Spíše bych řekl, že předčasná smrt Stanislava Grosse znamená mimo jiné uzavření jakýchkoli snah o vyšetření sporných kauz z jeho éry. Premiérů, kteří nedokážou vysvětlit prokazatelné a přitom naprosto zázračné zbohatnutí - minimálně o 100 milionů - totiž není mnoho.
Takže smrt bývalého premiéra považuji za výsostně lidskou tragédii, ale v jistém slova smyslu i za politicko-historickou tragédii. Věřím totiž, že by se mohly, byť by to trvalo i několik let, vyřešit alespoň zčásti některé sporné otázky spojené s jeho politickou kariérou.
Sporné je jeho angažmá v privatizaci Mostecké uhelné společnosti. (A taky jeho vliv na privatizaci OKD či Sokolovské uhelné.)
Navždy už tu zřejmě zůstanou nesrovnalosti s financováním jeho bytu na Barrandově, kvůli nimž v roce 2005 skončil ve funkci premiéra. Protože nedokázal věrohodně vysvětlit původ 1,2 milionu korun, které kromě úspor a hypotéky na pořízení bytu použil.
Už se asi nedozvíme ani to, jak to bylo s jeho zázračným zbohatnutím, když po svém odchodu z politiky získal téměř 100 milionů korun v prapodivném obchodu s akciemi firmy Moravia Energo.
Pozoruhodné a neobjasněné zůstanou i otázky nad jeho osobními a velmi nadstandardními vztahy se dvěma vlivnými lidmi z byznysu: se zbrojařem Pavlem Muselou a s českým „Berlusconim“ Andrejem Babišem.
Vnést světlo mohl Gross i do záhad financování ČSSD - postřelením jejího sponzora Ivana Lhotského v roce 1999 počínaje a konče obviněním uprchlého zločince Radovana Krejčíře, že ČSSD a Grossovi věnoval 60 milionů za to, když mu přihrají státní podnik Čepro.
Je také škoda, že už nikdy nevysvětlí spekulace, zda a jaký vztah měl v nedávné době ve strojírenském podniku RIA Královopolská, která má obří zakázky v jaderných elektrárnách.
Tohle všechno si vzal Stanislav Gross s sebou. A i kdyby chtěl v budoucnu kdokoli otevřít pátrání, nebude to moci udělat, protože „svědek“ už nežije.
Dva v jednom
Gross byl mužem dvou tváří. Jedna patřila milému a hodnému politikovi. Ta druhá, neveřejná tvář byla temnější. Řada politických pozorovatelů a komentátorů to shrnula jasně: Gross byl také chladnokrevný cynik.
Já jsem zažil obě tyto tváře. Začátkem devadesátých let jsem coby začínající novinář chodil do Sněmovny a on už se tehdy specializoval na bezpečnostní resorty. Po každém zasedání branně-bezpečnostního výboru měl Gross vykulené oči a spiklenecky uvolňoval některé informace o tom, co se dozvěděl. Jako by i on chtěl upozornit na špinavosti a podvody v politice.
Stanislav GrossÚMRTÍ: Zemřel v 45 letech VZPOMÍNKY: Gross byl talent, říkají politici PŘÍBĚH: Napsal: myslím to upřímně SPOLUPRACOVNÍK: Gross doplatil na své poradce |
Ano, v devadesátých letech to byl vcelku sympatický politik nové generace. Očaroval spolustraníky i voliče téměř chlapeckou nevinností. Je pravda, že tenhle „kluk z plakátu“ získal sociálním demokratům velké množství hlasů ve volbách. A myslím, že tehdy to na samém začátku kariéry často myslel skutečně dobře a „upřímně“, jak později stálo na jeho billboardech.
Ale jakmile se dostal do exekutivy a k vládní moci, odhodil zábrany a z nevinného chlapce se stal predátor, který potíral konkurenci. Jako ministr vnitra zřídil tým Mlýn, o jehož pravé podstatě se dodnes vedou spory. A přestože Mlýn dělal i důležité a závažné kauzy, celkově po něm zůstala pachuť policejního „grosstapa“, které mělo „likvidovat“ nepohodlné svědky, či konkurenci v politice či v byznysu.
Ke konci jeho kariéry mu dokonce jeho spolustraníci začali vyčítat, že až příliš často chodí na schůzky s podnikateli a slyší na jejich nápady a snahy, jak se dostat k co největšímu koláči ze státního rozpočtu.
Prostě také Gross zejména po roce 2000 naskočil do rozjetého rychlíku, který se nazývá „klientelismus“. Takže i on se stal více vykonavatelem přání byznysmenů než dobrým sluhou svých voličů v politice. Je ovšem fér přiznat, že v historii české politiky nebyl jediným, kdo se takto choval. A nebyl ani tím nejhorším. Navíc na konci svého života projevil určitou sebereflexi a omluvil se všem, „kteří měli pocit, že je zklamal.“
Zcela jistě bychom měli uctít jeho památku, protože byl přední politik a premiér země. Jeho skon možná povede i k větší osvětě strašné nemoci, jíž podlehl. Ale neměli bychom zapomenout, že z čistě politického hlediska to byl muž, který ve veřejném životě selhal a přinejmenším také lhal.
Chtěl bych vyjádřit hlubokou soustrast rodině Stanislava Grosse.
A chtěl bych také říci: Lepší by určitě bylo, kdyby se povedlo, aby jeho podivné případy skončily řádným vyšetřením a objasněním - a neskončily na hřbitově, ve věku 45 let.
Komentář původně vyšel v magazínu Reportér. Jaroslav Kmenta dlouhodobě psal o Stanislavu Grossovi.