Kurdská armáda začala vznikat již na konci devatenáctého století. Termínem pešmergové, který doslova znamená „ti, kdo čelí smrti“, své vojsko vůbec poprvé označila Mahabadská republika, která byla vyhlášena v lednu 1946 a zanikla téhož roku. I přes její kratičké trvání mnozí pokládají nevelkou republiku na území Íránu za vůbec první nezávislý kurdský stát.
Boje v IrákuJEZÍDOVÉ: Paví lidé čelí genocidě BOMBARDOVÁNÍ: USA udeřily na Islámský stát OMAR ČEČENEC: Syn křesťana velí džihádistům VYRABUJ A PANUJ: Kde berou džihádisté peníze? SOUMRAK AL-KÁIDY: ISIL už džihádisty láká víc ŠÉF ISLAMISTŮ: Z malého fotbalisty vyrostl mozek džihádu KURDOVÉ: Vycítili šanci na vznik vlastního státu PŘEHLEDNĚ: Vše o bojích v Iráku |
Poté, co Írán opět získal kontrolu nad územím Mahabadské republiky a její představitele popravil, se kurdská armáda rozpadla. Obnovila se opět v Iráku po vojenském převratu Abdala Karima Kásima, jemuž pešmergové od roku 1958 pomáhali potlačit několik arabských povstání.
Kásim se ale začal bát vlivu kurdského vůdce Mustafy Barzáního, což vyústilo v otevřený konflikt mezi Kurdy a Kásimovým režimem. Guerillová válka posléze pokračovala i po baasistickém převratu.
Situace se na čas uklidnila, když vláda v roce 1970 vydala manifest, jímž uznávala kurdskou národnost a Kurdům mimo jiné sliboval autonomní správu svých oblastí a jazyková práva.
Kurdy neodradila ani Husajnova brutalita
Smír mezi Bagdádem a Kurdistánem však nevydržel dlouho. Soupeřící kurdské frakce, které si mezi sebe rozdělily území Kurdistánu, se proti bagdádské vládě opět sjednotily v roce 1974, když začala další irácká ofenziva na kurdské území.
Roční válku pešmergové prohráli. Baasistický režim se začal mstít násilnou arabizací tradičních kurdských oblastí a naopak deportací Kurdů do jiných částí Iráku. Ani to však irácké Kurdy neodradilo. Pešmergové se do bojů opět zapojili v irácko-íránské válce, v níž Kurdská demokratická strana (KDP) uzavřela spojenectví s Teheránem.
Saddám Husajn Kurdům vojenskou podporu íránského šíitského režimu neodpustil. Na sklonku války nařídil na severu Iráku genocidní tažení, během nějž zahynulo až sto tisíc lidí. Jen chemický útok na město Halabdža si vyžádal pět tisíc obětí. Kurdové i přes velké ztráty pokračovali v ozbrojeném boji, do nějž se v devadesátých letech zapojily i ženy.
Poslední možnost
Když Američané v roce 2003 vpadli do Iráku, Kurdové byli jejich spojenci. Očekávali, že za svou pomoc při svržení Husajna budou odměněni a dočkají se nezávislosti. Američané ale trvali na tom, aby se podíleli na nové irácké vládě a pokusili se je odzbrojit, připomíná Time.
Podle novináře a specialisty na kurdskou problematiku Quila Lawrence jsou kurdsko-americké vztahy poznamenány několika událostmi, které Kurdové považují za americkou zradu. Díky americkým vzdušným úderům na pozice Islámského státu (IS) Kurdové opět začínají Američanům věřit a doufat, že tentokrát jejich nezávislost již skutečně podpoří.
„Mnoho Kurdů mi poslední týden cituje Churchilla: ‚Na Američany se dá spolehnout v tom, že vždy udělají tu správnou věc... až vyčerpají všechny ostatní možnosti,‘“ říká Lawrence. Zdá se, že tou jedinou zbylou možností je podpora Kurdů, podotýká Time.
Ofenziva islamistů v Iráku
