Střelba na velryby. Američany do Vietnamu zatáhla námořní bitva s duchy

Spojené státy si připomínají půl století od svého přímého zapojení do války ve Vietnamu. Prezident Johnson se k tomu rozhodl na základě tzv. incidentu v Tonkinském zálivu. Zatímco při prvním střetu se americký torpédoborec utkal se severovietnamskými čluny, při druhém pálil po neexistujících lodích.

V létě roku 1964 sice ve Vietnamu už působily tisíce vojenských poradců ze Spojených států a americké válečné lodě hlídkovaly na dohled od severovietnamských břehů, od přímého angažmá v bojích se Washington držel dál.

To změnil až incident v Tonkinském zálivu. První konflikt se odehrál 2. srpna, kdy se americký torpédoborec USS Maddox utkal s třemi severovietnamskými čluny. Američané tvrdili, že jejich loď plula v mezinárodním pásmu, podle Severního Vietnamu ale byla v jeho výsostných vodách a navíc prováděla výzvědné operace. Američané vyšli z útoku jen s několika šrámy, zatímco Severovietnamci přišli o dva čluny a čtyři muže.

O dva dny později americké ministerstvo obrany informovalo (prohlášení je dostupné zde), že se torpédoborce Maddox a Turner Joy dostaly pod palbu neidentifikovatelných lodí. Podle zpráv se jim podařilo potopit dvě útočící lodě a dalším způsobit škody. Americké lodě údajně nezaznamenaly žádné zásahy a letadla, která přiletěla do oblasti pomoci, měla ztíženou situaci kvůli tmě a špatnému počasí.

Vietnamská válka

Válka v Indočíně vypukla poté, co komunistický vůdce Ho Či Min vyhlásil v září 1945 nezávislost Vietnamu na Francii, a bývalá koloniální velmoc v ní utrpěla těžkou porážku.

Ženevská konference rozdělila v roce 1954 Vietnam na dva nezávislé státy. Boje mezi severovietnamským komunistickým Viet Minhem a jihovietnamským proamerickým režimem Ngo Dinh Diema ale pokračovaly, na jihu se do nich zapojili partyzáni komunistického Vietkongu.

Spojené státy ve jménu zatlačování komunismu stupňovaly podporu Jižnímu Vietnamu a stále hlouběji zabředávaly do konfliktu.

Válka ve Vietnamu si podle odhadů vyžádala v letech 1954 až 1975 životy dvou milionů vietnamských civilistů. Ve Vietnamu padlo 58 tisíc Američanů a dalších 300 tisíc utrpělo zranění.

Skutečností však je, že 4. srpna v Tonkinském zálivu žádné severovietnamské lodě neútočily. „Naše torpédoborce střílely na přízraky, žádné (útočící) čluny tam nebyly... Nebylo tam nic než temné moře a americká střelba,“ popsal situaci jeden z pilotů zapojených do akce. Sám prezident Lyndon Johnson prý v roce 1965 v soukromí přiznal, že „pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby“.

„Nestalo se vůbec nic“

Pochybnosti o tom, že se jeho loď stala terčem útoku, měl ještě během noci i kapitán torpédoborce Maddox, který přičítal odrazy na radarech své lodi špatnému počasí. 

V roce 1995 přijel do Hanoje bývalý americký ministr obrany Robert McNamara a zeptal se někdejšího protivníka, generála Vo Nguyen Giapa, co se vlastně ony srpnové dny roku 1964 stalo. „Čtvrtého srpna se nestalo vůbec nic,“ odpověděl mu legendární vietnamský vojevůdce přezdívaný Rudý Napoleon (o jeho nedávném pohřbu čtěte zde).

Fiktivní přestřelka ovšem měla reálné důsledky. Prezident Johnson ještě v noci 4. srpna amerického času vystoupil s rozhlasovým projevem, ve kterém popsal útok severovietnamských plavidel na americké lodě a zároveň mluvil o právu na vojenskou odplatu. A před polednem 5. srpna odstartovaly z amerických letadlových lodí stroje, které bombardovaly základny severovietnamských člunů a zásobníky paliva.

To byla ale jen předehra. Kongres 7. srpna schválil takzvanou Tonkinskou rezoluci, která sice nebyla formálním vyhlášením války, ale prezidentovi umožnila nasadit tolik vojáků a techniky, kolik on sám považoval za nutné.

Sám Johnson ještě v srpnu 1964 tvrdil, že by si válku „měli vybojovat asijští hoši sami“ a Američané nasadili do akce hlavně letecké síly. Pentagon postupně k útokům využil prakticky celý letecký arzenál - od stíhaček až po mohutné bombardéry B-52, jež si na vietnamském nebi odbyly bojovou premiéru.

Půl milionu Američanů v džunglích Vietnamu

Celkem svrhli Američané na Vietnam na 45 milionů tun bomb a miliony litrů chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange. Brzy se ale ukázalo, že jen letecké síly na podporu Jižního Vietnamu nestačí. Od konce roku 1964 se počty amerických vojáků ve Vietnamu začaly pohybovat ve statisících.

Nasazení Američanů ve Vietnamu vyvrcholilo v letech 1967 až 1969, kdy tam sloužilo kolem půl milionu příslušníků ozbrojených sil USA (nejvíce, 536 tisíc, v roce 1968). Zároveň ale v USA sílil odpor proti nepopulární válce a po nástupu Richarda Nixona do úřadu amerického prezidenta začátkem roku 1969 se americká strategie výrazně změnila. Do bojů se místo Američanů měli více zapojit sami Vietnamci.

Američané také začali jednat o tom, jak z Vietnamu odejít. Dohodu o ukončení války a obnovení míru podepsali zástupci USA, severovietnamští a jihovietnamští politici až v lednu 1973 v Paříži. Poslední americké bojové jednotky opustily Vietnam koncem března 1973 a pak už byl osud Saigonu v rukou domácích politiků. Američané sice slibovali, že odpovědí „vší silou“ na jakékoli porušení dohody komunisty, nakonec ale hroutícímu se jihovietnamskému režimu na jaře 1975 na pomoc nepřišli.

Před téměř deseti lety byly zveřejněny v USA tajné dokumenty o válce ve Vietnamu, z nichž vyplynulo, že údaje o útoku 4. srpna byly zkreslené.