Devatenáctiletý Adimabua se zavřenýma očima polehává v parku před hlavním vlakovým nádražím. Tak jako každé odpoledne. Spalující horko, jaké v posledních týdnech trápí sicilskou Catanii, mu připomíná domov. V Nigérii bydlel s rodiči a dvěma sestrami. Na severu, který stále trápí nájezdy islamistů z Boko Haram. O rodičích neslyšel dlouhé měsíce.
Itálie zavedla kodex pro záchranu migrantů, některé organizace ho odmítly |
„Zachránili mě na jaře na moři. Kousek od Libye. Bylo nás na lodi asi sto padesát. Nepotápěli jsme se, ale loď záchranářů stejně přijela a převezla nás přímo sem do Catanie,“ popisuje a ukazuje přitom na nedaleký přístav, kam lodě záchranářů vozí uprchlíky.
Dostal se do jednoho z center pro lidi na útěku. Dlouho v něm ale nevydržel. Teď bydlí na ulici a snaží se uživit, jak jen to jde. O peníze žebrá u místních i turistů, čas od času dostane pár eur od jiných uprchlíků, kteří prodávají zboží na každém druhém rohu Catanie.
Přes peklo v Libyi
O cestě do Evropy se mu mluví těžko. „Odešel jsem loni na podzim, rodina mi dala peníze. Sám jsem dojel až do Nigeru, do města Agadez. Odtud jsme pak jeli s dalšími lidmi do Libye. Zaplatili jsme pašerákovi. Vlastně ani nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Bylo to strašné. Dlouho jsem zůstal v Libyi, než mě převezli na pobřeží,“ popisuje lámanou angličtinou Adimabua.
Na konci března nasedl na velký nafukovací člun a spolu s dalšími uprchlíky se vydal do Evropy. Po několika hodinách na moři už lezl po žebříku na loď záchranářů.
Rodina ho na nebezpečnou cestu poslala, aby měl lepší život. Prý kdekoli v Evropě. „Chtěl bych do Německa nebo do Británie, tam se mají lidi dobře. Když se tam dostanu, snad za mnou bude moct přijet rodina,“ popisuje.
Příjemné povídání se sympatickým mladíkem, který v ruce třímá omlácený iPhone a veškerý majetek si nosí v malém batohu značky Adidas, se mění ve chvíli, kdy na něj namířím fotoaparát. Focení odmítá. I vzhledem k jeho plánům na ne zcela legální cestu dál do Evropy je to pochopitelné.
Bombardujte italské lodě, nařídil generál ovládající východ Libye |
Malý park s rozložitou fontánou a horku těžko odolávající travnatou plochou je jedním z míst, kde se každá den scházejí desítky lidí na útěku. Polehávají, klábosí v malých skupinkách a sní o budoucnosti. Někteří mnoho měsíců čekají na vyřízení žádosti o azyl, jiní už to vzdali a snaží se vydělat si na cestu na sever. Do Německa, Británie i Skandinávie. Jaký život tam bude, však netuší.
„Tady v Itálii budoucnost nevidím. Jsem tu už skoro rok. Azyl mi zamítli, takže teď žiji na ulici. Občas přespávám v jednom opuštěném domě. Chci odsud pryč, co nejdřív to půjde. Kdekoli jinde to bude lepší, tím jsem si jistý. Pár kamarádů se dostalo až do Německa,“ vypráví 25letý Kidane z Eritreje (více o uprchlících z Eritreje zde).
Generační rozdíly
Do Itálie letos přicestovalo bezmála sto tisíc uprchlíků, přes 2 360 již letos cestu napříč Středozemním mořem nepřežilo. Apeninský poloostrov jen za letošní rok přijal 84 procent všech běženců hledajících útočiště na starém kontinentu. Paradoxní je, že v ulicích Catanie tento nápor v porovnání s jarními měsíci příliš patrný není. Lidé na útěku často vyhledávají konkrétní místa, kde tráví den. Nejčastěji parky a velká prostranství před památkami, kde se pohybují turisté.
Jedním takovým místem je náměstí před Katedrálou svaté Agáty. V odéru z nedalekého proslulého rybího trhu zde postávají mladí běženci a nepřítomně hledí do svých mobilních telefonů. Když kolem nich prochází někdo, z koho by mohlo kápnout nějaké euro, nebojí se zeptat. O pár metrů dál každý den vybalují své stánky s klobouky ti, kteří už jsou na Sicílii delší dobu.
Tak jako třiatřicetiletý Bakari. Do Evropy přicestoval už na počátku takzvané poslední vlny uprchlické krize v roce 2015. Narodil se v Pobřeží slonoviny. Doma byl obchodníkem, jak s úsměvem vypráví, když přerovnává klobouky ve svém malém stánku. „Prodával jsem všechno možné, nic jiného mi nikdy nešlo. Ale vždycky jsem chtěl něco víc,“ vzpomíná. Na cestu do Evropy si prý vydělal sám.
„Nemám zkušenost jako ti, kteří sem přijeli v poslední době. Prostě jsem zaplatil a pašerák mě dostal až na člun. Netrvalo to moc dlouho,“ popisuje.
O dva roky později musí uprchlíci na cestě do Evropy zažívat peklo. Z Libye si odnášejí jizvy po mučení, nejen ty na těle. Bakari měl podle svých slov štěstí. Azyl dostal za dva měsíce a v Itálii je tedy legálně. Lidé z Pobřeží slonoviny přitom při žádostech o azyl v Itálii ve většině případů neuspějí.
„Ti kluci, co sem jezdí teď, to mají složitější. Azyl už jim nikdo nedá. Co jim zbývá jiného, než jet dál?“ ptá se perfektní angličtinou. Za dva roky v nové vlasti se naučil také obstojně italsky, což uplatní při přemlouvání zákazníků. Některé turisty pak oslovuje svou rodnou francouzštinou.
Místo snu život na okraji společnosti
Ne všichni však měli takové štěstí, jako on. Jen pár kroků od něj polehávají v úmorném vedru kluci, kteří by dost dobře zapadli do lavic prvních ročníků na střední škole. Nikdo z místních si jich nevšímá. Za dva roky uprchlické krize se stali součástí života v Catanii. Jsou tiše tolerováni, dokud i oni sami zůstávají stranou.
Soužití s obyvateli Catanie však není vždy idylické. „V červenci se tady stala jedna věc na trhu. Pustili se tam do sebe místní trhovci a kluci z Afriky. Vlastně ani nevím proč. Když se stane něco takového, tak je to pak pro lidi, co sem přicházejí přes moře, mnohem horší,“ myslí si Bakari (video z incidentu najdete zde).
Když mluví o „klucích z Afriky“, není to náhoda. Ulice Catanie totiž brázdí téměř výhradně omladina z Afriky. Bakari mi vysvětluje, že to má svůj smysl.
„Jde jim většinou o to, aby se do Evropy dostal jeden člen rodiny. Ten pak může využít něco, čemu se říká sjednocování rodin. Pokud dostane azyl, mohou tak za ním přicestovat i jeho nejbližší. Pak chápu, že sem pošlou někoho mladého a silného, kdo třeba umí angličtinu a má šanci se sem dostat,“ tvrdí Bakari.
Otevřete své přístavy migrantům, vyzývá Itálie evropské země |
Otázkou zůstává, zda se vůbec mohou všichni ti, kteří polehávají v parcích v Catanii, po dlouhých měsících odevzdaného čekání vůbec zapojit zpět do běžného života. Když nám dají příležitost, tak to zvládneme, tvrdí. Libyjské peklo přeci neprožili zbytečně.
Adimabua doufá, že až se jednou někde natrvalo usadí, najde si dobrou práci. „Je mi jedno, co to bude, hlavně abych si něco vydělal,“ vysvětluje. Sní o tom, že jednou zase uvidí svou rodinu. I Kidane tvrdí, že bude dělat cokoli, jen aby si zajistil normální život. „Když mi někdo dá práci, vždycky to bude lepší, než žít na ulici. Přijde mi ale, že nás tady nikdo nechce,“ popisuje.
Někteří lidé na útěku čekají na azyl v Itálii, jiní chtějí dál do Evropy. Všichni však tuší, že sen o lepším životě se jim zřejmě nevyplní. „Strádání v Africe se pro většinu z tady těch kluků změní v přežívání na okraji společnosti v Evropě,“ předpovídá Bakari.
Catania
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
