Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Cestou k vítězství je získat si Afghánce, říká velitel českých speciálních sil

  10:09aktualizováno  10:09
Tvrdé boje s povstalci, neprostupné hory, extrémní podnebí. S tím vším se vyrovnávají české speciální síly v Afghánistánu. Velitel elitních bojovníků Milan Kovanda v exkluzivním rozhovoru poodkrývá roušku tajemství o nasazení své jednotky a o úkolech, které v zemi pod Hindúkušem plní.

České speciální síly v Afghánistánu | foto: 601. skupina speciálních sil

Co vás okamžitě napadne, když řeknu Afghánistán?
Afghánistán má pro mě každodenní příchuť. Každá minuta, každá vteřina je směřována k jednotce, která tam působí. Jsme tam už téměř rok a budeme ještě do konce letošního roku. Takže Afghánistán pro mě v tuto dobu představuje myšlenky na splnění operačního úkolu. Prakticky od roku 2004 naše jednotka v této zemi buď byla, nebo se na misi v Afghánistánu připravovala. Je to dennodenní chleba.

A jinak, jako pro člověka...
Pro člověka, který tam byl, je Afghánistán zbídačená, válkou sužovaná země, kde si lidé zaslouží konečně klid. Jsem přesvědčený o tom, že buď můžeme ke zlepšení nějak přispět jako vojáci, a nebo si můžeme sednout doma, opřít se a jen sledovat na CNN zprávy, co se tam děje.

Nechci říkat Afghánistánu druhý domov, ale je to pro mne místo nejen z pracovního hlediska velmi blízké. Jako člověk považuji tuto zemi, po které jsem se pohyboval, za nesmírně krásnou. Kdyby to bezpečnostní situace umožňovala, tak jsem typ člověka, který by se rád vydal do tamějších hor, Hindúkuše.

MILAN Kovanda

Velitel speciálních sil Karel KovandaVelitelem 601. skupiny speciálních sil je od roku 2007. Předtím působil jako zástupce bývalého velitele a nynějšího šéfa Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka. Devětatřicetiletý Milan Kovanda je u speciálních sil od roku 1992. Prošel základními velitelskými posty - od velitele týmu až k veliteli roty. Velel rotě speciálních sil, která byla vyčleněna pro potřeby NATO už v roce 1999. Tři roky působil na oddělení speciálních sil na zahraničním velitelství.

Jste v bojové misi v Afghánistánu potřetí v rozmezí šesti let. Lze prozradit něco konkrétního z úkolů jednotky speciálních sil?
Můžu citovat jen znění mandátu. Ano, děláme speciální průzkum, získáváme informace pro nejvyšší stupeň velení. Informace o protivníkovi a jeho velení. Těžko ode mne můžete chtít, že všem teď popíšu, že děláme přesně toto a toto. To bychom už zasahovali do naší operační bezpečnosti.

Nicméně jste vycvičeni nepozorovaně se dostat k nepříteli, ve skrytu ho pozorovat, sbírat o něm informace a v pravou chvíli udeřit…
Provádíme v Afghánistánu celou škálu speciálních operací. V poslední době se konflikt vyvinul do fáze, kdy jak nepřítel, tak i koaliční síly vědí, že záleží na tom, na čí straně bude lokální populace. Teď jsme ve fázi boje o podporu místních lidí. Kdo ten boj vyhraje, neříkám, že zvítězí ve válce, ale je na cestě k úspěchu.

Uvědomuje si to i nepřítel. Celý ten konflikt je ve stádiu nízké intenzity. Je to typický konflikt Country Insurgency, pro což prakticky neexistuje vhodný český ekvivalent. Není to guerillová válka, která je pouze nástrojem. Jde o styl hnutí nebo skupiny, která chce dosáhnout politické změny režimu.

Na jak rozlehlém území české speciální síly v současné době operují?
Je to území o rozloze zhruba okresů Prostějov a Kroměříž, tedy docela velký prostor.

Lze říci, kolik dílčích misí vaši muži absolvovali?
Jsou jich desítky až stovky, dennodenně v akci. V širším kontextu, od příjezdu až do konce je to operace. Ve dne, v noci, ve vzduchu, na zemi. Včetně dlouhodobých misí, kdy jsou malé skupiny třeba dva týdny v terénu a působí samy.

Při minulém nasazení jste svěřené území doslova "vyčistili". Nebojíte se, že se tam povstalci po vašem odchodu mohou vrátit?
Teď působíme v oblasti, kde jsme byli v roce 2006. Díky předchozímu nasazení jsme tam dokázali na naši práci navázat. Lidi jsme tam znali, bylo to jednodušší, dobře jsme znali prostor. Vrátili jsme se tam po roce a půl a situace tam byla zhoršená, ale to všeobecně v celém Afghánistánu.

Taliban nabral dech, a to se projevilo i v tomto prostoru. Na začátku jsme prakticky celý prostor kolem naší předsunuté operační základny hodnotili z bezpečnostního hlediska jako červený. Nyní už máme zeleno a některá místa mají oranžovou značku. Nadále ale zůstává hodně míst, kde víme, že je hrozba veliká. Využíváme zkušeností z předchozích misí.

Co se stane po roce 2009, až odejdeme? Nevím, nemám křišťálovou kouli. Pevně věřím, že práce, kterou tam vykonáme a při níž podstupujeme velké riziko, bude mít už nějaký trvalejší efekt.

Setkali jste se během těch uplynulých měsíců s výrazným odporem povstalců?
Není to tak, že opustíte předsunutou základnu a přijedete k nějaké značce, na které by stálo: "hele, dávej si bacha, tady jsou". Na operační základně jsme ve střehu prakticky pořád. Samozřejmě, že máme vyhodnoceno z dlouhodobě získávaných informací, že v tom a tom prostoru není tak velká hrozba jako o dva kilometry dál.

Jaký je Taliban vlastně soupeř?
Nevyzpytatelný. Dost složitě čitelný a rozhodně není na místě jeho schopnosti a dovednosti podceňovat. Na druhou stranu, jsem přesvědčen, že mezinárodní společenství je schopno tuto hrozbu eliminovat. Taliban má schopnost udeřit a já osobně ho nepodceňuji.

Lze ve válce s islamistickými povstalci uspět? Celá západní civilizace má čas od času určité pochybnosti.
Základem je přetnout pupeční šňůru, tedy napojení povstalců na místní lidi. Jakmile povstalci nebudou mít podporu a útočiště, kde se vyspat, najíst, doplnit zásoby a odpočinout si, tak to hnutí zanikne nebo se přesune jinam, kde bude mít živnou půdu.

Při posledních nasazení jste dopadli několik polních velitelů Talibanu. Můžete se i nyní pochlubit nějakými takovými výsledky?
Nedá se o tom nyní podrobně hovořit. Úspěchy máme. Ten konflikt teď chápu trochu jinak. Daří se nám si postupně získávat na svou stranu místní obyvatelstvo. Snažíme se zlepšit jejich životní úroveň, zabezpečit je. Že máme na své straně místní, souvisí nejen s tím, že se jim snažíme pomáhat, ale že jim poskytujeme bezpečí. Působíme v regionu, který je vysokohorský a život je tam skutečně nepředstavitelně těžký.

Samotná základna je výše než nejvyšší vrchol v Česku. Jakmile přijde zima, je naše pomoc pro tamější lidi často otázkou života a smrti. Afghánce si ale nezískáte samozřejmě jen tím, že jim budete dávat. To nejpodstatnější pro ně je, že jim svou přítomností a působením zajišťujeme bezpečnost.

Obě tyto věci musí jít ruku v ruce. Jde o soukolí, které vytváří bezpečné prostředí. Ano, bojujeme s nepřítelem, ale hodně se zaměřujeme na podporu místní samosprávy v daném regionu, na komunikaci s obyvatelstvem, chceme znát, jak žijí, co potřebují.

O získání důvěry místních jako hlavním cíli mluví i nový velitel mezinárodních sil v Afghánistánu americký generál McChrystal. Ten mimochodem vedl speciální operace v Iráku a právě v Afghánistánu. Doslova říká, že důvěra je to nejdůležitější. Pokud si ji mezinárodní jednotky nezískají, nepřítel bude čím dal silnější. Jak konkrétně vaši muži podporu získávají třeba u obyčejných pastevců, vesničanů kdesi v zapadlé vesničce v horách?
Jsou tu dvě roviny, které musejí jít ruku v ruce. První důležitá otázka je, jestli jste schopen vytvořit bezpečné prostředí. Nedá se říci, že teď budete dělat kinetické operace a teď ne. I když přijde období, třeba v zimních měsících, kdy bojová činnost jde statisticky vždy dolů. Je potřeba v tuto dobu mít neustále přehled o situaci a využívat našich schopností, že i ve složitých povětrnostních podmínkách můžeme vést operace aktivně.

Zároveň to je právě prostor pro akce, kdy se můžete více zaměřit na podporu obyvatelstva.Vytvořit bezpečné prostředí, což je základ pro lidi, aby mohli farmařit na těch svých políčkách a věděli, že je žádný povstalec nebude obtěžovat. Druhá věc je, nějakým způsobem jim v tom pomoci.

Afghánistán nemá prakticky žádnou infrastrukturu. Jakékoliv dodávky pomoci i třeba jen z centrální úrovně trvají hrozně dlouho a do těch nejodlehlejších míst se třeba ani nedostanou. Proto jsme tam my v tu dobu, abychom pomohli. Získat si podporu místních a udržet si ji je v této fázi naprosto klíčové.

Vaši muži během mise místním lidem pomáhají i se zajištěním základní zdravotní a veterinární péči...
Je to jedna z věcí, která je v horách nedostupná. Je potřeba si uvědomit, že speciální síly byly vždy malé týmy zasazované na nepřístupná území, kde jste chtěli získat vliv. Lékařská péče a její dostupnost, to je jeden ze základních atributů lidské existence.

Co si budeme říkat, v Afghánistánu, v té oblasti, kde působíme, je dostupnost lékařské péče naprosto minimální. A zajišťujeme i veterinární pomoc. Pro pastevce nebo farmáře je těch pár jejich koz celý zdroj obživy. Něco, na čem je postavena existence celé rodiny. Takže taková pomoc je pro něj velmi důležitá. Pokud jim pomůžete, aby jejich základní zdroj obživy byl uchráněn nemocí, tak pro ně má ta pomoc nesmírnou hodnotu, kterou si nedokážeme ani představit.

Vždycky mě zajímalo, jak povstalce vlastně poznáte? Pokud po vás tedy zrovna nestřílí.
Je to složité, už z typu tohoto konfliktu. Stojí proti vám neviditelný nepřítel a používá nekonvenční taktiku. Jedním z jeho způsobu je, že se snaží rozptýlit mezi civilní obyvatelstvo, a pak je samozřejmě velmi těžké povstalce poznat. Je to dlouhodobá práce a znalost prostředí a lidí. Sblížit se s nimi, sžít se s prostředím a pozorovat. Každý cizinec si v Afghánistánu těžko získá důvěru, když je tam jen krátce.

Jednou z možností, jak protivníka rozpoznat, je proto skutečně důkladně propracovaný vlastní systém. Ale to je velice složité a časově náročné. Výhodnější je se s tím prostředím prostě sžít, získat si důvěru místních obyvatel a využívat jejich informací a znalostí.

Taliban vede zcela nekonvenční styl boje. Často velmi krutý. Už to nejsou jen vousáči v šátcích s protitankovými střelami na rameni. Používají i sofistikovanější zbraně a způsoby, jak koaličním silám zasadit tvrdý úder...
Pokud proti nám stojí nepřítel, který má z minulosti bohaté zkušenosti, tak každým dalším konfliktem se zlepšuje, zoceluje, získává zkušenosti a nejen z domácího prostředí. Každá operace má svá specifika.

Vývoj v Afghánistánu je naprosto zřejmý. Nepřítel ví, že technologicky i organizačně, i kvůli svému kulturnímu pozadí, není schopen čelit klasickým způsobem koaličním silám. Proto hledá cesty, jak efektivně vést boj. Je to asymetrická hrozba. Nástražné výbušné systémy na konvoje, na pohybující se cíle, sebevražedné útoky, atentáty, únosy. Všechno, co je definovatelné jako asymetrické vedení války.

Například před časem měli povstalci "v oblibě" odpalovat nastražené nálože pomocí dálkového zamykání automobilu.
Když se vrátím o pár let zpátky, tak improvizovaná výbušná zařízení byla opravdu velkou hrozbou. Povstalci je rozmísťovali na zásobovacích cestách nebo tam, kde věděli, že se pohybují koaliční síly a jednotky afghánských bezpečnostních sil. Hlavní taktika byla jasná - vystřel a uteč. Rychlý překvapivý útok, kdy si nepřítel zvolil výhodné místo a snažil se vás dostat do takzvané kill zone.

To všechno samozřejmě nadále trvá, ale největší hrozbou, kterou teď v poslední době vidím, je přechod na tu asymetrii. Neříkám, že způsob vystřel a uteč je něco neasymetrického, ale jde o tradiční vedení války tohoto typu nepřítele. Povstalci určitě zjistili, že daleko větší dopad na morálku a psychiku mezinárodního společenství mají útoky jako sebevražedné atentáty, únosy a nástražné výbušné systémy. Tam bych viděl posun. Nepřítel kombinuje starou taktikou s novými způsoby.

Lze vůbec nejrůznějším nástrahám povstalců čelit?
Hlavní a nesmírně důležité je tyto hrozby definovat. Na každou hrozbu se dá najít opatření. Do jaké míry je toto opatření efektivní, to je u každého typu hrozby jiné. Víme o nich, je to součástí naší přípravy, nejen znalostí a bojového umění, ale i materiálního vybavení. Ať už jde třeba o vozidla rušící systémy. Naši nadřízení, kteří o hrozbách vědí, dělají všechno pro to, abychom riziko maximálně snížili.

Myslím, že se to daří, když máte za sebou tři ostré bojové mise a vždycky se všichni vrátili domů živí.
Doufám, že kromě toho, že splníme úkoly, se nám bude dařit i v této otázce. Jako v předchozích dvou bojových nasazeních. Pro mě jako pro člověka a velitele je to zásadní. To, že jsme se zatím vždy všichni vrátili živí a zdraví má hned několik aspektů. Nejpodstatnější je připravenost, která vychází z tvrdé každodenní práce, kvality jednotlivců, jejich zabezpečení.

Jasně, vždycky je potřeba trocha toho vojenského štěstí. Jsem ale člověk, který se na to příliš nespoléhá. Vždycky říkám, ať jsou raději lidé o několik hodin, dnů a měsíců déle na cvičáku, aby ta závislost na štěstí byla co nejmenší. Na druhou stranu to štěstí vždycky budete potřebovat, protože přeje připraveným. Důležitá je motivace a odhodlání ten úkol, který před námi je, stoprocentně splnit. Udělat vše, co se od nás čeká.

Nejsilnější zážitek z mise?
Jedna z nejsložitějších věcí byla, když jsme po zemi přesouvali před rokem naše bojové jednotky na předsunutou základnu v Afghánistánu. To byly skutečně velmi složité okamžiky. Nepřítel byl tehdy velmi, ale velmi aktivní. Všichni se mi po dlouhém osmidenním přesunu zahlásili, že se ve zdraví dostali na základnu a já jsem to hlásil nadřízenému. Dostal jsem tehdy stručnou odpověď: Dobrá práce! To bylo pro mě osobně skutečně velmi silné.

Bylo to tedy osm dní boje?
Především poslední čtyři dny přesunu. Neříkám, že jsme odpor neočekávali, ale něco takového. Bylo to opravdu velmi tvrdé.

Těch silných zážitků je ale více, i když se tomu možná zážitek říkat nedá. Nesmírně si vážím třeba toho, kdy současný ministr Barták s velitelem Páleníkem v den státního svátku doprovodili premiéra Topolánka za námi do hor. Jsou věci, které vám v tu chvíli ukážkou velkou podporu a morálně je to obrovské plus pro vojáky. To jsou věci, na které vzpomínám.

601. skupina speciálních sil

Motto jednotky je výstižné: "Dum Spiro Spero - Dokud dýchám, doufám".
Kořeny elitní české jednotky sahají více jak půl století do minulosti. Útvar vznikl v říjnu 1952 jako výsadková brigáda. V Prostějově působí od roku 1960, kam byla přemístěna z Prešova. Až do roku 1969 byly jednotky útvaru cvičeny podle tehdejšího sovětského vzoru pro hromadné výsadky s úkoly obsadit a do příchodu hlavních sil bránit významné vojenské objekty. V roce 1976 zanikají jednotky hromadných výsadků a 22. výsadkový pluk se od té doby zaměřuje na výcvik malých průzkumných skupin cvičených k vysazení do týlu protivníka s úkolem průzkumné a diverzní činnosti.
601. skupina speciálních sil.V roce 1988 se pak jednotka mění na 22. výsadkovou brigádu. 6. speciální brigáda vzniká v roce 1995 a její struktura se rok před vstupem do NATO, v roce 1998, již podstatně přizpůsobuje strukturám zavedeným v armádách Severoatlantické aliance. V roce 2002 byla 6. speciální brigáda přeměněna na 6. skupinu speciálních sil a o rok později pak v rámci reformy české armády přestavěna na 601. skupinu speciálních sil. V roce 1999 propůjčil prezident republiky jednotce čestný historický název - generála Moravce.
Vojáci speciálních sil se zapojili řady misí a operací po celém světě, přičemž působení v protiteroristické operaci Trvalá Svoboda (Enduring Freedom) v roce 2004 lze považovat za první skutečně bojové nasazení českých vojáků od konce druhé světové války.
Účast v misích (chronologicky): Saúdská Arábie (1990), UNPROFOR - bývalá Jugoslávie (1992 - 1995), IFOR - bývalá Jugoslávie (1996), SFOR - bývalá Jugoslávie (1996 - 2001), KFOR - bývalá Jugoslávie (1999 - 2006), AFOR - Albánie (1999), ISAF - Afghánistán (2002), Irák (1991, 2003), Enduring Freedom - Kuvajt (2002, 2003), Enduring Freedom - Afghánistán (2004), MNF - Irák (2004), IZ SFOR - Irák (204), Enduring Freedom - Afghánistán (2006), Enduring Freedom - Afghánistán (2008 - dosud trvá).

Autoři: natoaktual.cz,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Analytici amerického letectva ze 41. zpravodajské jednotky začínají ve Fort...
Tajemný projekt Maven. Pentagon brzy nasadí proti islamistům algoritmy

Americké ministerstvo obrany chce ještě do konce roku nasadit na některé vládní platformy pokročilé počítačové algoritmy umělé inteligence, které mají...  celý článek

Polská skupina Orlik na Dnech NATO v Ostravě
Na Dny NATO v Ostravě se slétnou stíhači, akrobaté i průzkumné stroje

Moderní i historické stíhací letouny, průzkumné i transportní stroje a akrobatická skupina. Organizátoři blížících se Dnů NATO v Ostravě slibují na září na...  celý článek

Ilustrační foto
Spolupráce Visegrádu s Izraelem je iluzí, klíčem jsou bilaterální vztahy

Visegrádská čtyřka (V4) je sice dobrou platformou pro setkávání s Izraelem, ale těžko lze očekávat více, než jen konzultace a utužování přátelství. „Skutečná...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.