Oslovují vás všichni sestro Benedicto, nebo také někdy paní Lišková?
Když přijdu k lékaři nebo na úřad, tak jsem samozřejmě paní Lišková. Když mi volají staří spolužáci, tak jsem Jiřka.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak probíhá váš den v klášteře?
Každý den má základní strukturu danou hlavně modlitbou a společnou liturgií. Vstáváme v pět, o půl šesté začínají ranní chvály. Potom je půlhodina rozjímání, dopolední modlitba a v osm hodin ráno mše. Pak je snídaně, a jdeme pracovat. Po obědě je oficiálně siesta, ale teď je nás tu poměrně málo, takže místo siesty opět různě pracujeme, uklízíme. Ve čtyři začíná odpolední modlitba, rozjímání, večerní modlitba, půl hodinky volno, večeře s rekreací. To znamená, že si při té večeři povídáme, jinak při jídle něco předčítáme nebo posloucháme nějakou přednášku.
Poslední večerní modlitba začíná o půl osmé, je to hodinka četby, která původně patřila doprostřed noci, kdy jsou mocnosti zla nejsilnější. Člověk je v tu dobu nejohroženější, a tak někdo bdí a modlí se. Ovšem reálný život je někde jinde a pokud máme přes den fungovat, tak to nezvládáme, takže jsme poslední modlitbu před spaním přeložili na předvečer. Asi ve čtvrt na devět tak končíme oficiálně den. Pak už je v domě přísné ticho, abychom se se sestrami navzájem nerušily. V tichosti se připravujeme na spánek a na další den. Spát chodí každá sestra, jak chce. Já jsem takové noční zvíře, takže zhasínám většinou tak ve čtvrt na jedenáct. Ráno na ty ranní chvály se pak plazím po čtyřech.
Říkáte, že po snídani pracujete. Co děláte?
Snažíme se nějak vydělat. Tím, že modlitba dohromady zabere tolik času (když se to nasčítá, zabere přes pět hodin), tak se nemáme šanci jako komunita uživit. Částečně jsme odkázané na dary. K františkánství (klarisky patří k františkánské řeholní rodině, pozn. red.) do jisté míry patří, že člověk cítí, že si nevystačí a je odkázaný na oporu ostatních. Snažíme se alespoň nakolik můžeme. Musíme samozřejmě udržovat klášter v pořádku, takže uklízíme, někdo z nás vaří. Kostel, který máme, je veřejný, takže ho také musíme udržovat v pořádku. Upravujeme květiny, udržujeme zahradu. Každá sestra má navíc nějakou činnost na výdělek. Takže jedna sestra šije věci pro bohoslužby, jedna sestra tká, další vyšívá, tři sestry zdobí svíčky.
Já jsem výjimka. Jednak vařím a také mám na starosti kontakt s děvčaty, která mají zájem o vstup. Nové sestry první tři roky doprovázím, jsem novicmistrová. Kromě toho se starám o liturgický zpěv a textovou část liturgie. Koordinuji, kdo co bude dělat. Se mnou se do ručních prací nikdy moc nepočítalo, asi ani nejsem moc šikovná. Před rokem mi ale někdo nabídl, abych pomáhala přepisovat noty ze starých rukopisů do databáze. Takže tím jsem výdělečně činná já.
Navštěvují nás vesničané a bratři bezdomovci chodí pro chleba
Jak často opouštíte klášter?
To je strašně různé. Oficiálně to je pořád výjimka, celý náš život by se měl vlastně odehrávat tady, v klauzuře, tedy v prostoru, kam smí jen sestry. K našemu způsobu života totiž bytostně patří, že naše společenství žije až nadosmrti pořád pohromadě. Neměníme se jako v jiných řádech, kde bývá sestra na jednom místě tři roky a pak jde jinam. To, že nechodíme ven, nám jednak prakticky umožňuje, abychom se přes den sešly na modlitbu. Kromě toho nám to dává určitý rámec nevyhnutelnosti, nemáte kam utéct před sestrami ani samy před sebou. Když člověk začne cítit frustraci, tak je v běžné společnosti obvyklé utéct jinam: do jiného projektu, na dovolenou, do jiného vztahu. To všechno by klauzura měla blokovat. Donutí, abychom zůstaly tam, kde jsme, abychom neutíkaly z problémů před sebou ani před Bohem, vede nás do hloubky a má svůj smysl.
Další rozhovory:Lidé Česka |
Jsou i výjimky?
Ano, člověk může jít k doktorovi. Můžeme jít na úřad. Jednou týdně chodí jedna sestra na nákup. Pokud klauzura plní roli, kterou má, tak výjimek může být kolik chce a není to problém.
Vzpomínáte si, kdy jste byla naposledy v divadle nebo na koncertě?
Byla jsem na koncertě před několika měsíci, ale to byla opravdu výjimečná situace. Já teď musím několikrát do roka jet domů do Aše, kde mám starou maminku a sestru, která se o ni stará a je s ní sama v domě. Právě výjimka umožňuje vyjet za starými rodiči, pokud naléhavě potřebují pomoc. Já nemám právo nechat sestru s touhle službou samotnou jen proto, že jsem si vybrala život v klášteře. Takže vždycky po několika měsících vyjedu a vystřídám ji. Posledně to zrovna vyšlo, že právě v tu dobu u Aše vystupoval Spirituál kvintet a sestra koupila lístky. To byl milý nečekaný dárek. Předtím jsem na koncertě nebyla opravdu hrozně dlouho.
Sestra BenedictaJiřina Lišková, později sestra Benedicta, se narodila roku 1968 v Aši. Vystudovala gymnázium v Chebu a poté hudební vědu na FF UK v Praze. V roce 1992 vstoupila do kláštera klarisek v německém Paderbornu. Byla členkou skupiny, která v roce 1994 přišla z Paderbornu do Brna založit nový klášter. Ten byl postaven v Soběšicích a posvěcen 1. 11. 1997. Od té doby v Soběšicích žije. |
Nestýská se vám po rodině?
Moc ne, jsme v kontaktu. Ještě před dvěma roky žili rodiče sami. V té době jsem je pravidelně telefonicky hlídala. Jednou týdně jsem volala, jestli je všechno v pořádku. Jsem stále připravená, že kdyby tam něco nefungovalo, tak se okamžitě se sestrou musíme domluvit, která může vyjet. Takže kontakt je poměrně intenzivní a ani se mi nestihne stýskat.
Mohou za vámi přijet do kláštera?
Ano, ale samozřejmě jak stárnou, tak jezdí čím dál méně. Když teď zůstala sestra u maminky, tak počítám s tím, že se za mnou nedostane.
Navštěvují vás v klášteře lidé z venku? Přátelíte se třeba s lidmi z vesnice?
Lidé z vesnice sem chodí často, ale ne přímo za mnou, ale za sestrami, které mají službu na fortně. Tam máme tři sestry, protože lidí chodí hodně. Jsou to často místní, kteří k nám chodí do kostela a pak se staví, donesou něco ze zahrádky nebo koláč. Chodí se sem vypovídat, když mají trápení nebo také hodně telefonují. Naše sestra na bráně do určité míry supluje linku důvěry. Lidé jí volají: „Sestři, našli mi rakovinu, muž je mi nevěrný...“ Další skupinkou jsou naši bratři bezdomovci, kteří si sem chodí pro chleba. Nevím, kolik jich sem chodí teď, ale v jednu dobu jich docházelo i dvanáct. Máme také čtyři pokoje pro hosty, takže pokud by někdo chtěl s námi prožít pár dní v tichu, tak u nás může bydlet. Dostane jídlo, klíče, postel.
Nenudím se. Každý den se něco děje
Volnou zábavu tedy máte během večeře, ale kromě toho je den poměrně nabitý. Je někdy čas jen tak odpočívat, třeba si číst?
Bojujeme s tím, že je nás v klášteře hodně málo, takže se nám smrskává čas osobního volna. Máme svátky a neděle, pokud tedy zrovna nemáme službu. Číst se dá i večer.
Jak vy trávíte tento volný čas?
Já ho mám hrozně málo, protože mám spoustu činností, které jsou na hraně toho, jestli je to práce nebo koníček. Pořád se motám kolem muziky, hraju na varhany. Když už mám všeho dost, tak si zahraju i pro potěšení. Ale spíše hraju a zkouším na bohoslužbu. Mým oblíbeným autorem je Terry Pratchett, který pronikl až do klauzury kontemplativního kláštera a se svým inteligentním humorem mluví leckdy do situace v klášteře velmi aktuálně.
Díváte se na televizi? Sledujete nějak dění ve světě?
Na televizi spíš výjimečně, když se něco zásadního děje v církvi. O prázdninách je televize volně k dispozici. Teď mám k dispozici počítač kvůli přepisování not, takže si na počítači poslechnu i hudbu. Při obědě posloucháme krátké zprávy Českého rozhlasu Dvojky. Když je nestihnu nebo když je něco, kde mám pocit, že se řeklo málo, tak se potom podívám na internet. Buď na iDNES.cz, nebo BBC.
Každý den je tedy dost podobný. Nepociťujete někdy určitý stereotyp a nudu?
To, že má každý den stejnou strukturu, může být pro určitý typ lidí frustrující. Pro mě až tak moc ne. Jsem zvyklá vnímat i maličkosti jako dobrodružství. Prostor práce je navíc dostatečně veliký, aby se stačilo vždycky něco stát. Práce není až tak stejná. V pondělí a úterý vařím, ve středu sedím u svých tabulek, ve čtvrtek vedu vyučování mladých sester, pak je zkouška zpěvu, v pátek uklízím. V sobotu dodělávám, co kde můžu. Spíš řeším, jak to stihnout, než že bych se stihla nudit.
Říkala jste, že když se lidé naštvou, často se seberou a prostě jdou někam pryč. Vy takové nutkání nemáte? Nechce se vám někdy odejít a být chvíli sama?
Odejít ven a být sama se dá, protože naše zahrada je velká a komunita je dostatečně tolerantní. Můžete jít za abatyší a vyžádat si na den volno, takže nejste mimo klauzuru, ale v té zahradě nebo u sebe v pokoji, kde se můžete zašít a prostě nebýt. Jsou ale také situace, kdy na člověka padá už úplně všechno a den volna nestačí. V téhle mimořádné situaci si člověk může vyžádat výjezd úplně mimo. Většinou jede do nějakého spřáteleného kláštera třeba na čtrnáct dní. Ale nefunguje to tak, že by měla sestra právo čtrnáct dní do roka být mimo klášter. Pravidlem prostě je, že tu zůstáváme.
Vy jste v takové situaci, kdy jste musela opustit klášter, někdy byla?
Párkrát ano. Když jsme tady začínali, tak jsem jezdila vícekrát do našeho zakládajícího kláštera v Německu. Ještě předtím jsem studovala dálkově teologický kurz ve Vídni, takže jsem tam čtyřikrát za rok jezdila na zkoušky. To máte pocit, že jste na klauzurní poměry venku až až.
Jaké jsou vztahy mezi sestrami?
Je to hodně náročné, protože my jsme skupina, která se sešla z velmi různých prostředí. Jsou tu Češky i Slovenky. Matka abatyše, která to tu zakládala, byla Němka. Kromě toho jsou tu sestry z města i z vesnice, s vysokoškolským i s velmi jednoduchým vzděláním. A hlavně z prostředí s velmi různě pojatou vírou - z prostředí s velmi tradiční vírou, naopak třeba já jsem konvertitka, vyrůstala jsem v nevěřícím prostředí. Myslím, že nikde se spory nevedou tolik, jako mezi lidmi, kteří bojují za ideál, o němž věří, že je dobrý.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám v životě dělá radost? Z čeho máte naopak největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Je to tak, že některé sestry vám jsou bližší než jiné, že to jsou vaše kamarádky?
Ano, jsme normální společenství. Jde o to, že to, čemu říkáme láska, nemusí znamenat přímo sympatii. To, že jsme tu takto namíchané, asi Hospodin neudělal náhodou. Jsme z tak různých prostředí, že bychom se v životě jinak nesetkaly. Svým způsobem jsme takovým znamením pro svět, že se velmi různé názory a prostředí můžou snést v jednom domě.
Kolik vás tu celkem je?
Teď deset. Toto je jediný klášter klarisek v Česku. V Německu, Rakousku a Polsku je jich spousta. V Čechách je ještě podobný klášter, to jsou klarisky kapucínky. Na svatého Františka se odvolávají minorité, františkáni i kapucíni. Rozdíly mezi nimi jsou ale minimální.
Cítíte se užitečně?
Nás lze právě definovat negativně, že nemáme práci navenek. Nemůžeme nikomu dokázat, že jsme užitečné. Možná, že právě to je naše poslání. Tím, že si dovolíme nebýt užitečné, tak do soukolí světa trochu sypeme písek, provokujeme lidi, kteří jsou spokojeni ve světě, jenž lidi zotročuje, a mají z toho zisk. Tak pro ty jsme samozřejmě strašným pohoršením, ale jen ať přemýšlejí. Na druhou stranu pro lidi, kteří nějakým způsobem vypadli, nestíhají a cítí se vyřazení, neužiteční, zbyteční, tak pro ty jsme povzbuzení. Žijeme tím, že před Bohem má člověk cenu, i když není užitečný.
Je však pravda, že sice nevytváříte nějaké materiální věci, ale zároveň žijete velmi skromně.
Ano. Pro ty, kteří žijí naopak velmi neskromně, jsme takový otazník, jestli to, za čím se honí, jim přinese opravdu štěstí. Pro ty, kdo na to nemají, jsme takové povzbuzení, že i tak se dá žít velmi plně.
Stalo se vám, že vás někdo za váš životní styl odsoudil?
Stane se, že k vám přijde úplně cizí člověk, a řekne vám něco hezkého, ale stane se i, že si odplivne. Když jsem jednou přijížděla z Aše a šla jsem z nádraží, tak tam byla taková skupinka bujné mládeže a začali přede mnou parodovat modlitbu, přeháněli to. Já jsem říkala: „Chlapče, to je ale hezké, že se modlíš.“
Svým způsobem mám děti. Starám se o novicky
Říkala jste, že jste konvertitka z nevěřící rodiny. Co byl ten impulz, že jste uvěřila v Boha?
Rodiče nebyli nevěřící úplně. Do kostela sice nechodili, ale vždycky jsem tak nějak vnímala, že v Boha určitým způsobem věří. Já jsem byla jako dítě poměrně hodně ideologizovaná. Měla jsem ráda jednu paní učitelku, která byla komunistka. Byla jsem pevně přesvědčená, že náboženství je taková berlička pro staré a slabé, pro ty, co si se životem neporadí. Pak se to přesvědčení začalo drolit. A velkou roli v tom hrál Karel May, protože Old Shatterhand všude deklaruje, že zachází se svými protivníky ušlechtile, protože je křesťan. A přitom nevypadá ani slabě, ani nemocně.
Jednou jsem si přečetla převyprávěnou Bibli. Přemýšlela jsem, co mám dělat, kam to mám zařadit. Přemýšlela jsem, jak to mám zjistit, jak to je. Jestli mám prosit Boha, aby mi ukázal nějaký zázrak. Pak jsem si uvědomila, že neexistuje zázrak, který bych nedokázala odvysvětlit a pokud bych prosila o zázrak a žádný by nepřišel, tak to nic neznamená, protože pokud je Bůh stvořitel tohoto světa, tak není můj poskok. Pomalu jsem zjistila, že je pro mě nepředstavitelné, že by nebyl. To mi bylo třináct.
Proč jste se pak rozhodla vstoupit do řádu?
Na vysoké škole jsem studovala hudební vědu. V mém kruhu byli dva věřící křesťané a začala jsem s nimi chodit do kostela. V pondělí jsme měli vždy marxismus v Celetné a poté celý kruh seběhl přes ulici do Týnského chrámu spravit si chuť. Navíc jsme měli dějiny středověké hudby, tam jsme probírali strukturu křesťanské bohoslužby, takže jsem na ně sama začala chodit. Postupně jsem zjistila, že k životu nechci jen svoji soukromou víru, ale že k tomu patří také církev a že liturgie je něco úžasného. Ve druhém ročníku jsem se dala pokřtít.
Když člověk opravdu uvěří, tak to je, jako když se zamiluje. A když se člověk zamiluje, tak vyvádí blbosti a touží žít tím nejextrémnějším způsobem. Tak mě napadlo vstoupit do kláštera. Uvědomila jsem si, že tím, jak jsem hodně výrazná intelektuálka, tak svatý František je vlastně pro mě přesně to pravé malinové, protože on intelektuálem není. Tam, kde vidím svět hrozně složitě, tak on vnáší bezprostřední, prostý pohled. V klidu jsem dostudovala, do toho přišla sametová revoluce, pak jsem odstátnicovala a v roce 1992 v necelých čtyřiadvaceti jsem nastoupila do řádu v Německu.
Neměla jste kvůli lásce k hudbě dilema? Neuvažovala jste o profesionální kariéře v tomto oboru?
Svůj obor jsem strašně milovala. Když jsem si uvědomila, že řád, kam chci vstoupit, má přísnou klauzuru, a že to opravdu znamená vzdát se koncertů, tak jsem přemýšlela. Pak jsem si uvědomila, že jediná věc, za kterou jsem ochotná tu svojí práci vyměnit, je opravdu reálně slavená liturgie. A musím říct, že toho opravdu nelituju.
Říkala jste, že uvěření v Boha je vlastně takové zamilování. Předtím, než jste vstoupila do řádu, měla jste nějaký vztah s klukem?
To bylo trochu složité. Já jsem byla vždy spíše intelektuální a to vytvářelo na základní škole i na gymplu trochu odstup mezi mnou a třídou. Potom ke konci gymplu už mě třída docela vzala. Ale stejně by bylo asi těžké najít partnera, který by mi do určité míry i imponoval. Na vysoké škole už by to asi šlo, ale my jsme se sestrou plánovaly, že bychom chtěly emigrovat. Vůči rodičům jsme cítily povinnost dostat je do svobodného státu, takže jsme plánovaly, že pokud se nám na Západě podaří etablovat, tak se pokusíme přivést rodiče přes Červený kříž. Nejdřív jsme ale chtěly vystudovat, abychom měly na Západě šanci se chytit. Pokud bychom se během studií tady vázaly, tak by to byl problém. Do určité míry se to pak promítlo do té lásky k Hospodinu.
Nemrzelo vás, že nebudete mít vlastní děti?
Já nejsem úplně typ, který by měl hodně výrazný mateřský pud. Takže myslím, že ne tak moc. Někdy bych je možná měla ráda. Ale mé rozhodnutí stálo za to. A určitým způsobem vlastně děti i mám. Tím, že doprovázím děvčata, která mají zájem o náš řád, tak k některým už takový vztah mám.
Co si myslíte o celibátu v katolické církvi?
Myslím, že celibát je určitý ideál a domnívám se, že žádnému celibátu nikdy nesvědčilo, když se provázal s povinností. Pro celibát se musím rozhodnout dobrovolně. Jestliže je celibát tím, co holt musím překousnout, abych se mohl stát knězem, tak to ničemu nesvědčí.
To samé platí i u sester, ne?
Trochu jinak, protože já nemůžu žít v komunitě a současně mít partnera. Jakmile by se komunita rozpadla na dvojice, které by už třetího nepotřebovaly, tak by to už nebyla komunita.
Co říkali vaši rodiče na to, že vstupujete do řádu?
Pro rodiče bylo jednak těžké to, že nebudou mít vnoučata. Ale hlavně měli strach, že přestanu přemýšlet, že mě řád nějak ideologizuje, vymyje mi mozek.
Za tu dobu, co jste v řádu, pochybovala jste někdy, jestli to bylo správné rozhodnutí?
Krizi jsem měla hned prvních pět let v Německu. Iluze o tom, jak klášter bude vypadat, se rozplynula během prvního týdne. Řachla jsem do hluboké krize a ta se táhla pět let. Hodně jsem si musela přeskládat hodnoty. Opustila jsem to, co jsem měla ráda, a přitom jsem cítila, že se do toho starého světa vědy nemohu vrátit. Frustrující bylo, když jsem zjistila, jak rychle na mě svět vědy zapomněl. Musela jsem dojít až na dno, kdy jsem začala pohrdat i sama sebou. Nakonec jsem objevila, že Bůh za mnou pořád stojí. To byl takový happy end těch pěti let krize. Zjistila jsem, že Bůh nepotřebuje můj výkon, že mu na mně záleží, i když výkon nepodám.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka |
