Syrská vlajka s podobiznou prezidenta Bašára Asada vlaje ve městě Dúmá. (15....

Syrská vlajka s podobiznou prezidenta Bašára Asada vlaje ve městě Dúmá. (15. července 2018) | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: O minulé a budoucí syrské válce. Vítěz Asad čeká, co mu dovolí

  • 181
Syrská válka zmizela z médií, takže to vypadá, že se vše zdárně vyřešilo. Opak je však pravdou. Místní diktátor Bašár Asad sice potlačil Islámský stát, ale teď čeká, co mu vlastně jeho spojenci z Íránu a Ruska dovolí. A co na to USA? Vítejte v novém konfliktu, píše v komentáři pro MF DNES velvyslanec ve Spojených státech Hynek Kmoníček.

Také máte pocit, že v Sýrii nějak bývala před časem válka a že už skončila? Nejspíš tak, že to Bašár Asad vyhrál, což do historie úspěchů světové demokracie nepatří, a tak vesměs liberální média raději v tichu odešla. Nejspíš den poté, co prezident Trump v rámci uznání tohoto vývoje stáhl americké vojáky. 

Co se dnes v Sýrii děje, se už z novinových titulků nedozvíme. Tudíž všichni tak nějak předpokládáme, že se tam nejspíš neděje podstatného skoro nic, a navíc to nic je ještě orientálně složité.

Ve skutečnosti jediné, co je z výše řečeného pocitu pravda, je pouze to, že se média syrskými tématy už unavila, země z první strany novin zmizela a následně přestala být i sexy tématem naší domácí politiky, kde kdysi každý míval názor na zemi, kde sám nikdy nebyl. 

Syrský konflikt ovšem pokračuje a je i nadále asi nejdůležitější laboratoří pro průzkum toho, co se dnes v oblasti bezpečnosti děje celosvětově. V tomto orientálním konfliktu je navíc celkem lehce vysvětlitelné, o co v něm komu jde a proč.

Hlavní aktér, Bašár Asad, opravdu dosáhl vítězství. Znovu ovládl významnou část obyvatelného kusu své země a z paláce nad Damaškem může začít přemýšlet nad tím, jak v ní zaručit dodávky vody, elektřiny a především pohonných hmot. To se mu ovšem nedaří. 

Nejenom že inženýři, kteří by měli spravovat dobyté vodárny, spalovny a elektrárny, nadále sedí různě po světě a nic nenaznačuje tomu, že by se měli či chtěli vrátit. Válka přinesla Bašárovi prázdnou pokladnu a navíc dva problematické příbuzné, které by si normálně do rodiny nevybral – Ruskou federaci a Íránskou islámskou republiku. 

Bez jejich pomoci by totiž dnes v nejlepším případě obýval palác někde úplně jinde než v Damašku. Jejich pomoc ale není ani upřímná, ani nezištná, ani k obnově země dostatečná. Chtělo by se říct, že je to pomoc taková „bratrská“.

Přežil a teď čeká

K tomu, aby v dobyté zemi Bašár vládl, potřebuje peníze. Američané mu je nedají, od Rusů by si je vzal, ale ti je ani nemají, ani nemají důvod, proč mu něco platit. Trochu Íránci, ale hlavně Turci a Saúdové by je Bašárovi zase rádi dali, ale on dobře ví, že by to bylo jako dostávat na vlčí farmě dotace ve formě krmení pro vlčata. Jen dorostou, sám jste krmením. Smutná pravda Asadova vítězství je tedy v tom, že Bašár zatím jenom přežil a teď čeká. To je vše, co dělat může.

Jestliže Rusko proklamuje (ostatně podobně jako USA), že teď hledá cestu, jak ze Sýrie odejít, je důležité si uvědomit, co Rusy do země primárně přivedlo. V zásadě to byla jednoduchá strategická úvaha ruského generálního štábu. Ve chvíli, kdy získáte obsazením Krymu jediný podstatný ruský nezamrzající přístav, změní se vám Černé moře v jedno veliké domácí jezero pro vaši flotilu. 

Chcete-li si ovšem z takového jezera udělat moře, musíte mít zaručený průjezd bosporským tureckým průlivem do moře Středozemního, které už je pak propojeno se světovými oceány. To je solidní základ pro Putinovo „upřímné“ přátelství s Erdoganem. A když se ruská flotila už vydá na cesty, potřebuje také mít kde přistát.

Válka v Sýrii

K tomu je na cestě výhodná právě jen ruská námořní základna v syrském Tartúsu.

Analýzou dlouhodobého ruského působení v syrském konfliktu tedy dojdeme k tomu, že žádný další cíl důležitější než zajištění základen v Tartúsu a také v Latákii Rusko v Sýrii nikdy nesledovalo. Tedy kromě bonusu pobití pár islamistů, toho být na světové scéně viděn a poškádlit Američany. 

Právě díky Sýrii jsou Rusové na Blízkém východě plnou parou zpět a zejména ministr Lavrov je obvykle až příliš dobře informován o vnitřním fungování Sýrie a neváhá to ukazovat, jakmile na druhé straně ucítí neinformovaného partnera.

Co tedy v konfliktu hledaly USA? Byla to jako vždy kombinace motivů. Obamova administrativa chtěla podpořit arabské jaro. Potom zase čelit ruskému vlivu. Republikáni hledali regionální stabilitu na hranici s Izraelem. Všichni chtěli porazit ISIS tak, aby jeho příslušníci zmizeli z povrchu země.

A tvrdé boltonovské jádro kolem Trumpa zase ze Sýrie vyhánělo Íránce. Vzhledem k tomu, že všechny cíle těchto zájmových amerických skupin spojuje jedna věc – jejich praktická nedosažitelnost – je 2 000 amerických vojáků, které Trump ze Sýrie stáhl, aby nakonec v místě zůstali, důkazem jediného. Američané si nechali nohu ve dveřích, které zatím nejsou připraveni otevřít.

Nemilostný trojúhelník

A Írán? Ten se od začátku syrského konfliktu choval tak, jako by byl v Sýrii doma.

Kouzlo geopolitické situace, kdy si nejdřív ovládnete šíitskou část Iráku, pak podstatnou část Libanonu a syrským koridorem se dostanete až na samé hranice Izraele, takže konečně už nemusíte místním antiizraelským milicím dopravovat každý nepatrný kousek železa letadly, nemohl íránským vojenskopolitickým stratégům uniknout. 

O Sýrii a její šíity jim v první řadě nešlo. Když se navíc bavíte s představiteli Bašárova teoreticky šíitského režimu, záhy pochopíte, že přebytky lásky ani k jednomu z dvou nedobrovolných politických příbuzných netrpí. Navíc si velmi dobře uvědomují jejich hlavní rozdíl – Rusové nakonec odjedou domů, Íránci jim vysvětlí, že už doma jsou.

Syrská armáda v Idlibu možná znovu použila chemické zbraně, myslí si USA

Bašár Asad se tak dnes pohybuje v nemilostném trojúhelníku Sýrie, Írán, Rusko. Je nejasné, jestli tam jde o dvě ženy a jednoho muže, nebo o dva muže bojující o Syřanku. Zatím to všechno nejvíc připomíná vztahový trojúhelník tří mužů, kteří se stále hašteří o nepřítomnou bohatou americkou blondýnu. 

A tohle všechno sleduje zatím sice nejtišší, ale už druhá největší ambasáda v Damašku. Tedy čínská. Nedivme se – spekuluje se o tom, že si hlavně potřebují v místě nenápadně a pomocí místních zlikvidovat svoje vlastní fundamentalisty na výletě.

Pojďme si zaspekulovat, co se asi dá očekávat dále? Trumpovo vítězství v amerických volbách v roce 2020 mu rozváže ruce k velké dohodě s Putinem. Tu ospravedlní nutností společného postupu proti stoupající čínské hrozbě. Rusko je problém pouze politický a ve svém ekonomickém stavu dnes není reálnou hrozbou USA. Tou se, zatím úplně veřejně nepřiznaně, stále více stává spíše ČLR. 

To aspoň předpokládá skoro každý americký generál, se kterým jsem se v posledním roce dostal do otevřenější diskuse. Součástí nějaké příští americko-ruské „velké dohody“ bude muset být i jediné území, kde dnes vlastně dochází k přímému dotyku ruských a amerických vojenských sil, Sýrie. 

V té si Rusko nechá základnu a Američané z ní nakonec odejdou vojensky, aby ale obratem navýšili svoji přítomnost ve všech ostatních oblastech života. Budou totiž muset vysoutěžit Íránce pryč ze Sýrie v jediné z disciplín, kde se jim revoluční nadšení Peršanů nikdy nemůže vyrovnat – v penězích.

KOMENTÁŘ: Nekonečná válka a syrský happy end? Pokud nejste z Kurdistánu

Nejsložitější v těchto počtech pravděpodobnosti je do budoucna odhadnout, co nakonec udělá Turecko. Erdogan jezdíval s Bašárem Asadem na rodinné dovolené. Pak se ho zas nějaký čas pokoušel zabít. Nakonec se smířil s tím, že bude zabíjet jen některé jeho Kurdy. 

Náš spojenec v NATO, který se dnes nechává vyzbrojit ruským systémem S400, jako by sám byl Bělorusko, a následně si ještě svoji novou protileteckou obranu umístí na turecko-syrské hranice, jako by se tam ruskými raketami hodlal bránit proti ruským letadlům, bude a je i nadále největší záhadou.

Naopak nejjednodušší je odhadnout, co se již v okamžiku prvních spekulací o americkoruské velké hře budoucnosti vrátí do novinových titulků roku 2021. Bude to Sýrie.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video