Než jste se stala děkankou, vedla jste Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Produkuje dnes institut kvalitní žurnalisty?
Pokud se studenti studiu opravdu věnují, odchází ze školy solidně připraveni. Je to ale stejné jako s jakýmkoliv jiným povoláním. Abyste mohla rozvinout to, co jste se naučila ve škole, potřebujete praxi. Řada našich studentů proto v praxi působí již během studia. Pokud to nezasahuje do jejich studijních povinností a studenti zvládají školu spolu s prací, tak nám to nevadí.
Alice Němcová Tejkalová
|
Vadí nám, když se studenti vymlouvají, že jsou v práci a proto nemohou být ve škole. Sama jsem od devatenácti pracovala v České televizi, ale nikdy jsem se nevymlouvala, že musím být jinde než ve škole.
Víte, kolik absolventů žurnalistiky se uchytí v oboru, který vystudovali?
Zhruba třetina se po vystudování skutečně věnuje žurnalistice, ostatní jdou do PR nebo tiskových odborů. Nemáme problém se zaměstnaností našich absolventů právě díky tomu, že sídlíme v Praze, kde je řada mediálních i veřejných institucí.
Na Facebook jste nedávno napsala: „Bývaly časy, kdy rodiče studenty na žurnalistiku cpali horem dolem. V posledních letech se setkáváme s větami, které jsme dříve neslýchali: ‚Já nechci, aby můj XY studoval na novináře. Ta práce nemá prestiž, každej na novináře nadává,‘ nebo: ‚Naši nechtěj, abych studovala žurnalistiku, chtěj, abych dělala něco, za co si mě lidi budou vážit.‘“ Proč si myslíte, že tomu tak je? Co se změnilo?
Společenská situace směrem k pozici novinářů je čím dál tím horší. Tato slova jsem napsala po prezidentské volbě, po projevu Miloše Zemana, kdy jsem také napsala, že Zeman promarnil svoji šanci, aby elegantně vyhrál, aby začal nanovo s těmi, se kterými nemá dobré vztahy. Zeman byl vždy tím, kdo se proti novinářům vymezoval. Ale není to jen on, dělají to i jiní politici.
Zeman zaútočil na ČT a další novináře. Část politiků na protest odešla |
Celkem proto chápu rodiče, kteří řeknou, že nechtějí, aby se někdo takto otíral o jejich děti. Dřív měla žurnalistika daleko větší společenskou prestiž. Není to nic, čím bychom se mohli chlubit jako společnost, a je to špatně. Mezi novináři jsou lidé dobří a špatní, tak jako v každé jiné profesi. Často to není tak, že by novináři odvedli opravdu špatnou práci, ale politici na ně útočí účelově, je to součást jejich taktiky. Oslabují si tím oponenty ve veřejném prostoru.
Nedávno byl na Slovensku zastřelen novinář Ján Kuciak. Miloš Zeman přitom dříve pronesl, že by se měli novináři likvidovat. Myslíte, že by se měl za své výroky omluvit v souvislosti s tím, co se teď stalo?
Mně by stačilo, kdyby jeho mluvčí Jiří Ovčáček neřekl, že to nechá bez vyjádření. Pokud má Miloš Zeman takovou hrdost, že se nechce omlouvat za své výroky, stačilo by mi, kdyby řekl, že to, co se stalo, je zavrženíhodný čin, pokud ta vražda souvisí s prací novináře. V tom případě bych měla pocit, že je v čele státu člověk, kterého takové věci zajímají. (Zeman se nakonec po silném tlaku prostřednictvím svého mluvčího vyjádřil na Twitteru – pozn. red.)
V koncepci směřování fakulty jste uvedla, že byste chtěla zmodernizovat její fungování. Jakým způsobem?
Chtěla bych, aby na Fakultě sociálních věd byly daleko více využívány nové technologie ve výuce. Máme na to rozvojový projekt, nového člena v kolegiu děkanky a věřím, že se v této oblasti posuneme dál. Zároveň bych chtěla, aby byla jednodušší a rychlejší komunikace mezi školou a studenty. Ovšem je stejně důležité, aby studenti fyzicky chodili za svými vyučujícími. Nechci školu robotizovat. Potýkáme se s tím, že se lidé neumí spolu normálně bavit, jsou zvyklí na zprostředkovanou komunikaci přes sociální sítě a je pro ně obtížné mluvit jeden s druhým. Úkolem každé školy, včetně vysoké, je schopnost mezilidské komunikace kultivovat.
Pozorujete to i na svých studentech?
Záleží, jak na kterých. Ve chvíli, kdy frontální přednáškovou výuku přesunete do on-line prostředí, získáte víc času, který můžete trávit v menších skupinách, kde k diskusi dochází. Ale dochází k ní i v současné škole, studenti nejsou pasivní. Začala jsem přednášet roku 2005, během třinácti let jsme v tomto směru udělali velký pokrok. Nicméně je to pořád rozdíl. Jezdím přednášet do zahraničí, kde jsou studenti aktivnější.
V čem společnost postižená smartphony a on-line komunikací selhává, je to, že se vytrácí ochota i umění diskutovat a obhájit svoje argumenty přímo, bez toho, aniž byste měla čas se na to připravit u obrazovky, kde s vámi ten druhý není. Přímá diskuse, ve které musí lidé rychle reagovat, je čím dál tím méně komfortní a to je alarmující.
 |
Váš předchůdce Jakub Končelík mluvil před několika roky o tom, že i na Fakultě sociálních věd jsou rychlostudenti. Podařilo se problém vyřešit?
Pan děkan Končelík nastupoval v době, kdy byla kauza rychlostudentů živá. Jak ale později ukázala hloubková kontrola, jednalo se o doktorandy, kteří v době studia již byli výraznými oborovými odborníky, proto dokázali doktorské studium zvládnout rychleji než za tehdy stanovené tři roky. Studium na fakultě je čím dál náročnější a pro studenty je tak obtížné jej dokončit nějakým „turbo“ způsobem. Já o žádném „turbostudentovi“ momentálně nevím. Naopak, studenti neukončují studium v řádné době, protože čím dál častěji vyjíždí do zahraničí na Erasmus a protahují si studium.
Sama jste odbornicí na menšinová témata. Jak byste řekla, že se vnímání české společnosti v tomto ohledu posunulo?
Záleží na tom, o jakou společnost se jedná. Co se týče například handicapovaných, věnovala jsem se dlouho tématu handicapovaných sportovců a tato skupina je většinovou společností přijímána daleko víc než dřív. Můj manžel je dvojnásobný paralympijský vítěz v hodu diskem, s reakcemi lidí na člověka na vozíku se tak setkávám denně. A je to tak, že čím víc lidí s handicapem kolem sebe vidíte, tím normálnější vám to připadá, a v souvislosti s pokračující bezbariérovostí je jich v ulicích čím dál více. Co se týče tolerance směrem k etnické odlišnosti, tam bych tak pozitivní nebyla. Souvisí to zejména s rozšířením antiimigrantských nálad. Sice se zdá, že v médiích ubylo negativní romské stereotypizace, jenže tuto pozici vykryla stereotypizace imigrantů.
A je otázka, kam se nenávist posune příště...
Ano, je to tak. Na tom je dobře vidět, jak se střídá subjekt rámcování, ale pořád zůstává všudypřítomné xenofobní naladění k čemukoliv odlišnému.
V koncepci směřování fakulty jste také uvedla, že chcete rozšířit spolupráci s prestižními zahraničními univerzitami. Jak by spolupráce měla vypadat?
Snažíme se spolupracovat na vzdělávací, výzkumné a vědecké úrovni. Vzdělávání probíhá formou rozvoje meziuniverzitních, mezifakultních smluv. Výzkumná spočívá v navazování kontaktů s předními pracovišti, se kterými spolupracujeme na vědeckých projektech. Teď pracujeme na zapojení do velké vědecké sítě v rámci European University Initiative. Jedeme na Dny Univerzity Karlovy v Kanadě, kde se setkáme s kolegy z různých škol. Fakulta sociálních věd je oproti jiným fakultám výrazně internacionalizovaná, ale pořád se máme kam posouvat.
Na vaší fakultě se ovšem nestuduje jen žurnalistika, ale také třeba bezpečnostní studia nebo finance. Nebojíte se, že budete žurnalistiku upřednostňovat před jinými obory, protože k ní máte nejblíž?
Nebojím se toho, že bych preferovala svůj vlastní institut, protože jsem od roku 2003 působila v akademickém senátu a žiji ve fakultním prostředí – jsem zvyklá na lidi z různých oborů, kteří spolu spolupracují. Když se podíváte na moje kolegium, je složené z lidí ze všech institutů, takže mají všichni zastoupen svůj hlas. Podpora kolegů napříč fakultou je také jednou z věcí, která mě vedla k tomu, že jsem kandidovala.
Nicméně to nebyla jen podpora. Kvůli vašemu jmenování děkankou protestovala přibližně stovka akademiků, kteří se vyhradili vůči tomu, že jste dřív publikovala v takzvaných predátorských časopisech. Jak na tuto kauzu teď s odstupem času pohlížíte?
Myslím, že to není nic, co by neznali jiní kolegové, kteří se pustili do politiky, protože akademická politika je politika jako kterákoliv jiná. Bylo by naivní očekávat, že to v ní bude odlišné. Když máte odpůrce, vždycky se chopí nějakého tématu. Z naší strany k tomu bylo řečeno všechno, ze strany druhé také. Pro mě je příjemné, že s některými lidmi, kteří podepisovali petici za to, abych nebyla jmenována, se dnes setkávám, spolupracuji s nimi, diskutuji o tom, jakým směrem budeme formovat fakultu dál. Žádná vzájemná hořkost tam není.
Kauza predátorských časopisů
|
Já jsem zastánkyní přímé diskuse, při které si můžete vyjasnit spoustu důležitých věcí. Neosobní diskuse na sociálních sítích jsou plné nepravdivých informací a vedou k tomu, že se hloubí příkopy, zatímco když se s lidmi setkáváte, daří se příkopy zakopávat. Zároveň to neznamená, že z věcí, které se historicky odehrály na fakultě, bychom se nechtěli poučit. Byla to stará věc vytažená do současné doby. Teď můžu říct, že se posouváme dopředu, vzniká spousta zajímavých prací, fakulta je velmi dobře vědecky připravená, jdeme správným směrem.
Čili situace se už uklidnila, nebo pořád pociťujete nenávist?
Nikdy jsem žádnou nenávist namířenou vůči mně necítila. Když potkám aktéry, kteří se o mně negativně vyjadřovali na sociálních sítích, tak mě pozdraví, někteří se nechtějí bavit, tak pak dají hlavu stranou, jiní mě dokonce pozdraví a pogratulují mi. Já sama jsem jiný typ – když mi někdo vadí a potkám ho osobně, tak si to s ním vyříkám, ale zprostředkované vyříkávání si věcí na internetu mi přijde strašně nefunkční. Daného člověka osobně nevidíte, nemáte od něj zpětnou vazbu, přebíráte útržky diskuse. Ukazuje se to nejen na tomto případě, ale i na tom, co se děje v české společnosti. Polarizace, která u nás probíhá, je spojována s tím, že lidé častěji a raději diskutují na sociálních sítích.
Do médií jste na podzim opakovaně říkala, že jste nepodváděla a za svými texty si stojíte. To platí?
Ano, za tím si pořád stojím.
Kvůli vašemu jmenování rezignovalo několik profesorů na členství ve vědecké radě. Mluvila jste s někým z těch, kteří rezignovali? Nelitují zpětně svého rozhodnutí?
Jsem člověk, který lidi nelustruje ve smyslu, že bych za někým šla a ptala se, jestli mu není líto toho, co udělal. Respektuji jiný názor. Na druhou stranu jsem měla velkou radost, že jsme si mohli popovídat s emeritním děkanem Lubomírem Mlčochem (jedním z těch, kteří rezignovali – pozn. red.). To bylo velmi příjemné. Nebudu nikoho lámat, aby si o mně myslel něco jiného, ale je dobře, když si můžeme objasnit svoje stanoviska a rozejít se s tím, že si podáme ruku. Tak to má být. A jsem velmi ráda, že pan profesor přijal mou nabídku být čestným členem mojí nové vědecké rady.
