nebo pokud snad byl, byl jen motivem druhotným. Sledoval jsem debatu ve Sněmovně, a pamatoval jsem si jí trochu jinak. Proto jsem se vrátil k usnesení sněmovny. Usnesení mi nijak nepomohlo, je strohé, a nic neříkající:
"Poslanecká sněmovna
navrhuje předsedovi vlády, aby neprodleně odvolal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v § 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání."
Charakter onoho opakovaného závažného neplnění povinností není blíže specifikován.
Nezbylo než znovu přečíst stenografický záznam debaty, a ta se kupodivu neustále točila kolem arbitráže. Dal jsem si práci, a spočítal kolikrát je arbitráž citována, nebo zmiňována, ve vystoupeních poslanců a ministrů koalice. Došel jsem k výsledku který mě, vzhledem k tomu co jsem si z debaty pamatoval, nepřekvapil - arbitráž byla v těchto vystoupeních zmíněna 65x. Z toho pan ministr Dostál sám se o ní zmínil 24x, paní poslankyně Fischerová 9x, pan ministr Svoboda 12x, pan předseda Zaorálek 3x, paní poslankyně Marvanová 7x, paní poslankyně Parkanová 7x, a pan poslanec Křeček 3x.
Slovo "klientelismus" v průběhu debaty nezaznělo ani jednou (je pravda, že pan ministr Dostál, bez uvedení jediného důkazu a dokonce bez jediného jmenovaného případu, zmínil "kupčení s licencemi"). Paní poslankyně Marvanová se ve svém vystoupení dokonce ohradila proti vystoupení pana poslance Plevy, který podle slov paní poslankyně tvrdil, že o arbitráž nejde, a prohlásila takové tvrzení za nepřijatelné.
Faktem je, že téměř všechny argumenty kterými poslanci vládní koalice podporovali přijetí usnesení sněmovny, se týkaly arbitráže a jejího výsledku. To je v ostrém kontrasu s tvrzením autora článku, že hlavním motivem jejich hlasování nebyla "bolavá 'novácká' arbitráž.." Je tedy možný jen jediný závěr, buď autor, který obhajuje a zřejmě, vzhledem ke své posici na úřadě vlády, i presentuje stanovisko vlády a pana ministra Dostála, nemluví pravdu, nebo nám poslanci a ministři koalice zatajili skutečný motiv odvolání rady.
S čím nemohu souhlasit, je označování odpůrců názorů pana ministra za "osoby klientelistickým poutům fandící či z nich těžící" a "zastánce nesankcionované zvůle." Pokud vláda hodlá argumentovat tímto způsobem, končí diskusi ještě dříve než začala.
...
"Zatímco komerční televize poslouchají vlastníky, případně jejich politické "přátele", státní médium je závislé na momentální exekutivní konfiguraci. Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu. Právě to vadí nejhorlivějším stoupencům konkurenčních televizních modelů.
Mezi stěžejní tuzemské problémy patří korupce a klientelismus, zanechávající stopy v ekonomice, politice i médiích. Hlasování o ortelu nad minulou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo primárně motivováno bolavou 'nováckou' arbitráží či personálními čistkami, ale snahou rozetnout gordický uzel klintelistických vazeb.
Podíváme-li se na odpůrce veřejnoprávních médií i zastánce nesankcionované zvůle soukromých elektronických médií, vidíme zejména osoby klientelistickým poutům fandící či z nich těžící."
...
Nevím, proč by "stoupencům konkurenčních modelů" mělo vadit to, co autor popisuje jako funkci veřejnoprávních medií, argument nikdy nebyl o tom, zda objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu je či není jejich legitimním úkolem, argument byl o tom, zda tento úkol naše veřejnoprávní televize plní, a jakou formou by jej měla plnit, zda má být nedobytnou pevností svých zaměstnanců a polykačem koncesionářských poplatků, zda má být privilegovaným konkurentem komerčních televizí, se vším co to znamená, to je reklam, závislosti na sledovanosti a navic ještě příjemcem miliard korun ročně v poplarcích, nebo má být tím co autor naznačuje potom, co velkomyslně připustí, že se snad najdou nejací kritici veřejnoprávní televize kteří nejsou motivováni jen jejich osobním prospěchem, kteří jsou jen nepříjemnými "reptaly":
"Když připustíme, že za kritikou médií veřejné služby mohou být i veskrze čisté úmysly, je třeba klást reptalům otázky: Kdo zajistí divácké obci hodnotné kulturní pořady, včetně koncertů klasické hudby nebo záznamů divadelních her? Kdo nabídne přenosy rozličných sportovních klání? Kdo se soustředí na zájmy a potíže minorit? Kdo zaplatí natáčení původní dramatické tvorby? Kdo obstará nezkreslené a úplné zpravodajství, zahraniční nevyjímaje?"
Já sám patřím k těm "reptalům", ke kritikům veřejnoprávní televize. Nejsem jejím odpůrcem, věřím, že má ve spektru nabídky své místo. Jsem rád, že autor, a spolu s ním jistě i pan ministr, je ochoten alespoň hypoteticky připustit, že nejsem motivován touhou po zisku. Dokonce nejsem na mediální ekonomice a politice, na rozdíl od nich, finančně ani politicky nijak závislý. Proto si mohu dovolit projevit nesouhlas se závěry článku, s některými v něm použitými argumenty, a dokonce i s někteými otázkami, které článek klade, a které vycházejí, podle mne, z falešných předpokladů.
Na všechny otázky které autor klade, existuje jediná odpověď, hodnotné kulturní pořady, koncerty klasické hudby, pořady zaměřené na problémy a zájmy minorit, a dokonce i původní dramatickou tvorbu a další autorem zmíněné veřejné služby zajistí ten, kdo je zajišťovat má - veřejnoprávní televize. Zajistí je jen tehdy, když bude tím, čím má být, když se nebude snažit dělat to, co dělat nemá a neumí, když přestane být televizí která jen neefektivně napodobuje komerční televize, a soustředí se na to, co je jejím úkolem.
K tomu, aby tento úkol mohla plnit, nemusí být gigantem kterým byla v době, kdy byla monopolní státní televizí, nemusí se snažit konkurovat komerčním televizím, nemusí být molochem, který zaměstnává armádu lidí a operuje jako pevnost svých zaměstnanců a smluvních dodavatelů. Veřejnoprávní televize k tomu aby splňovala své poslání nepotřebuje dva kanály, z nichž jeden nedělá nic, než že neúspěšně konkuruje komerčním televizím. Nepotřebuje tisíce zaměstnanců, nepotřebuje areál velikosti Pentagonu a nepotřebuje rozpočet který se svou velikostí podobá spíše rozpočtu malého státu. Program ČT1 nesplňuje téměř nic z požadavků na obsah vysílání veřejnoprávní televize, které nám autor popisuje, a svou kvalitou nesplňuje téměř nic z toho, co divákům nabízí komerční televize (ano i komerční televize má své kvality, jsou to ovšem kvality úplně jiného druhu). Veřejnoprávní úkol České televize je převážně naplňován druhým programem, ČT2, který je ovšem jen relativně malou částí monstra. Problém není v tom, že by příjmy z koncesionářských poplatků a jednoprocentního obsahu reklam nestačily zaplatit to, co Česká televize dělá a má dělat ve své veřejnoprávní roli, ale že tyto příjmy nestačí pokrýt ztráty neúspěšných komerčních projektů, které jejím posláním nejsou, a které dělat neumí.
ČT1 se od svých komerčních kompetitorů neliší stylem svých programů, liší se od nich jen tím, že stejnou věc dělá hůře, má proto daleko menší sledovanost, a příjmy z reklam, které závisí na sledovanosti, nestačí pokrýt její náklady. Komerční televize, které mají rozsah reklam 3 procenta, jsou výnosným byznysem. Příjmy České televize by nestačily ani pokud by se rozsah reklam vyrovnal komerčním stanicím, vyrovnat její ztráty, pokud by nestoupla její sledovanost. Pokud se ČT snaží vyrovnat komerční konkurenci tím, co je tak pohrdavě nazýváno "podbízením se divákům", pak skutečně zůstává otázkou, zda takovou "veřejnoprávní" televizi, navíc s koncesionářským břemenem na diváky, vůbec potřebujeme.
Autor vyčítá kritikům České televize klientelistické zájmy. To považuji za naprostou demagogii, kritiky České televize jsou především televizní diváci, a to, že je nedokáže zaujmout je její problém, a stejně tak i to, že nedokáže restrukturalizovat své hospodaření. Možná by stálo za úvahu se zamyslet nad kvalitou jejích programů, nad výběrem autorů a smluvních dodavatelů, a zvážit to, zda se Česká televize nestala právě tím, z čeho autor obviňuje její kritiky, totiž uzavřeným bratrstvem.
Způsob hlasování o dovolbě rady rovněž nenapovídá nic dobrého o budoucnosti České televize. Autor píše:
"Zatímco komerční televize poslouchají vlastníky, případně jejich politické 'přátele', státní médium je závislé na momentální exekutivní konfiguraci. Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu. Právě to vadí nejhorlivějším stoupencům konkurenčních televizních modelů."
Má pravdu v tom, že "Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu", otázkou ovšem zůstává, zda způsob, jakým vláda do Rady ČT bezohledně protlačuje jí vybrané kandidáty, a způsob jakým vykonává nátlak na své poslance, aby volili "správně", nedává příliš záruk, že Rada ČT bude tím nezávislým a nestranným orgánem, který bude Českou televizi kontrolovat. Spíše se lze ptát, v čím zájmu jí bude "bedlivě střežit"
Ze zprávy ČTK:
"Před tím, než sněmovna z iniciativy vládní koalice změnila způsob volby nových členů rady a místo veřejné schválila tajnou, jednaly poslanecké kluby. Podle informací ČTK bylo dusno hlavně při zasedání frakce ČSSD. Po jejím jednání změnili někteří sociální demokraté názor - zatímco původně podpořili tajnou volbu, při novém rozhodování už pro ni nehlasovali.
Jeden z těchto poslanců, Karel Šplíchal, vysvětlil změnu postoje tím, že klub poslanců ČSSD zavázal své členy k tomu, aby při novém hlasování podpořili volbu veřejnou. Nechceme vyvolávat určité napětí, poznamenal k tomu, proč s Milošem Kužvartem a dalšími podruhé pro tajnou volbu ruku nezvedli. Nepodpořili ale ani volbu veřejnou a při rozhodujícím hlasování o způsobu volby se zdrželi.
Na dotaz, zda při jednání klubu ČSSD čelil velkému tlaku, aby změnil postoj, Šplíchal odvětil, že diskuse byla dost velká, dlouhá. Samozřejmě jsme říkali svá stanoviska, ale je to určitý politický souboj, takže člověk musí i respektovat závazná usnesení (klubu poslanců ČSSD), dodal."
Porovnejme toto jednání s tím, co o nově utvářených mediálních radách píše autor:
"Na druhou stranu je vhodné maximálně zefektivnit jejich chod a občanskou (nikoli politickou) kontrolu, například nově utvářenými mediálními radami. Je s podivem, že tlak televizních kritiků nevede právě tímto směrem."
Problém je, že pokud kdokoliv zamíří svou kritiku tímto směrem, je už předem diskvalifikován, jeho motivace je okamžitě, a dokonce v tomto případě i preventivně zpochybňována, podle autora a jeho ministra není ničím jiným, než "odpůrcem veřejnoprávních médií", "zastáncem nesankcionované zvůle soukromých elektronických médií", a je na něj nahlíženo jako na "osobu klientelistickým poutům fandící či z nich těžící."
Autor nevidí jiné řešení než:
"Je tudíž nezbytné, aby zákonodárci schválili návrhy podané ministrem kultury."
Autor nám dává i důvod:
"Jde o televizi coby mocnou zbraň. Použitelnou ne snad k triviálním politickým sporům, ale k zásadnímu společenskému střetu."
Článek je argumentací pro návrhy pana ministra Dostála, jmenovitě pro návrh na navýšení koncesionářských poplatků, na zvýšení vysílacího času povoleného pro reklamy, na dovolbu Rady ČT, a pro naznačenou novelizaci televizního zákona. Alespoň musím přiznat, že nic jiného nepředstírá, jedná se o politický argument, o stanovisko ministra, a je jen škoda, že autor nenalezl odvahu se pod svůj článek podepsat.
Některé z argumentů jsou docela překvapivé. Autor například píše:
"Mezi stěžejní tuzemské problémy patří korupce a klientelismus, zanechávající stopy v ekonomice, politice i médiích. Hlasování o ortelu nad minulou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo primárně motivováno bolavou "nováckou" arbitráží či personálními čistkami, ale snahou rozetnout gordický uzel klintelistických vazeb."
Zdá se mi podivné dnes tvrdit, že v případě odvolání Rady nebyl motivem výsledek Stockholmské arbitráže, nebo pokud snad byl, byl jen motivem druhotným. Sledoval jsem debatu ve Sněmovně, a pamatoval jsem si jí trochu jinak. Proto jsem se vrátil k usnesení sněmovny. Usnesení mi nijak nepomohlo, je strohé, a nic neříkající:
"Poslanecká sněmovna
navrhuje předsedovi vlády, aby neprodleně odvolal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání z důvodu opakovaného závažného neplnění povinností uvedených v § 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání."
Charakter onoho opakovaného závažného neplnění povinností není blíže specifikován.
Nezbylo než znovu přečíst stenografický záznam debaty, a ta se kupodivu neustále točila kolem arbitráže. Dal jsem si práci, a spočítal kolikrát je arbitráž citována, nebo zmiňována, ve vystoupeních poslanců a ministrů koalice. Došel jsem k výsledku který mě, vzhledem k tomu co jsem si z debaty pamatoval, nepřekvapil - arbitráž byla v těchto vystoupeních zmíněna 65x. Z toho pan ministr Dostál sám se o ní zmínil 24x, paní poslankyně Fischerová 9x, pan ministr Svoboda 12x, pan předseda Zaorálek 3x, paní poslankyně Marvanová 7x, paní poslankyně Parkanová 7x, a pan poslanec Křeček 3x.
Slovo "klientelismus" v průběhu debaty nezaznělo ani jednou (je pravda, že pan ministr Dostál, bez uvedení jediného důkazu a dokonce bez jediného jmenovaného případu, zmínil "kupčení s licencemi"). Paní poslankyně Marvanová se ve svém vystoupení dokonce ohradila proti vystoupení pana poslance Plevy, který podle slov paní poslankyně tvrdil, že o arbitráž nejde, a prohlásila takové tvrzení za nepřijatelné.
Faktem je, že téměř všechny argumenty kterými poslanci vládní koalice podporovali přijetí usnesení sněmovny, se týkaly arbitráže a jejího výsledku. To je v ostrém kontrasu s tvrzením autora článku, že hlavním motivem jejich hlasování nebyla "bolavá 'novácká' arbitráž.." Je tedy možný jen jediný závěr, buď autor, který obhajuje a zřejmě, vzhledem ke své posici na úřadě vlády, i presentuje stanovisko vlády a pana ministra Dostála, nemluví pravdu, nebo nám poslanci a ministři koalice zatajili skutečný motiv odvolání rady.
S čím nemohu souhlasit, je označování odpůrců názorů pana ministra za "osoby klientelistickým poutům fandící či z nich těžící" a "zastánce nesankcionované zvůle." Pokud vláda hodlá argumentovat tímto způsobem, končí diskusi ještě dříve než začala.
...
"Zatímco komerční televize poslouchají vlastníky, případně jejich politické "přátele", státní médium je závislé na momentální exekutivní konfiguraci. Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu. Právě to vadí nejhorlivějším stoupencům konkurenčních televizních modelů.
Mezi stěžejní tuzemské problémy patří korupce a klientelismus, zanechávající stopy v ekonomice, politice i médiích. Hlasování o ortelu nad minulou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo primárně motivováno bolavou 'nováckou' arbitráží či personálními čistkami, ale snahou rozetnout gordický uzel klintelistických vazeb.
Podíváme-li se na odpůrce veřejnoprávních médií i zastánce nesankcionované zvůle soukromých elektronických médií, vidíme zejména osoby klientelistickým poutům fandící či z nich těžící."
...
Nevím, proč by "stoupencům konkurenčních modelů" mělo vadit to, co autor popisuje jako funkci veřejnoprávních medií, argument nikdy nebyl o tom, zda objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu je či není jejich legitimním úkolem, argument byl o tom, zda tento úkol naše veřejnoprávní televize plní, a jakou formou by jej měla plnit, zda má být nedobytnou pevností svých zaměstnanců a polykačem koncesionářských poplatků, zda má být privilegovaným konkurentem komerčních televizí, se vším co to znamená, to je reklam, závislosti na sledovanosti a navic ještě příjemcem miliard korun ročně v poplarcích, nebo má být tím co autor naznačuje potom, co velkomyslně připustí, že se snad najdou nejací kritici veřejnoprávní televize kteří nejsou motivováni jen jejich osobním prospěchem, kteří jsou jen nepříjemnými "reptaly":
"Když připustíme, že za kritikou médií veřejné služby mohou být i veskrze čisté úmysly, je třeba klást reptalům otázky: Kdo zajistí divácké obci hodnotné kulturní pořady, včetně koncertů klasické hudby nebo záznamů divadelních her? Kdo nabídne přenosy rozličných sportovních klání? Kdo se soustředí na zájmy a potíže minorit? Kdo zaplatí natáčení původní dramatické tvorby? Kdo obstará nezkreslené a úplné zpravodajství, zahraniční nevyjímaje?"
Já sám patřím k těm "reptalům", ke kritikům veřejnoprávní televize. Nejsem jejím odpůrcem, věřím, že má ve spektru nabídky své místo. Jsem rád, že autor, a spolu s ním jistě i pan ministr, je ochoten alespoň hypoteticky připustit, že nejsem motivován touhou po zisku. Dokonce nejsem na mediální ekonomice a politice, na rozdíl od nich, finančně ani politicky nijak závislý. Proto si mohu dovolit projevit nesouhlas se závěry článku, s některými v něm použitými argumenty, a dokonce i s někteými otázkami, které článek klade, a které vycházejí, podle mne, z falešných předpokladů.
Na všechny otázky které autor klade, existuje jediná odpověď, hodnotné kulturní pořady, koncerty klasické hudby, pořady zaměřené na problémy a zájmy minorit, a dokonce i původní dramatickou tvorbu a další autorem zmíněné veřejné služby zajistí ten, kdo je zajišťovat má - veřejnoprávní televize. Zajistí je jen tehdy, když bude tím, čím má být, když se nebude snažit dělat to, co dělat nemá a neumí, když přestane být televizí která jen neefektivně napodobuje komerční televize, a soustředí se na to, co je jejím úkolem.
K tomu, aby tento úkol mohla plnit, nemusí být gigantem kterým byla v době, kdy byla monopolní státní televizí, nemusí se snažit konkurovat komerčním televizím, nemusí být molochem, který zaměstnává armádu lidí a operuje jako pevnost svých zaměstnanců a smluvních dodavatelů. Veřejnoprávní televize k tomu aby splňovala své poslání nepotřebuje dva kanály, z nichž jeden nedělá nic, než že neúspěšně konkuruje komerčním televizím. Nepotřebuje tisíce zaměstnanců, nepotřebuje areál velikosti Pentagonu a nepotřebuje rozpočet který se svou velikostí podobá spíše rozpočtu malého státu. Program ČT1 nesplňuje téměř nic z požadavků na obsah vysílání veřejnoprávní televize, které nám autor popisuje, a svou kvalitou nesplňuje téměř nic z toho, co divákům nabízí komerční televize (ano i komerční televize má své kvality, jsou to ovšem kvality úplně jiného druhu). Veřejnoprávní úkol České televize je převážně naplňován druhým programem, ČT2, který je ovšem jen relativně malou částí monstra. Problém není v tom, že by příjmy z koncesionářských poplatků a jednoprocentního obsahu reklam nestačily zaplatit to, co Česká televize dělá a má dělat ve své veřejnoprávní roli, ale že tyto příjmy nestačí pokrýt ztráty neúspěšných komerčních projektů, které jejím posláním nejsou, a které dělat neumí.
ČT1 se od svých komerčních kompetitorů neliší stylem svých programů, liší se od nich jen tím, že stejnou věc dělá hůře, má proto daleko menší sledovanost, a příjmy z reklam, které závisí na sledovanosti, nestačí pokrýt její náklady. Komerční televize, které mají rozsah reklam 3 procenta, jsou výnosným byznysem. Příjmy České televize by nestačily ani pokud by se rozsah reklam vyrovnal komerčním stanicím, vyrovnat její ztráty, pokud by nestoupla její sledovanost. Pokud se ČT snaží vyrovnat komerční konkurenci tím, co je tak pohrdavě nazýváno "podbízením se divákům", pak skutečně zůstává otázkou, zda takovou "veřejnoprávní" televizi, navíc s koncesionářským břemenem na diváky, vůbec potřebujeme.
Autor vyčítá kritikům České televize klientelistické zájmy. To považuji za naprostou demagogii, kritiky České televize jsou především televizní diváci, a to, že je nedokáže zaujmout je její problém, a stejně tak i to, že nedokáže restrukturalizovat své hospodaření. Možná by stálo za úvahu se zamyslet nad kvalitou jejích programů, nad výběrem autorů a smluvních dodavatelů, a zvážit to, zda se Česká televize nestala právě tím, z čeho autor obviňuje její kritiky, totiž uzavřeným bratrstvem.
Způsob hlasování o dovolbě rady rovněž nenapovídá nic dobrého o budoucnosti České televize. Autor píše:
"Zatímco komerční televize poslouchají vlastníky, případně jejich politické 'přátele', státní médium je závislé na momentální exekutivní konfiguraci. Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu. Právě to vadí nejhorlivějším stoupencům konkurenčních televizních modelů."
Má pravdu v tom, že "Jedině od mediální radou bedlivě střeženého veřejnoprávního prostředku je možné očekávat objektivní informování, zasvěcené analyzování a nestranné zasazování zpravodajství do širšího kontextu", otázkou ovšem zůstává, zda způsob, jakým vláda do Rady ČT bezohledně protlačuje jí vybrané kandidáty, a způsob jakým vykonává nátlak na své poslance, aby volili "správně", nedává příliš záruk, že Rada ČT bude tím nezávislým a nestranným orgánem, který bude Českou televizi kontrolovat. Spíše se lze ptát, v čím zájmu jí bude "bedlivě střežit"
Ze zprávy ČTK:
"Před tím, než sněmovna z iniciativy vládní koalice změnila způsob volby nových členů rady a místo veřejné schválila tajnou, jednaly poslanecké kluby. Podle informací ČTK bylo dusno hlavně při zasedání frakce ČSSD. Po jejím jednání změnili někteří sociální demokraté názor - zatímco původně podpořili tajnou volbu, při novém rozhodování už pro ni nehlasovali.
Jeden z těchto poslanců, Karel Šplíchal, vysvětlil změnu postoje tím, že klub poslanců ČSSD zavázal své členy k tomu, aby při novém hlasování podpořili volbu veřejnou. Nechceme vyvolávat určité napětí, poznamenal k tomu, proč s Milošem Kužvartem a dalšími podruhé pro tajnou volbu ruku nezvedli. Nepodpořili ale ani volbu veřejnou a při rozhodujícím hlasování o způsobu volby se zdrželi.
Na dotaz, zda při jednání klubu ČSSD čelil velkému tlaku, aby změnil postoj, Šplíchal odvětil, že diskuse byla dost velká, dlouhá. Samozřejmě jsme říkali svá stanoviska, ale je to určitý politický souboj, takže člověk musí i respektovat závazná usnesení (klubu poslanců ČSSD), dodal."
Porovnejme toto jednání s tím, co o nově utvářených mediálních radách píše autor:
"Na druhou stranu je vhodné maximálně zefektivnit jejich chod a občanskou (nikoli politickou) kontrolu, například nově utvářenými mediálními radami. Je s podivem, že tlak televizních kritiků nevede právě tímto směrem."
Problém je, že pokud kdokoliv zamíří svou kritiku tímto směrem, je už předem diskvalifikován, jeho motivace je okamžitě, a dokonce v tomto případě i preventivně zpochybňována, podle autora a jeho ministra není ničím jiným, než "odpůrcem veřejnoprávních médií", "zastáncem nesankcionované zvůle soukromých elektronických médií", a je na něj nahlíženo jako na "osobu klientelistickým poutům fandící či z nich těžící."
Autor nevidí jiné řešení než:
"Je tudíž nezbytné, aby zákonodárci schválili návrhy podané ministrem kultury."
Autor nám dává i důvod:
"Jde o televizi coby mocnou zbraň. Použitelnou ne snad k triviálním politickým sporům, ale k zásadnímu společenskému střetu."
