Plyne to z materiálů sovětské rozvědky, které jsou součástí v Británii nedávno zpřístupněného archivu někdejšího pracovníka KGB Vasilije Mitrochina.
Opakovaně a se zřejmou frustrací dokumenty KGB upozorňují třeba na mizivou návštěvnost, kterou v tehdejší ČSSR ve srovnání se západní konkurencí zaznamenávaly sovětské filmy. „V pražských kinech je při promítání sovětských filmů přítomno pět až deset lidí,“ uvádí například oznámení z Československa, které Mitrochin datoval rokem 1980.
Vasilij Mitrochin Bývalý archivář KGB Vasilij Mitrochin Dlouholetý pracovník archivu KGB Mitrochin si od roku 1972 až do roku 1984 ručně zaznamenal mnohé z dokumentů, které se k němu v práci dostaly. V roce 1992 ho i s rodinou a dokumenty dostala do Británie její tajná služba. Zemřel v roce 2004, letos v létě byla v Cambridge zpřístupněna většina jeho archívu (více čtěte zde). |
Popisuje také praxi, kdy lístky na sovětské filmy kupují odborové organizace, které je pak zadarmo rozdávají svým členům, nebo kdy promítání dopoledne povinně navštěvuje školní mládež a večer vojáci základní služby.
Hodnocení KGB potvrzuje i historik Prokop Tomek, který se touto dobou a aktivitami tajné služby v Československu dlouhodobě zabývá. „Takhle to skutečně bylo. Člověk si to pamatuje i ze svých zážitků,“ říká odborník z Vojenského historického ústavu v Praze. Upozornil nicméně, že k Mitrochinovým záznamům je třeba přistupovat kriticky, neboť jejich pravdivost kvůli nepřístupnosti archivů KGB v Rusku často není možné ověřit z jiných zdrojů.
Plná kasa vítězí nad ideologií
Snaha o plnou pokladnu, ústupky měšťáckému vkusu publika, ale také „nepřátelské úmysly“ stály podle sovětské tajné služby za tím, že na plátnech československých kin před sovětskými filmy dostávaly přednost americké akční trháky.
Jiná zpráva uvádí, že v roce 1976 příjem z promítání sovětských filmů na Slovensku dosáhl 2,9 milionu tehdejších korun, zatímco za západní filmy tam lidé utratili 29,3 milionu. Stejný dokument tvrdí, že sovětské filmy a filmy ze zemí socialistického bloku jsou promítané „ve druhořadých kinosálech s menším počtem míst i promítacích časů“. Také jejich reklama prý byla nízká ve srovnání s propagací západních snímků. V roce 1980 údajně západní snímky tvořily 45 procent nabídky, ale zaznamenaly 80 procent prodaných lístků.
Jeden ze záznamů také upozorňuje na pražské divadelní představení Venušin vrch Ivy Procházkové, které prý bylo „v zásadě zaměřené proti KSČ“. Podobně „ideově závadný podtext“ měla podle sovětské tajné služby jedna z inscenací bratislavské Nové scény.
„Byly pozorovány pokusy využívat divadla k podněcování protisovětských nálad u obyvatelstva. Režiséři často do dialogů v představení vkládají ruská slova, vznikají tak dvojsmysly,“ psali agenti KGB. Nelíbilo se jim ani divadelní zobrazování sovětských vojáků jako nekultivovaných, špatně oblečených a hrubých.
„Mezi Čechy roste uspokojení. Opozice se vrátila k aktivní tvůrčí práci. Šíří se domácí divadlo, hraje se po bytech nebo na chalupách,“ psala KGB v roce 1980.
„Zneužívala“ se i sovětská kultura
Jiná ze zpráv upozorňuje, že v roce 1978 zesílily tendence československých divadelníků uvádět satirická či problémová představení sovětských autorů, která vyvolávají „nežádoucí“ reakce publika. Vadila ovšem také „svérázná interpretace“ ruské klasiky, například Čechovových Tří sester v Divadle na Vinohradech.
Zvláštní pozornost KGB věnovala v Československu chování „svých“, tedy sovětských umělců. Hostování moskevského divadla Leninského komsomolu mělo v roce 1978 prý sice žádoucí uměleckou úroveň a herci předvedli „zralé a mistrovské výkony“, problémem však byla tisková konference. Režisér Mark Zacharov totiž v odpovědi na otázku, jaký současný československý film má nejraději, jmenoval Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana. „Forman emigroval v roce 1968,“ uvádí KGB.
Podobně byla nahlášena i členka delegace 47 sovětských novinářů a novinářek. Líbil se jí totiž film Hra o jablko a velký dojem na ni udělala píseň Karla Gotta Můj bratr Jan, „podle názoru aparátu ÚV KSČ napsaná a provedená na památku Jana Palacha“.
Už na jaře 1968 ovšem narazili i sovětští spisovatelé Konstantin Simonov a Boris Polevoj. V rozhovoru se zahraničním novinářem uvítali tehdejší změny v československé společnosti. Zahraniční novinář, se kterým se o své názory Simonov a Polevoj podělili, byl podle zprávy KGB sovětským agentem.
