Zdeněk Šarapatka vedl kabinet nejprve Miloši Zemanovi a po něm i Stanislavu Grossovi. Oba se s ním ale rozešli ve zlém. První ho podezíral z vyzrazení existence dokumentu s názvem Olovo, který měl zdiskreditovat političku Petru Buzkovou, Gross jej z Úřadu vlády zase vyhodil proto, že podle něj médiím prozradil informace o tom, že tehdejší vedoucí úřadu vlády Pavel Přibyl byl velitelem policejní jednotky, která zasahovala v roce 1989 proti demonstrantům.
Barrandovský byt i neutajený KellnerZdeněk Šarapatka o svém působení v politice sepsal knihu s názvem Jak jsem se bavil v politice a dodnes je poutavým vypravěčem příhod, ve kterých se to hemží lobbisty a poradci. Například u Grosse si vzpomíná, jak se mu lobbisté a jeho poradci snažili domluvit tajnou schůzku s Petrem Kellnerem nebo Františkem Štěpánkem, většinovým vlastníkem Sokolské uhelné. „Kellner, to byl můj největší zážitek. Poradce Andrej Surňak a další mu zařídili pozvání. Mělo to být inkognito a já to měl mít na starost. Ale na Úřad vlády není zase tak jednoduché jít. Tam musíte přes recepci, protože jinudy smí jen premiér. Takže to dopadlo tak, že Kellner přišel do recepce, byl v roláku, nikdo ho nepoznal. A pak tam byl Surňak (Andrej Surňák, lobbista , který pomáhal Grossovi), který byl oblečením a vizáží téměř metrosexuální. A já jsem pro tu návštěvu šel a že ji zavedeme ke Grossovi. Finálem toho bylo to, že ten policejní personál, který tam na recepci byl třicet let snad ještě z doby Štrougala, tak po Kellnerovi chtěl občanský průkaz. Jenže on ho neměl. Takže ta návštěva málem padla. Ale já to vyřešil. Jenže to dopadlo tak, že Kellner šel za Grossem s velkým humbukem. Musel projít bezpečnostním rámem a všichni na Úřadě vlády věděli, že tam je,“ vzpomíná Zdeněk Šarapatka. Příchod Štěpánka se naopak utajit podařilo. Ale jen proto, že jej Šarapatka protáhl sklepními chodbami. „Musel tehdy jít technickým suterénem,“ vzpomíná. Jako blízký spolupracovník se Šarapatka podle vlastních slov dostal i do barrandovského bytu. U něj Gross nedokázal vysvětlit, kde na něj vzal. Stálo ho to křeslo premiéra. „To, že by měl desetimetrový bazén, jak se psalo, tak to nebylo. Bazén měl 3,5 metru. Měl tam také terasu, dneska byste řekli, že takovou má kdekdo. Byl taková prosklená plexisklem, to si snad dělal i sám. Taková terasa o rozměru jeden metr na tři. Takže zase takový luxus to nebyl,“ tvrdí po letech Šarapatka. |
Grosse Šarapatka viděl naposledy na podzim v roce 2004 právě při svém odchodu z funkce ředitele kabinetu premiéra. Dodnes se mu jejich poslední rozhovor vybavuje živě v paměti. „Potkali jsme se v jeho pracovně ve Strakově akademii. Bylo to po mé dovolené, kdy jsem se dozvěděl, že jsem ve funkci skončil. Grossovi jsem tehdy vytkl způsob, jakým to udělal. Během mé dovolené si místo mě vybral Zdeňka Doležela, jenž později proslul kauzou Pět na stole v českých. Dozvěděl jsem se to tak, že jsem přišel na jednání vlády a tam místo cedule s mým jménem byla ta s příjmením ‚Doležel‘,“ popsal Šarapatka.
„Tento styl personalistiky jsem neocenil a taky jsem mu ho vytkl. Říkal jsem mu, že jsem samozřejmě připraven kdykoliv z funkce odejít, ale možná jinou metodou a jinými způsoby. A on se na mě podíval a řekl: ‚Jestli jsem ti ublížil, tak mi to odpusť‘,“ vzpomíná Šarapatka, který v úterý ve Sněmovně přesvědčoval poslance, aby jej zvolili do Rady České televize (více čtěte zde).
Grossovu větu si po letech vybavil, když zhlédl dokument v České televizi, ve kterém se Gross omluvil za své působení v politice a požádal, aby mu odpustili ti, kterým ublížil. „Cítil jsem se být v té frontě a samozřejmě jsem mu dávno odpustil a jeho smrti je mi líto,“ popsal s odstupem času Grossův bývalý blízký spolupracovník.
Podle něj je odchod Stanislava Grosse zcela jistě těžkou ranou pro jeho rodinu. Šarapatka si jej vybavuje jako starostlivého otce, jenž se velmi snažil věnovat svým dcerám. Někdejší premiér byl podle něj v soukromí citlivý a přátelský člověk. V pracovní rovině pak týmový hráč.
„Stanislav Gross mi bude chybět, přestože jsme se nerozešli v dobrém. Z mého pohledu, kdy časem odplavou všechny zlé věci, byl velmi hodný člověk. Byl citlivý, přátelský. Do doby, než se, jak se to bohužel v politice stává, obklopil lidmi, kteří ho dostali do nepříjemných kauz, jakou byl třeba jeho byt na Barrandově. Tak dlouho mu tito lidé radili, až skončil ve svém úřadu. Myslím, že v zásadě dojížděl na tyto své spolupracovníky, kteří mu neříkali pravdu do očí, ale spíš mu přikyvovali. To je možná chyba mladého věku. Přestože v době, kdy se stal předsedou vlády, už měl bohaté politické zkušenosti,“ domnívá se Šarapatka.
„Z pohledu řadových politiků to asi není velká rána pro českou politiku. Gross ale jednou byl předsedou vlády, dlouhodobým ministrem vnitra, sociálním demokratem a myslím si, že se nesporně i v tom pozitivním smyslu zapsal do českých politických dějin,“ podotýká Šarapatka.
Bývalý šéf Grossova kabinetu kritizuje prezidenta Miloše Zemana, který Grosse několikrát ve svých vyjádřením zmiňoval v podstatě jako nádražáka, který to dotáhl vysoko a pak jej potkal krkolomný pád. Prezident Grosse kritizoval i v době, kdy už se proslýchalo, že je těžce nemocný (více zde).
„Jen málokdo z nás si dovede představit situaci, kterou Gross v posledních letech prožíval. Řada z nás by se v takové situaci třeba i obrátila k Bohu jako jediné naději a upírala se k víře. Mě ale velmi zlobilo, že se toto prezident snažil zlehčit tvrzením, že by tedy měl rozdat všechny své peníze. Podle mého to bylo spojování krajně nemožného a prezident tím znovu potvrdil naprostou absenci sociální inteligence vůči člověku, který byl v tak kritickém stavu,“ zlobí se Šarapatka.
„Bez ohledu na kauzy, které jej provázely a které nikoho nepřipravily o život, myslím si, že by mu mělo být odpuštěno,“ domnívá se jeho bývalý spolupracovník.
Stanislav Gross na záběrech z doby největší politické slávy:
