Jednání mezi USA a NATO na straně jedné a Ruskem na druhé o novém protiraketovém systému v Evropě se zadrhla. Problém je v jedné z klíčových otázek. Moskva by ráda systém, který má podle plánu chránit v budoucnu i civilní obyvatelstvo, provozovala s NATO společně.
Jenže spojenci Rusku nabízejí mnohem menší roli v podobě sdílení informací včasné výstrahy. To kdyby nějaká balistická střela směřovala na státy NATO nebo obráceně na ruské území.
Protiraketová obrana NATONATO spustilo počátkem měsíce pomyslnou kostru budoucí protiraketového deštníku. Propojený systém několika zemí Aliance tvoří válečné lodě s interceptory, pozemní i plovoucí radarové stanice, mobilní odpalovací rampy antiraket, letouny včasné výstrahy a satelity a zatím ochrání pouze vojáky v operacích. Během několika let však má být společně rozšířen a chránit i civilní obyvatelstvo - tedy 900 milionů lidí členských států Aliance včetně Česka. |
"Nelíbí se mi to," prohlásil ruský vyslanec při NATO Dmitrij Rogozin, kterého prezident Dmitrij Medveděv před několika dny jmenoval šéfem vyjednávacího týmu o protiraketovém štítu. Zároveň obvinil Alianci, že není ochotná ke svým plánům na nový protiraketový štít v Evropě přizvat Moskvu. "Buď budeme zapojeni, nebo potřebujeme záruky, že takový systém nemůže být ani při tom nejhorším scénáři zneužit proti našim národním zájmům," řekl Rogozin.
NATO by mělo chránit NATO
Na mezinárodní scéně se tak odvíjí už známý scénář. Když administrativa bývalého amerického prezidenta George W. Bushe oznámila, že USA vybudují protiraketovou obranu a v Evropě umístí některé jeho prvky (radar v Česku a antirakety v Polsku), Rusko takový krok ostře odsoudilo. Ruští politici i generálové opakovaně varovali, že své strategické zbraně namíří na Evropu. Tvrdili, že pokud štít vznikne, ruské síle stejně neodolá.
Marné bylo přesvědčování, že obranný deštník není zaměřený proti Rusku. Po čase mu americká strana nabídla, ať se do projektu zapojí. Moskva souhlasila a nabídla některá zařízení na svém území. Následovala však bezvýsledná jednání. V září 2009 nový americký prezident Barack Obama původní plány americké obrany pohřbil.
Severoatlantická aliance raději Rusko přizvala ke spolupráci ihned. Na listopadovém summitu NATO v Lisabonu osmadvacítka slyšela z úst ruského prezidenta Dmitrije Medveděva hlasité "ano". Jenže pár měsíců poté se zdálo, že ruský souhlas nebude tak úplně jednoznačný.
Podle představ NATO by totiž měly vzniknout dva protiraketové deštníky - alianční a ruský. Účast Moskvy se měla omezit na výměnu dat a informací, oba systémy by pak fungovaly samostatně. Moskva však trvá na tom, aby byly propojené a že Rusko bude před raketovým útokem chránit východní hranice Evropy. Státy NATO zase hranice západní.
Ačkoliv detailní informace o svých představách Moskva zatím nezveřejnila, prezident Medveděv už nastínil, že půjde o takzvanou "sektorovou obranu". Rusko mělo být odpovědné za rakety směřující přes jeho území do Evropy, zatímco NATO by mělo na starost ty, které by mířily přes jeho území do Ruska. To by ale podle některých členských států Aliance v čele se Spojenými státy dávalo Rusku "příliš velkou odpovědnost" za ochranu aliančních zemí. Některé hlasy pak hovoří jasně: "NATO by mělo chránit NATO".
Ruský vyslanec při NATO Dmitrij Rogozin.
Rusko však namítá, že pokud by tomu tak nebylo, mířily by antirakety NATO směřující na východ i na samotné Rusko a odstrašující síla jeho vlastních jaderných raket by byla omezená. "Pokud má být systém plně pod kontrolou NATO, bez začlenění Ruska, musíme vědět, že existují určitá omezení - kvantitativní, technická a geografická," uvedl Rogozin s tím, že i nový Američany revidovaný plán protiraketové obrany si může Moskva vykládat jako hrozbu. Zdůraznil přitom, že by pak mohla odstoupit od nové rusko-americké smlouvy START o jaderném odzbrojení, která právě vstoupila v platnost.
Spolupráce bude těžší, než se čekalo
Podle politologa a experta na protiraketovou obranu Petra Suchého z Masarykovy univerzity v Brně, je příčin nedůvěřivých postojů Ruska hned několik. "Za prvé jde o obecnou podezíravost vůči Alianci, která je mnohými vnímána jako aktér potenciálně ohrožující ruské zájmy a bezpečnost."
Dalším důvodem je pak podle něj velmi zdrženlivý přístup ke spolupráci na protiraketové obraně. Ten je spíše tradicí, než novým či překvapivým jevem. Volání po spolupráci totiž zaznívá v posledních letech z Moskvy poměrně často, stejně jako nabídky z druhé strany, ať jde o systém Aliance či USA.
"Zahájení reálné spolupráce však bude obtížnější než politické deklarování takového úmyslu," konstatoval Suchý s tím, že dalším důvodem může být snaha Ruska nastavit rámec spolupráce tak, aby pro něj měla co největší přínos ve všech ohledech. S tím může souviset snaha působit "jako brzda" v případě, že by se tyto představy nenaplňovaly.
Protiraketová obrana NATO
Rusko si je dobře vědomo, že v otázce protiraketové obrany není dosažení názorového rozštěpení Aliance až tak těžkým úkolem. V úvahu je nutné brát i vliv ruské strategické kultury.
"Jejím charakteristickým rysem je jisté znepokojení plynoucí z převahy druhé strany v oblasti vývoje sofistikovaných a technologicky náročných systémů, k nimž protiraketová obrana bezesporu náleží a obava z toho, že díky různým omezením, nebude schopno držet v případě potřeby krok, což by se mu mohlo vymstít," řekl Suchý.
To vede ke zvýšení pocitu nejistoty, který je dále některými představiteli účelově posilován. "Rusko se bude snažit minimalizovat riziko, že by vznik systému mohl oslabit jeho bezpečnost bez ohledu na to, zda ji vzhledem k ruskému vojenskému potenciálu má či nikoliv. Jednání o spolupráci mohou napomoci takové obavy rozptýlit. Pokud se Rusko přikloní k dosti častému postupu akcentování vlastních obav s cílem využít je k licitování a zkomplikování možné spolupráce, bude na NATO, aby vyslalo jasný signál, že všechno má své meze."
