Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Velitel specialistů v Afghánistánu: Strach vás musí motivovat, ne ochromit

  7:12aktualizováno  7:12
Tvrdé boje s povstalci, neprostupné hory, extrémní podnebí. Taková je mise českých speciálních sil v Afghánistánu. Velitel elitních českých bojovníků Milan Kovanda ve druhé části exkluzivního rozhovoru popisuje například, jak kladně může působit strach, pokud vás neparalyzuje.

České speciální síly v Afghánistánu | foto: 601. skupina speciálních sil

Myslíte, že je česká veřejnost na smrt českých vojáků v zahraničí už připravena? Najednou se čeští vojáci dostávají do přímého boje, dřív to tak nebylo...
Je to hrozně složité. Každý voják, který vyjíždí do takovéhoto typu operací s tím musí být vnitřně smířený. Nejde o povědomí pouze vojáků, ale i těch, kteří rozhodují o jejich vyslání. Velitelů i politické reprezentace, která o nasazení rozhoduje. Jestli je česká veřejnost připravena na to, že někde daleko od České republiky její vojáci mohou umřít? Na to nedokážu odpovědět.

První část rozhovoru

Měl jste někdy během mise skutečný strach ze smrti?
Zažíváte situace, které se nedají nacvičit. Dají se nasimulovat, ale skutečnost je vždycky jiná. Strach má každý člověk. Mám větší strach jet po dálnici D1. Každý by měl mít strach, protože je motivační a je něčím, co do určité úrovně může ovlivnit vaše logické myšlení. Nesmí ale dojít tak daleko, že paralyzuje. Pak to není strach, ale zoufalost a fóbie.

Mluvit o tom, že jste na území válkou zmítaného státu a nic vám to nedělá, je nesmysl. Ale že by člověk měl panický strach o svůj život, to rozhodně ne. Poznal jsem to při mých předchozích nasazeních v Afghánistánu. Většinou máte určité obavy při odjezdu odsud. Jakmile ale tam dosednete na plochu, dáte se do určité rutiny, víte, co vás čeká, děláte nácviky, chystáte opatření, tak ten strach se víc a víc posunuje někam dozadu.

Řekl bych, že v té chvíli už můžeme hovořit ne o strachu, ale o respektu. Uvědomujete si hrozby a při každé ostré akci si říkáte, že doma byste si dovolili možná trošičku slevit, ale tady to neuděláte.

MILAN Kovanda

Velitel speciálních sil Karel KovandaVelitelem 601. skupiny speciálních sil je od roku 2007. Předtím působil jako zástupce bývalého velitele a nynějšího šéfa Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka. Devětatřicetiletý Milan Kovanda je u speciálních sil od roku 1992. Prošel základními velitelskými posty - od velitele týmu až k veliteli roty. Velel rotě speciálních sil, která byla vyčleněna pro potřeby NATO už v roce 1999. Tři roky působil na oddělení speciálních sil na zahraničním velitelství.

Je jednoduché se pak po návratu z mise vrátit do normálního života? Přeci jen jsou to dva odlišné světy. Tam musíte být neustále ve střehu, připraven na všechno.
Je to obrovská úleva. Když se zvedne letadlo a po několika hodinách přistanete tady, prostě si oddechnete. Najednou nemusíte nosit balistiku, nemusíte čekat v krytu na raketový útok. Je to obrovská úleva i třeba pro mě jako velitele ohledně zodpovědnosti.

Úleva je ale vždy chvilková, alespoň pro mě. Přijede zpět do vlasti, trochu se otřepete a pak vše zaběhne do stejných kolejí každodenního života. Já osobně v tom nevidím žádný složitý proces. Je to možná tím, že jsem na to zvyklý. Mluvím ale čistě za sebe. Lidé jsou na to připravováni a pracujeme s nimi po této stránce před, v průběhu mise i po ní, pokud je to potřeba. Ale že bychom řešili nějaké postválečné syndromy, to ne.

Velíte jednotce, která prošla opravdovými a tvrdými boji. Vašich mužů si vysoce cenní i spojenci. Jaký je to pocit, být velitelem takové jednotky?
Je to obrovská hrdost a veliká zodpovědnost. Za mého předchůdce jednotka nastartovala a vylétla raketově vysoko. Mám zodpovědnost, aby takový trend pokračoval, a to představuje každodenní dřinu nejen velitele, ale celé jednotky.

Ano, jsem velmi hrdý, že velím této jednotce a za to vděčím lidem kolem sebe i nadřízeným, od kterých máme obrovskou podporu.

Kolem speciálních sil vždy panuje určité tajemno. Chápu, že nelze ukazovat bojovníky v televizi i kvůli charakteru jejich práce...
Je to jeden ze základních principů. Takzvaná operační bezpečnost. Pokud je charakter jednotky ten, že slouží jako nástroj strategického velení, strategické úrovně. Speciální síly plní riskantní úkoly v nepříznivém, často izolovaném prostředí, kde je operační bezpečnost a především sdílení informací o jednotce, jako kde se nachází a co dělá, postavena na jasném pravidlu. Kdo takové údaje vědět potřebuje, ten se je dozví, nikdo další nemá šanci.

Jednotky speciálních sil jsou zpravidla početně malé a jsou velmi často odkázány samy na sebe. Proto je důležité zachovat určité tajemno. To není proto, že si něco uměle vytváříme, ale abychom chránili samotné vojáky, cíle operací, rodinných příslušníky.

Sporadické informace o vaší předchozí úspěšné misi v Afghánistánu se objevily až po návratu jednotky domů, a to i díky vašemu předchůdci, generálu Ondreji Páleníkovi.
Určitě. Generál Páleník představuje člověka, který zařídil obrovský zlom ve vývoji českých speciálních sil. V myšlení lidí, v pojetí speciálních sil, v tom, jaké je o nich povědomí. To je obrovský kus práce mého předchůdce.
V roce 2004 velel první skutečně bojové misi českých vojáků od druhé světové války. Mnoho jsem se od něj naučil a nejen já.

Dal nám skutečný směr. Vždycky nám říkal: "Chlapi, pro mě jsou důležité dvě věci - splnění úkolu a bezpečnost lidí". Tou bezpečností myslel, že při každém plnění úkolu si vždy postavil proti sobě na misku vah risk a zisk. Podstupované riziko musí definitivně odpovídat zisku z dané operace. Vím, že ať už bude generál Páleník dělat cokoliv, srdcem i duší bude stále členem tohoto útvaru.

Jak se člověk stane příslušníkem elitní jednotky?
Vyrostl jsem tady od roku 1992. Prošel jsem si základní velitelské funkce. Od velitele týmu, přes velitele roty. Velel jsem rotě speciálních sil, která byla vyčleněna pro potřeby NATO už v roce 1999 a v tom roce jsme také vyjeli s jednotkou do Kosova, do první operace většího rozsahu.

Samozřejmě, že jsem absolvoval řady kurzů zaměřených na speciální síly. Ať už šlo o použití nebo o plánování. Pak jsem tři roky působil na oddělení speciálních sil na zahraničním velitelství, kde jsme společně s jedním britským kolegou dělali poradce pro otázky použití speciálních sil v rámci jednotek rychlé reakce NATO. Po návratu jsem se stal zástupcem tehdejšího velitele a po něm jsem tu štafetu převzal. Můj život je spojený výlučně se speciálními silami.

Určení vaší jednotky předpokládá možné nasazení kdekoliv na světě. Vím, že cvičíte v různých částech světa, od arktických podmínek až po písečnou poušť.
Cvičíme ve všech klimatických podmínkách na zemi. Intenzivně se připravujeme každý rok v arktických podmínkách, v poušti a získáváme zkušenosti z džungle. A to je pro nás velice důležité, protože kdo by před pár lety řekl, že budeme nasazeni v Afghánistánu. Velmi důležitý a přínosný je pro nás v poslední době i výcvik v zastavěné oblasti. Využíváme jedno takové cvičiště simulující městskou aglomeraci v jedné nejmenované zemi.

Jak relaxujete?
Jednoznačně sportem. Rád běhám, plavu a v zimě jezdím hodně na běžkách. Je pro mě perfektní, každý den ráno se nějak nastartovat sportem, pokud je na to čas. Pro mě je to psychický relax. Mnohem lépe se mi pracuje, když vím, že jsem si předtím šel zaběhat, zaplavat nebo zacvičit do posilovny.

A pak samozřejmě relaxuji se svými dětmi. Mám dvě, šestnáctiletého syna a tříletou dcerku, a když mám chvilku času, snažím se věnovat jim. Mojí velkou zálibou je pak vojenská historie. Čtu knížky o druhé světové válce a všeobecně se snažím držet přehled o geopolitickém dění ve světě. To je trochu spojené s profesí. A ta historie? Spousta věcí válečného umění z historie se dá stále aplikovat i dnes. Myslím, že nastupující generaci velitelů trošičku chybí to, čemu se říká operační umění.

Tedy umění, jak reagovat na situace přímo na bojišti?
V tom mě ohromně učil můj předchůdce. Jednou bych chtěl mít jeho strategické operační vidění na bojišti. Vidět, že ten a ten krok vyvolá jiný krok. Vzpomínám, jak jsme při nasazeních v letech 2004 a 2006 pro něj vždycky připravovali návrhy, jak budeme danou operaci plnit. Velitel byl vždycky typický v tom, že když jsme mu předložili několik variant a se zdůvodněním některou doporučili, vždycky dokázal vytvořit vlastní, která mnohdy zahrnovala všechny naše.

Vidět a být schopen vydávat pokyny, že jakýkoliv krok vyvolá to a to, a reagovat na to. On to dokázal naprosto neuvěřitelně a někdy jsem si říkal, jestli tu křišťálovou kouli náhodou nemá. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří pak prováděli samotnou exekuci, věděli, že každý plán není vytvořen jen tak, ale že nad tím skutečně někdo přemýšlel.

Obecně každý úspěch ve speciální operaci závisí ze 70 procent na perfektním naplánování. Samotná úderná akce je už jen výsledek. Za tím stojí spousta práce od plánování, koordinace, podpory.

O misích speciálních sil se objevuje velmi málo informací, vždy jen náznaky toho, co tam vojáci vlastně dělají. Občas někde vyjde nějaká kniha bývalých členů, kteří pod tu pokličku viděli, nikdy se ale člověk nedozví úplnou pravdu. Myslíte, že i v Česku nastane doba, kdy bude možné lidem odhalit něco ze života naší elitní jednotky? Bude někdy vidět pod roušku toho tajemství, které kolem vaší jednotky panuje?
Nevidím to jako nereálné. Vždycky ale bude, už jednom z charakteru této jednotky, podáno veřejnosti jen to, co lze veřejnosti říci. Nikdy to nesmí ohrozit ten základní
princip - operační bezpečnost. Když si vezmete filmy typu Černý jestřáb sestřelen, tak pro člověka, který z toho prostředí není, nežije v něm, je to přitažlivé a určitě zážitek. Když se na to ale dívá někdo, kdo u speciálních sil je a "vidí pod ty pokličky", tak se na to dívá profesně a kriticky.

Každopádně takové věci by se asi měly dělat s velkým odstupem času. Popřípadě nepoplatné době. Mě osobně takové knihy ani filmy nelákají právě z tohoto důvodu, který jsme zmiňoval. Zajímají mě knihy o historii.

(Poznámka: vstává a vytahuje z knihovny několikasetstránkový svazek o druhé světové válce)

Stejně jako u této knihy. Když čtete o druhé světové válce, která začala a skončila, tak už danou knihu čtete čistě jen jako nějakou informaci.

Rodina přesně ví, co děláte?
Ano. Jasně. Vědí, jakou mám funkci.

Jak dlouho trvá výcvik příslušníka speciálních sil, než může být nasazen do ostré mise?
Je potřeba hned v úvodu říci, že k jednotce nepřijímáme z civilu. Naši základní podmínkou je minimálně dvouletá služba u armády. Pokud jde o kandidáty k bojovým jednotkám, tak kromě této podmínky a zvládnutí přijímacího řízení musí adepti absolvovat kvalifikační kurz, kdy pod dohledem nejzkušenějších instruktorů získávají taktické dovednosti specifické pro speciální síly. Pokud přijde a projde sítem, tak ho lze použít v bojové operaci prakticky po roce, co je u nás. Ale záleží na daném úkolu.

Jednotka často testuje nejmodernější věci, výzbroj oděvy a materiály. Existuje něco, co vaši muži normálně používají a co se někdy možná dostane i k normálním lidem v běžném všedním životě? Před časem bylo třeba nemyslitelné, že by člověk měl goretexové boty.
Každý voják by měl mít základní výstroj na co nejvyšší úrovni. Protože jsme jednotka, která potřebuje specifické druhy materiálu, tak je máme. Slouží naší práci. Spoustu věcí testujeme. Nemělo by to by ale být založeno na pravidlu, že když to mají vojáci a ještě navíc speciálové, tak je to dobré. Protože když to mají speciálové, tak je to hlavně dobré právě jen pro speciály.

Jiné jednotky a součásti armády si pro své akce volí také vlastní prostředky a materiály, které jsme třeba my ani nezkoušeli. Ale konkrétně například v ručních zbraních jsme hodně daleko.

Je třeba něco u jiných jednotek, co ostatním závidíte?
Tohle je otázka na dobu tak před pěti sedmi lety. To bych odpověděl, že ano a že se nám může jen zdát o tom a tom. V současné době jsme vybavení takovým způsobem, že jsme v některých věcech na vyšší úrovni než naši koaliční partneři. Pochopitelně na druhou stranu existuje, a to je všeobecně známo, určitý technologický propad mezi USA a ostatními.

Vždycky si říkáte, že by mohlo být něco lepšího. Je to jako, když si koupíte počítač a za pár měsíců je starý. Ale vážně, nyní jsme tak dobře vybavení, že se nemusíme se závistí na kolegy dívat.

Máte nějaké rituály? Jako třeba hokejisté, když se v play off ve vítězné sérii neholí?
Máme své zvyky. Třeba, že kdykoliv se lidi vrátili z plnění úkolu, tak je náš velitel pozval na doutník.

601. skupina speciálních sil

Motto jednotky je výstižné: "Dum Spiro Spero - Dokud dýchám, doufám".
Kořeny elitní české jednotky sahají více jak půl století do minulosti. Útvar vznikl v říjnu 1952 jako výsadková brigáda. V Prostějově působí od roku 1960, kam byla přemístěna z Prešova. Až do roku 1969 byly jednotky útvaru cvičeny podle tehdejšího sovětského vzoru pro hromadné výsadky s úkoly obsadit a do příchodu hlavních sil bránit významné vojenské objekty. V roce 1976 zanikají jednotky hromadných výsadků a 22. výsadkový pluk se od té doby zaměřuje na výcvik malých průzkumných skupin cvičených k vysazení do týlu protivníka s úkolem průzkumné a diverzní činnosti.
601. skupina speciálních sil.V roce 1988 se pak jednotka mění na 22. výsadkovou brigádu. 6. speciální brigáda vzniká v roce 1995 a její struktura se rok před vstupem do NATO, v roce 1998, již podstatně přizpůsobuje strukturám zavedených v armádách Severoatlantické aliance. V roce 2002 byla 6. speciální brigáda přeměněna na 6. skupinu speciálních sil a o rok později pak v rámci reformy české armády přestavěna na 601. skupinu speciálních sil. V roce 1999 propůjčil prezident republiky jednotce čestný historický název - generála Moravce.
Vojáci speciálních sil se zapojili řady misí a operací po celém světě, přičemž působení v protiteroristické operaci Trvalá Svoboda (Enduring Freedom) v roce 2004 lze považovat za první skutečně bojové nasazení českých vojáků od konce druhé světové války.
Účast v misích (chronologicky): Saudská Arábie (1990), UNPROFOR - bývalá Jugoslávie (1992 - 1995), IFOR - bývalá Jugoslávie (1996), SFOR - bývalá Jugoslávie (1996 - 2001), KFOR - bývalá Jugoslávie (1999 - 2006), AFOR - Albánie (1999), ISAF - Afghánistán (2002), Irák (1991, 2003), Enduring Freedom - Kuvajt (2002, 2003), Enduring Freedom - Afghánistán (2004), MNF - Irák (2004), IZ SFOR - Irák (204), Enduring Freedom - Afghánistán (2006), Enduring Freedom - Afghánistán (2008 - dosud trvá).

Autoři: natoaktual.cz,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Odtajněné dokumenty NATO. Jaderné síly středního a krátkého dosahu od roku 1987
Odtajněné dokumenty NATO ukazují studenou válku v číslech

Nedávno odtajněné dokumenty Severoatlantické aliance názorně ukazují v číslech, dobových grafech, mapách a grafikách, jak se v dobách studené války vyvíjelo...  celý článek

Švédské ozbrojené síly. Ilustrační snímek
Švédsko prověří obranu kvůli ruským výhrůžkám. Spustí "Auroru 17"

Švédsko v reakci na ruské výhrůžky kvůli sbližování s NATO připravuje největší vojenské cvičení za posledních dvacet let. Zapojí se do něj 19 tisíc švédských a...  celý článek

Letoun včasné výstrahy E-7T Wedgetail tureckého letectva
Turecko vyšle na Dny NATO v Ostravě unikátní letoun včasné výstrahy

Turecké letectvo se po třech letech vrátí na Dny NATO v Ostravě. A hned s unikátní premiérou. V září poprvé v České republice představí svůj letoun včasné...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.