Ve středu publikované rozhodnutí Ústavního soudu, kterým tento soudní orgán ochrany ústavnosti (jak sám sebe ve svých rozhodnutích tituluje) potvrdil pokutu majiteli obchodu s elektrokoly za uveřejnění fotografie pachatele krádeže v jeho obchodě (více zde), není dobrou zprávou, a to zejména kvůli jeho formě.
Nejenže totiž Ústavní soud nevyhověl stížnosti proti rozhodnutím správních soudů, jimiž byla potvrzena pokuta udělená majiteli obchodu Úřadem pro ochranu osobních údajů, ale on ji ani věcně neprojednal a rovnou jí odmítl jako tzv. zjevně neopodstatněnou (terminus technicus).
Pokuta za zveřejnění fotky zloděje kola platí, rozhodl Ústavní soud |
Otázka, zda je významnější právo na ochranu vlastnictví, realizované v tomto případě uveřejněním fotografie osoby podezřelé z krádeže na sociální síti se žádostí o pomoc s identifikací, nebo právo (později odsouzeného) zloděje na soukromí nedosahuje podle ÚS „intenzity nutné k tomu, aby věcí meritorně zabýval“. Tedy ochrana vlastnictví není v porovnání s právy zloděje pro soud žádné téma.
Přitom tato věc vykazuje některé znaky, které si detailní pozornost Ústavního soudu zaslouží, přičemž všechny mu byly v ústavní stížnosti prezentovány. Předně je to skutečnost, že pachatel krádeže byl identifikován a policií dopaden právě jen díky zveřejnění jeho podobizny na sociální síti, a díky kamerovému záznamu v prodejně také odsouzen.
Úřad pro ochranu osobních údajů ale k této otázce uvedl, tato okolnost je nepodstatná. A Ústavní soud se ve svém rozhodnutí k této otázce vůbec nevyjádřil.
V rozhodnutí navíc schází i vyjádření soudu k otázce, jaký je z pohledu konečného výsledku pro pachatele faktický rozdíl mezi tím, když jeho podobiznu s označením jako podezřelého ze spáchání trestného činu uveřejnění policie a když ji uveřejní poškozený. Pokud je vůbec nějaký – v obou případech se vychází pouze z předpokladu, že zveřejněný člověk je pachatelem a v obou případech dojde k zásahu do jeho práv – pak v neprospěch policií publikovaných snímků, protože v očích veřejnosti má samozřejmě větší váhu podezření vznesené policií, než soukromou osobou.
Na další svou otázku ústavní stěžovatel sice odpověď od soudu obdržel, ale bohužel bez bližšího vysvětlení. Dostalo se mu pouze sdělení, že jeho postup (uveřejnění fotografie) nepředstavuje výjimku z povinnosti obstarat si souhlas člověka, jehož podobizna je uveřejňována, protože tento postup nebyl „nezbytný pro ochranu jeho práv a právem chráněných zájmů“. Ve světle reálného výsledku (dopadení pachatele díky uveřejněné fotografii) není tato argumentace příliš srozumitelná.
Současný vzkaz Ústavního soudu je tedy takový, že jediným Vaším právem, jste-li okraden, je zavolat policii a spoléhat na její práci, a to bez ohledu na to, jak tristní jsou její statistiky při objasňování drobných krádeží.
Netvrdím, že by sociální sítě měly přebrat pátrací pravomoci policie. Nicméně otázka střetu práva poškozeného na ochranu vlastního majetku a práva podezřelého z krádeže na ochranu vlastní identity je otázkou natolik závažnou, že by se jí měl Ústavní soud zabývat důkladně a detailně a svůj názor řádně odůvodnit. To se však nestalo, protože tento střet připadá Ústavnímu soudu málo intenzivní.
A to není dobrá zpráva.
