"Jste sebevrah?" ptali se mě na chomutovské radnici, když jsem požádal o byt na Dukelské; kdysi krásné ulici, v níž Romové spoustu domů vybydleli. Teď jim zbyl poslední, kolem kterého se prý slušný gádžo bojí projít po setmění - má v něm žít nejhorší svoloč.
Ale hloupost. Našel jsem tu příjemnou balkánskou atmosféru a postavičky, jen o nich natočit film.
|
Řeknu ti příběh, to bys chcípČinžák má tři vchody, přičemž u toho prvního od silnice vás pravděpodobně odchytne pan Belmondo, který si hraje na správce celého objektu. Je nahluchlý a chová se jako strýc Pepin - řve a trochu bájí.
"Jsem rodák z Chomutova a taky mě tady každej zná. Ne proto, že dělám správce, na to vám sere Šarik, ale dělal jsem dřív divočárny, boxoval, a sláva mi stoupla do hlavy, až jsem to přehnal a dostal se do vězení. Myslel jsem si, že jsem Tyson, ale když jste někomu zlomil za komunistů sanici třikrát, tak jste měl hnedka recidivu."
Belmondo má odsezených pětadvacet let - sedmnáct ve Valdicích, osm na Mírově. A tuhle mohl jít za mříže znovu, protože v únoru dlouho váhal, jestli vydat exekutorům část svých dávek.
"Očesali mě, protože tam byl kordon policajtů. Chtěl jsem jim říct, dejte ruce pryč, já vám to nedám, to je loupež, vy pazkundy, měli jste se mnou hledat nějakou dohodu, ale nakonec jsem kapituloval. Bál jsem se, že bych se zase dostal do kriminálu a nechal tu děti, protože já se starám o sedm sirotků - umřel mi brácha. No nic. Dneska žeru řízky, za dva dny možná budou jenom halušky, nebo nebudu žrát vůbec, ale přece nepůjdu bydlet do stanu! A tak už mám ten splátkovej kalendář... Hele, velitelku, půjč mi na cigáro!"
I křesťan musí znát bojový umění2. díl "neplatičského" deníku Tomáše Poláčka |
Podám Belmondovi peníze na cigarety, prý je jednou vrátí, a on pochvalně mrkne: "Stejně radši kamarádím s bílejma, protože vím, že maj na toaletě hajzlpapír a ne trávu."
Provede mě prvním vchodem na Dukelské - opravdu obyčejný ponurý činžák; nepoznal bych, že v něm bydlí oni slavní nepřizpůsobiví.
"U mě se vchod zamyká," chlubí se Belmondo, "Mám domovní řád, kterej dodržuju, v deset hodin žádný cikánský písničky, ne, děti mi jdou do školy a bastafidli, nechci, aby na mě vlítla sociálka. Když někdo ruší, přijdu za ním: Ty vole, ty děláš machra? Hoď se do klídku, a když něco, tak ratatyty a přijedou čtyři policejní auta, zeptaj se, Co je, Belmondo?, a já řeknu, tadyten šachuje, tak co, máš to zapotřebí, ty debile? Pět minut budeš dělat frajera a za deset minut budeš na policii prosit, pane veliteli, pusťte mě domů, ty vole."
Pánbůh nám dal špatnou krev
Prostřední vchod mě vykolejí, tohle jsem nečekal.
Paní Sivákovou a jejího druha Láďu přepadnu uprostřed úklidu, a v následujících třech dnech pochopím, že tady se uklízí pořád. Jejich Jája, Pája a Pulíšek vypadají jako z reklamy na kočičí žrádlo, "však taky platíme padesátku denně, chtějí jenom taštičky," na velké plazmě běží Výměna manželek. Občas zavolá někdo z příbuzných přes internetový Skype a plovoucí podlaha se blyští.
"Ech," hlesnu, "nemohl bych se u vás na počítači podívat na fotbal?"
"Ale samozřejmě, pusťte si to, tady máte polívku, budou i karbanátky a kuře, chcete okurky?"
I tenhle solidní pár má dluh a dlouho ho neřešil. Jsou to Romové, uvažují jinak, přednější bylo vyšperkovat byt. Oba ještě donedávna pracovali ve fabrice a šikovnej chlap si přivydělá vždycky; solidní prachy se válejí na smeťáku a vozit elektroniku z Německa, to taky není marné. Jenže zatímco ostatní tyhle bonusy propijou, Láďa rozdal i pivo od Silvestra, protože by mu shnilo v lednici.
A teď prý svůj dluh začínají splácet - pochopili, že jim exekutor může vzít peníze kdykoli, a dokonce chomutovskou primátorku celkem chápou.
Hrdí to Romové... "Mám patnáct sourozenců," líčí paní Siváková, "a ráda bych vás vzala ke všem, to byste byste koukal, jak mají zařízený byty, ze země tam můžete jíst..."
A já jí celkem věřím - dvakrát jsem si odskočil do koupelny na chodbě a pokaždé jsem od ní dostal jiný, čistý ručník.
"Tyhle první dva vchody jsou v pohodě, ale poslední není, uvidíte," varuje mě. "Nejradši bychom to tady rozdělil plotem, protože když my dvůr uklidíme, děti ze třetího vchodu stejně všechno roztahají, vždyť ony ani nevědí, co to je kartáček na zuby, co to je pyžamo; moje kočky spí líp..."
A Láďa vzdychne větu, která je vzhledem k jeho původu poněkud překvapivá: "Jojo. Pánbůh dal Cikánům špatnou krev - a tím to zhaslo."
Zatím nejhorší noc
Nemusím dodávat, ve kterém vchodě mám svůj nový byt.
Jakmile vejdu na zčernalé schodiště, pohltí mě burácení cikánské muziky. Zarostlý násoska Pačaj se svléká do půli těla a nutí mě tancovat ve špinavé cimře, pije se nejlevnější sladké víno a když už něco přes diskotéku slyším, tak jsou to výkřiky typu:
"Já chci kafe!"
"Pačaj, neřvi! Pochopíš to, neřvi mi tady!"
"Na zdraví!"
"Aladare, kolik můžu dostat za zanedbání péče, když syn utekl z ústavu? Dva, tři roky?"
"Hele, já nejsem orgán v trestním řízení, já tě soudit nebudu!"
"Som nevyspalý..."
"Tomáš, napij sa!"
"Pačaj! Pojď sem, debile! Hej, dej sem dvacku!"
O půl jedenácté už tuším, že je zle - znám tahle alkoholová šílení z Ruska. Srabácky se zamknu do své místnosti a ve spacáku pod svíčkou pak píšu deník:
"Zatím nejhorší noc. Už dvě hodiny se příšerně hádaj. Pačajova manželka se teď naštvaně přidala jak siréna a neví, kdy přestat. Vesměs jsou ožralí krabicovým vínem; starší by už chtěli jít spát, mladším se nechce, a děti nemají při té hádce šanci usnout. Já si navíc lehl do strašné špíny a v téhle kose se spát nedá, je to zlý, pálí mě oči a vůbec, těžko říct, co tu chytnu za choroby... Chlapi se teď navzájem vyhazují z bytu: 'Vypadni ven, ty jsi jebal od třinácti, ven!' A sakra. A teď už tam někdo dokonce rozmlátil dveře..."
PENÍZE DOCHÁZEJÍ, JDE SE do ZASTAVÁRNYČtěte v pátek na iDNES.cz ve 4. díle Poláčkova deníku |
