Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

VIETNAMKA: Nakupuji v Sapě, ale mám českého přítele a vařím guláš

  10:15aktualizováno  10:15
Doma mluví vietnamsky a nakupuje v pražské tržnici Sapa. Jindy jde s českými kamarády na pivo a v její mluvě není ani náznak cizího přízvuku. „Návštěva Vietnamu byl šok, připadala jsem si tam jak cizinka,“ řekla v rozhovoru pro projekt Lidé Česka Hamy Nguyenová, která se před dvaceti lety narodila v Praze vietnamským rodičům.

Studentka Hamy Nguyenová je členkou klubu Hanoi, které se zabývá propagací vietnamské kultury a integrací Vietnamců do společnosti. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Mluvíte doma s rodinou vietnamsky, nebo česky?
Tím, že studuji rok a půl vietnamistiku, tak se učím jazyk znovu od základů. S rodiči mluvím vietnamsky. Mám ale ještě mladšího bráchu, který se tu také narodil, a s ním už je těžší mluvit vietnamsky. Mezi sebou tedy mluvíme česky, ale před rodiči vietnamsky. On mi i ve vietnamštině rozumí, odkývne mi to, ale když má sám odpovědět, je to těžší.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám ho na adresu: lideceska@idnes.cz .

Takže vy jste se naučila vietnamsky až na škole?
Vietnamsky jsem mluvila od malička, ale hodně špatně. Měla jsem omezenou slovní zásobu a gramaticky jsem také mluvila dost špatně. Rodiče mě opravovali, ale nenutili mě, abych se chodila učit vietnamsky do nějakého kurzu.

A vaši rodiče naopak umí česky?
Táta česky umí, protože si tady za třicet let udělal dost českých kamarádů. U mámy je to ale těžší, přátelí se hlavně s dalšími Vietnamci a čeština jí ještě dělá problémy.

Jak se vlastně dostali do Česka?
Táta přijel v roce 1980 na základě bilaterálních smluv mezi Československem a Vietnamem. Máma přijela o několik let později, oba tady studovali. Táta tehdy plánoval, že tu bude tak pět let a vrátí se do Vietnamu. Pak se ale poznali s mámou, měli mě a rozhodli se zůstat.

Vietnam dřív do Československa posílal studenty, aby se vyučili v technických oborech a pak se vrátili do Vietnamu. Řada z nich tu ale potom zůstala jako právě naši.

Co dělají dnes?
Táta zprostředkovává českým společnostem ve Vietnamu obchody a občas tam s nimi lítá jako doprovod. Mimo to ve volném čase překládá články z češtiny do vietnamštiny a naopak. Je to vlastně takový hodně amatérský novinář. A mamka pracuje v restauraci.

Vy jste se tedy narodila už v Praze, takže máte české občanství. A co rodiče?
Rodiče už teď taky. V roce 1990 si řekli, že tu zůstanou natrvalo, požádali o české občanství a vzdali se vietnamského.

Cítíte se spíše jako Češka, nebo Vietnamka?
Dřív jsem to neřešila a vždy jsem to odbyla tím, že se cítím jako Češka. Před maturitou, ale hlavně potom, když jsem začala chodit na vysokou školu a zabývat se vietnamistikou, se to začalo měnit. Procházela jsem krizí identity, jak to migrantské děti někdy mívají. Nedokázala jsem v sobě odmítnout to „vietnamství“. Uvědomila jsem si, že bych lhala sama sobě, kdybych říkala, že jsem „jen“ Češka. Teď to beru tak, že jsem Češka i Vietnamka. A hlavně jsem to já.

A kterou kolonku u národnosti jste třeba před třemi roky zaškrtla při sčítání lidu?
To už si moc nepamatuji, ale myslím, že vietnamskou.

Vedro a davy. Ve Vietnamu jsem myslela, že zešílím

Byla jste někdy ve Vietnamu?
Celkem třikrát. Poprvé, když mi bylo šest, pak, když mi bylo osm a naposledy před čtyřmi lety, když mi bylo šestnáct.

Byl to kulturní šok?
To tedy byl. Hlavně při té poslední návštěvě, protože už jsem to víc vnímala. Byla jsem tam dva měsíce a myslela jsem, že zešílím. Hlavně z množství lidí na ulicích. Štvaly mě i praktické věci, třeba to hrozné vedro. Také jsem tam moc neměla s kým trávit čas. Navštěvovali jsme sice příbuzné, ale pro mě bylo těžké se s nimi dorozumět, protože jsem ještě neuměla pořádně vietnamsky. Pořád jsem omílala ty samé fráze. S prarodiči přitom tolik problém nebyl, ale s lidmi v mém věku, třeba se sestřenicí, jsem se bavit nedokázala. Jednak kvůli jazyku, ale také proto, že jsme toho neměli příliš společného.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Minulý díl:
ŘÁDOVÁ SESTRA: Uvěřit je jako zamilovat se. Pak toužíte žít extrémně

Ve čtvrtek čtěte:
TUNINGÁŘ: Žádné ošuntělé triko. Na sraz wartburgů jezdím ve stylu F1

Takže jste se tam necítila jako „mezi svými“?
To právě moc ne, spíš jako cizinka.

A uměla byste si tedy představit žít ve Vietnamu delší dobu?
Dřív jsem si myslela, že určitě ne. Říkala jsem si, že počasí je příšerné, že bych se tam nedomluvila... Teď ale nevím. Možná by mě zajímalo, jaké by to tam bylo dlouhodobě. Určitě bych chtěla zkusit žít někde v zahraničí, dřív jsem uvažovala třeba nad Francií. Teď si ale říkám, proč ne Vietnam? Takže příští rok bych tam chtěla jet v rámci zahraničního pobytu. Měsíc budu studovat v Hanoji, pak navštívím příbuzné a budu cestovat. Těším se na to.

Kromě těch tří návštěv s rodinou ve Vietnamu nějak komunikujete?
Snažíme se s bráchou pravidelně, alespoň jednou za dva měsíce, volat s prarodiči po Skypu. Jsou staří a v Česku nás proto nenavštěvují. Prarodiče z obou stran žijí v Hanoji.

Hamy Nguyenová

Hamy Nguyenová se narodila roku 1994 v Praze vietnamským rodičům. V hlavním městě žije s rodinou a studuje vietnamistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Spolupracuje s Klubem Hanoi, což je občanské sdružení pomáhající rozvíjet informovanost o Vietnamu a podporující integraci Vietnamců žijících v Česku.

Udržujete v Česku vztahy v rámci nějaké vietnamské komunity?
Táta se stýká s ostatními vietnamskými studenty, kteří sem přiletěli v osmdesátých letech stejně jako on. Takže tito vietnamští intelektuálové tvoří okruh našich rodinných vietnamských přátel. Když přišel rok 1989 a politika se měnila, tak společně se spolužáky začal o situaci v Praze psát články do vietnamských novin, které kolovaly mezi vietnamskými studenty v Česku. Chtěli tyto zprávy posílat také do Vietnamu, aby se tam lidé dověděli, že komunismus se změnit dá. Jenže ve Vietnamu to byl samozřejmě problém, nedovolili, aby to tam vycházelo.

Takže váš táta tím tak trochu bojoval proti komunistickému režimu ve Vietnamu...
Tak trochu jo. Nevím, jak to tehdy přesně bylo, ale je pravda, že když chtěl v 90. letech do Vietnamu letět, tak s tím byl problém. Věděli o něm.

Dodržujete nějaké vietnamské svátky či zvyky?
Vždycky slavíme vietnamský Nový rok, který je někdy mezi koncem ledna a únorem, podle toho, kdy je úplněk. Říká se, že celý rok Vietnamci pracují, třeba i o Vánocích, ale na lunární nový rok si vezmou volno, protože to je jediné období, kdy se mohou všichni sejít. Navaří se spousta jídla a všichni se navzájem navštěvují. Některé rodiny skutečně jedou týden návštěv v kuse. Kromě toho si ještě připomínáme Tết trung thu, což jsou Oslavy podzimu, kdy se taky koná něco jako Den dětí.

Co třeba vietnamská hudba, knihy nebo filmy?
Až poslední dobou jsem začala číst vietnamské knihy. Vietnamskou hudbu ale neposlouchám vůbec. Spíš sleduji dění ve Vietnamu. Hodně vietnamských rodin tady chytá tamní kanál VTV4. Ale my se na to nedíváme, protože tam dávají většinou reality show a podobné divné pořady. Doma máme plno vietnamských knih, takže bych chtěla vietnamskou kulturu poznat skrz literaturu.

Fotogalerie

Jste také buddhisté?
Ne, k žádnému náboženství bych se nepřiřazovala. Naše rodina náboženství moc neřeší, je to na každém z nás.

Vietnamská komunita se v Praze koncentruje nejvíce v pražské tržnici Sapa. Navštěvujete ji také?
Poslední dobou ano, protože pracuji v Klubu Hanoi (jde o sdružení, které se zabývá propagací vietnamské kultury a integrací Vietnamců do společnosti - pozn. red.). Chodím s Vietnamci ze Sapy na úřady a tlumočím. Pomáháme těm, kteří do Česka právě přijeli, ale i těm, kdo už tu sice žijí dlouho, ale jsou stále v Sapě. Neumí proto česky, i když tu žijí třeba osm let. Tím, že nevytáhnou paty ze Sapy, tak češtinu vůbec nepoužívají a potřebují tak pomoc s papírováním na úřadech.

Chodíte tam třeba i jen tak nakupovat?
Ano, nakupujeme tam některé ingredience, které se nedají sehnat jinde.

Takže se doma držíte vietnamské kuchyně?
V pracovním týdnu vaříme většinou něco vietnamského, protože je to rychlé a jsme na to zvyklí. Ale o víkendech, když je čas, tak někdy vařím já a často to nejsou vietnamská jídla. Uvařím třeba těstoviny nebo guláš. Navíc i můj brácha někdy zkrátka chce něco jiného než rýži a polévku. Na vietnamském jídle se mi líbí, že je i docela zábavné sledovat přípravu. Třeba závitky se dají dělat kolektivně, pro děti to je fajn.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Maličkosti, které vyjdou tak, jak jsem chtěla. Když se večer vrátím domů a můžu si říct. „Jo, dneska se mi povedlo, co jsem chtěla.“ To jsou takové maličkosti, které zlepší den.

Čeho se nejvíc bojíte?
Nenapadá mě nic konkrétního, ale doufám, že se ve stáří nebudu litovat.

Jak se vám v Česku žije?
Zatím dobře. Ale ještě jsem neměla možnost to tak úplně srovnat s jinými zeměmi. Uvidím za pár let.

Setkala jste se někdy s nějakými předsudky kvůli tomu, že jste Vietnamka?
To ano. Třeba na základce to byly takové ty posměšky. Když jsou děcka malá a někdo je jiný, tak si toho hned všimnou. Teď už to tak není. Myslím však, že dneska už ani malé děti na základkách rozdíly moc nevnímají. Přímo nějaké negativní vzpomínky na to nemám.

Ale třeba na úřadech, když doprovázím jiné Vietnamce, tak se s předsudky setkávám. Když jsem například nedávno přišla s jednou paní, která chtěla prodloužit vízum, viděla jsem, že úřednice jí to prostě nechtěla povolit. Cítila jsem, že se vůči Vietnamcům, kteří neumí česky, automaticky staví odmítavě.

Nepomohlo by, kdyby se tito Vietnamci česky učili a více se začleňovali? Sama říkáte, že někteří ze Sapy nevytáhnou paty.
Je pravda, že dříve jsem se divila, proč vůbec nevychází ze Sapy a nenaučí se pořádně česky, aby mohli komunikovat v běžném životě. Na druhou stranu si ale říkám, že to ani tolik nepotřebují. Oni sem přiletí, nastěhují se do Sapy a tam pak žijí a mimo se dostanou minimálně. V tom případě nemá příliš smysl na ně naléhat, aby se učili česky. Občas se ale přihlásí zájemci, kteří se chtějí nejen naučit češtinu ale také poznat češství. A to je dobře.

Co říkáte na obvyklý předsudek, že Vietnamec se rovná drogový dealer?
Když si někdo z několika případů utvoří názor na celou komunitu, tak to je jeho věc. Stává se mi, že mi někdo řekne, že Vietnamci sem přijíždí jen proto, aby tu prodávali drogy. Když si nechce připustit, že komunita je různorodá, tak nemá smysl ho přesvědčovat.

Když se to ale českým rasistům hodí, tak naopak říkají: „Proč ti Romové nemůžou být tak bezproblémoví jako Vietnamci...“ Jak osobně vnímáte etnickou nenávist v Česku?
Tohle srovnávání Vietnamců s dalšími menšinami už jsem slyšela mnohokrát. Co se týče Romů, nechci vyvozovat závěry jen z toho, co slyším. Možná, že to negativní vnímání Romů je částečně dané právě jejich mediálním obrazem. Já osobně jsem s nimi nikdy neměla žádný přímý kontakt a nechci si názor tvořit zprostředkovaně. To mi připadá nefér.

Hamy Nguyenová se před dvaceti lety narodila v Praze vietnamským rodičům.

O mladých Vietnamcích se také neustále říká, že jsou snaživí, pilní, dobře se učí... Je to tak, nebo to je jen jakýsi zažitý pozitivní stereotyp?
Tak to asi není. O sobě bych třeba neřekla, že bych byla jako dítě nějaký šprt. Když se vietnamské děti integrují do většinové společnosti, tak dělají to, co ostatní. Neřekla bych, že v něčem víc vynikají. Jsou i vietnamští studenti, kteří na školu kašlou.

Máma myslela, že čeští puberťáci jsou zkažení

Máte kamarády spíše mezi Čechy nebo Vietnamci?
Hlavně se stýkám se svými českými kamarády. Poslední dobou jsem si ale díky studiu vietnamistiky udělala i vietnamské kamarády a občas se ještě vídám s ostatními Vietnamci, se kterými jsem vyrůstala.

Proč jste se pro vietnamistiku rozhodla?
Rozhodla jsem se před maturitou, předtím jsem to neplánovala. Věděla jsem jen, že chci nějaký jazykový obor. Pak jsem se doslechla o vietnamistice a řekla jsem si, že se stejně o Vietnamu jednou budu chtít naučit víc, takže proč ne? A upřímně řečeno, také bylo snadnější dostat se na vietnamistiku než na anglistiku, o které jsem také uvažovala.

Vietnamista Ján Ičo nedávno v rozhovoru řekl, že Vietnamcům připadají Češi vzhledově oškliví. Co si o tom myslíte?
Ten nás na vietnamistice učí. Ale tohle si tedy nemyslím, mně oškliví nepřipadají.

Liší se nějak váš vztah k Čechům od toho, jak k nim přistupují vaši rodiče?
S tátou se v tomhle víc shodneme, protože mluví česky a má české kamarády stejně jako já. Vlastně téměř na vše máme podobný pohled. Mámu jsem ale třeba na gymplu, když jsem chtěla večery trávit venku s kamarády, musela přesvědčovat. Myslela, že čeští puberťáci jsou zkažení. Říkala vždycky: „Jaký rodič nechá své dítě do dvou ráno v hospodě?“ Myslela si, že česká výchova je špatná, ale už ji to přešlo. Zvykla si, že Češi jsou sice jiní, ale ne nutně špatní.

Co by vám řekla, kdybyste si domů přivedla českého partnera?
Už se stalo, mám českého přítele. O tom jsem právě mámu musela přesvědčovat. Ne, že by mi to přímo zakázala, ale bylo vidět, že by byla raději, kdybych měla vietnamského přítele. Ale už si na něj zvykli.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.