"Jak se ti spalo? Na houby, viď?" ptá se po ránu soused Aladar, jen trochu vulgárněji.
"Jo. Proč jste se tak hádali?"
"To dělá můj syn Michal, rozkopal mi dveře. On má normálně debilitu, už mi do baráku nejde, ožral se z čůča a nepřemejšlí. Chceš pít?" podává mi krabici červeného.
Po stěnách plíseň, na špinavé zemi se válí pytel s paprikami a mrkví. Rádio se pokazilo a Aladarův syn jej bude celý den štelovat - svatý klid. "A ty půjdeš šlapat na trasu, nejsou peníze!" hartusí Aladar na drobnou, čtrnáctiletou Julii od sousedů. Nemyslí to vážně: "Pocém," přitahuje si ji a odněkud kouzlí pomeranč: "Na." Ovoce se do jeho brlohu vůbec nehodí.
Místních dětí je mi líto, jsou milé, chytré. Při nočním randálu se nevyspaly a dopoledne dolévají svým bohémským rodičům víno do hrníčků. Nenápadně ocucávají narudlý a vlhký otvor do krabice; jako lízátko. "Radši mám višňovýho jelcina," pípne Julie a loupe pomeranč.
Staří se už zase hádají. Snad ze zoufalství, protože opravdu docházejí peníze i chlast.
"Nalej ještě vína," žádá Aladara Pačaj, kterému vzali v únoru exekutoři pět tisíc a zbyly mu drobné, které jsou dávno pryč.
"Odejdi, Pačaj, nebo tě praštím do hlavy kladivem a končíš! Platil jsi nájem? Ne! Tak jdi pryč a víno si kup. A dej si pozor, aby tě nezavřeli," odpovídá Aladar, který bere podporu tři tisíce, z toho platí tisícovku nájem, a "teďko mi exekutoři sebrali sedm stovek, udělal jsem nákup a mám hovno".
Nakonec se všichni o všechno podělí - o všechno, co zbylo. Papírky, tabák, kafe. Ve velkém hrnci uvaří těstoviny se zeleninou: "Debile, pocem, ať ti nandám."
Při vybice lámu kosti
Kdosi se potřeboval zbavit nepojízdného červeného renaulta, takže ho mí sousedi dotlačí před dům a začnou rozebírat; celé auto jim ve sběrně nevezmou. Ani kanálový poklop by nevykoupili, i ten se musí rozřezat na kousky. "Z toho auta by mohla bejt pětistovka," těšíme se.
Děti si znuděně kopou s vyfouklým míčem. Když se přidám, jsou šťastné - tohle by mohl být dobrý úkol pro Dělnickou stranu, říkám si. Do trenek a na dvůr v Dukelské...
Povídáme si s dvanáctiletým Mirkem, chce se stát automechanikem. Řídit už umí. Občas si zakouří trávu a miluje cikánskou muziku. "My si ji pouštíme klidně i ve škole při hodině," chlubí se. "Mám hodnou učitelku. Když mlátím kluky, tak kouká, ale nic mi neřekne. A víš, proč je mlátím? Když hrajeme vybiku, a já řeknu, teď odpočinek, tak mě kluci trefěj míčem do hlavy, a to pak lámu kosti. Já to umím."
Zítra budeme zklamaní, protože po pěti hodinách dřiny s autem nabídne sběrna pouhé dvě stovky. O kilo víc dostane mladý Dušan Koňa v zastavárně za DVD přehrávač; stačí mu to.
"Ti nepřizpůsobiví mi sem nosí hlavně šperky a mobily," povídá šéf zastavárny, který vykupuje gram zlata za 250 korun a prodává za 310.
Předchozí díly "neplatičského" deníku
|
"A po dávkách se pro šperky vrátí, protože v tom vidí majetek. To telefony mi zůstávají - když má operátor akci, tak tu mám třeba dvacet stejných mobilů, které mají záručák z předešlého dne." Gambleři si prý chodí půjčovat každý měsíc klidně i šest tisíc za tři zlaté prsteny, ostatním stačí dvě stovky před dávkami.
Stavěli jsme republiku
Po pěti dnech se docela vřele loučím se svými sousedy. Bydlet bych na Dukelské nechtěl, ale mohl bych; strach z těch chlápků rozhodně nejde. A dokonce i v tom nejhorším, třetím vchodě se občas uklízí - ženské právě umyly zpustlou chodbu.
Všichni tu jsou dlužníci, ale zároveň už začínají chápat, že platit musí. Pokud nějaké peníze mají, zařizují si splátkové kalendáře, aby se nemuseli bát exekutorů.
Samozřejmě, výhrady mají. Srozumitelně mi je zformuloval romský aktivista Jan Sipos, kterého jsem potkal v pizzerii na náměstí: "Paní primátorka nevyčerpala všechny možnosti, šla do extrému," objednává si čaj, "některé rodiny opravdu uvrhla do bídy, do hladu, jen proto, že kdysi nezaplatily několik stovek za popelnice. A ona teď sbírá politický body tím, že dupe po nejslabších..."
Pak mi Sipos vypráví, že spousta zdejších Romů makat chce, ale práce není. Nostalgicky vzpomíná: "Vždyť my se dřív podíleli na výstavbě republiky, my jsme kopali, zatímco bílí chodili do škol, a takhle to dopadlo."
Na závěr si povzdechne a řekne větu, která pro mě po pěti dnech v Chomutově není příliš objevná. "Nás nakonec nezničí skinheadi nebo exekutoři, ale drogy. Jenže od koho se to Romové naučili - drogy, more? No od vás. Od majority."
Čtěte ve čtvrtečním magazínu MF DNES
Další pozoruhodné historky z pobytu mezi chomutovskými neplatiči čtěte v reportáži, která vyjde ve čtvrtek 12. března v Magazínu DNES.
