Únoscům všechno vyklopím. Nevzpomenu si ani, jak dělá kachna

Sedím s kuklou na hlavě, nade mnou stojí únosci a bez přestání mi sprostě nadávají. Musím se plazit po kamení, klečet s rukama nataženýma před sebou a mlčet. Ostatní mezitím procházejí waterboardingem. Čeká mě výslech, povstalci z nás chtějí dostat co nejvíc informací.

Spolu s dalšími novináři a humanitárními pracovníky právě procházíme závěrečnou fází kurzu přežití, který pořádá česká armáda. Nacházíme se ve fiktivní republice Magella, kde zuří boje mezi vládními vojáky a povstaleckými skupinami o výtěžek z těžby bauxitu a diamantů.

Dosud jsme byli pod ochranou vládních vojáků, v noci nás zajali povstalci.

Scénář

28. května 2009

0:00 Zajetí povstaleckou skupinou
0:45 Příjezd do zajateckého tábora
Následují výslechy, mučení, fyzické cvičení
6:15 Za zajatce bylo zaplaceno, převoz
7:00 Příjezd na další místo, k novému "majiteli"
8:15 Osvobození vládními vojáky

Jsme vedle sebe s kolegou z mé skupiny - cvičíme, klikujeme, děláme dřepy. Jeho asi po pěti minutách odvádějí, čeká ho waterboarding, brutální metoda simulující topení. Já zůstávám sedět na svém místě asi dvacet metrů od místa mučení.

Všechno slyším z první ruky. Nejdřív jen šplouchání vody, zoufalé lapání po dechu, zvracení a prosby o ukončení mučení. Kolega prozrazuje informace, po nichž únosci prahnou, přesto není všemu konec.

Mučení pokračuje, jeho hlas je čím dál zoufalejší. "Já už nic nevím, já už nechci. Ukažte mi je na obrázku, já je poznám. Na nic už si ale nevzpomínám!"

Trpím v duchu s ním. Když si nemůže rychle vzpomenout na požadované informace, šeptám a napovídám. Samozřejmě úplně zbytečně. 

Do očí se mi derou slzy, během chviličky se začínám třást a neovladatelně vzlykat. Snažím se zhluboka dýchat a uklidnit se, ale je to marné. Mísí se ve mně beznaděj, soucit, lítost, strach i vztek. Chtěla bych, aby už vše skončilo.

On-line rozhovor s autorkou článku

Redaktorka Barbora Němcová odpoví čtenářům iDNES.cz ve čtvrtek od 10:00

Pak mě vedou kousek stranou. Cestou slyším dalšího kolegu, který také zvrací. A během chvilky začíná mučení vodou pro dalšího. Už se ani nesnažím uklidnit, vím, že je to marné. Brečím, třesu se a nevnímám okolí.

Následuje výslech. Povstalci ve vyhřáté místnosti chtějí znát souřadnice letiště, ze kterého máme z Magelly odlétat, a telefonní číslo, kam máme volat v případě nouze. Zajímají je i jména vládních vojáků, kteří se o nás starali.

Drama na ostrově Magella

Režie: Prap. Martin Janeček

Produkce: Vojenská akademie Vyškov

Místo konání: Vojenský prostor Březina, areál vojenské akademie

Obsazení: 23 novinářů, humanitárních pracovníků a dalších pracovníků připravujících se na dlouhodobý pobyt v zahraničí (sedm žen a 16 mužů), profesionálové z Armády ČR.

Hodnocení redakce iDNES.cz: ***** (z pěti možných)

Obzvlášť vydařený byl výkon armádních specialistů, kteří předvedli brilantní práci ve všech ohledech. Využívali poznatků z praxe, předávali je přítomným novinářům a dalším účastníkům. Naprosto profesionální výkon.

Ale ani výkon ostatních zúčastněných nebyl špatný. Všichni si vyzkoušeli, jak se chovají v mezních situacích, a po svém se s tím vypořádali.

Nemám ani nejmenší chuť nic zapírat, ještě pořád nejsem schopná se uklidnit. Dostávám čaj a hroznový cukr a mám krátce říct, co v Magelle dělám a s kým jsem přišla do styku. Všechno "vyklopím". Stejně jako odpovědi na další otázky.

Chtěla jsem utajit aspoň telefonní číslo a snažím se únosce obalamutit tím, že u sebe nemáme mobilní telefony, a číslo by nám tedy bylo k ničemu. Po argumentu o existenci telefonních budek začínám číslo okamžitě diktovat. Nechci nic jiného než se vyhnout dalším útrapám.

Z místnosti mě odvedou na mýtinku, kde čeká další z únosců. Šeptá mi do ucha hlasem, ze kterého běhá mráz po zádech. "Tak jaké to bylo? A myslíš, že přijde ještě něco horšího? A zvládneš to?" Přesně ty otázky, o kterých sama přemýšlím.

Začalo to poplachem

Do zajetí jsme padli o půlnoci. "Poplach, poplach," rozléhá se budovou asi po hodině spánku.

Vybíháme ven s narychlo sbalenými batohy a s helmami na hlavách. Rychle se počítáme, jestli jsme všichni, a čekáme na další příkazy. Záhy zjišťujeme, že už kolem sebe nemáme vládní vojáky, ale že nás zajala povstalecká skupina. Rychle nás cpou do připravených dodávek, musíme si dát hlavu mezi kolena a jedeme neznámo kam.

Na místě na nás čeká asi dvacítka "mučitelů". Rozdělují nás do čtyř skupin, každá dostává svého "hlavního tyrana". Musíme odevzdat všechno, co máme po kapsách, prstýnky, náramky, řetízky. Na hlavu dostáváme kukly. A začíná osmihodinové peklo, během kterého se všichni bez výjimky dostanou na dno svých sil, ať už fyzických nebo psychických.

Nevíte, jak dělá kachna, vy debilové?

První hodiny nás čeká obrovský fyzický nápor. Střídavě musíme dělat kliky, dřepy s předpaženýma rukama, plazit se, chodit jako káčata a zpívat.

Snažíme se vymyslet nějakou písničku, kterou bychom znali všichni, ale končíme u dětských popěvků. Několikrát opakujeme Travičku zelenou, Já mám koně, vraný koně a Prší, prší. Nic jiného nejsme schopni vymyslet.

"A dost. To neumíte zazpívat něco pořádnýho? Do dřepu, chytit za ramena a jdeme jako káčata. A rychle, jak dělá kachna? Dělejte zvuky jako kachna," řve na nás jeden z únosců. Strach a únava způsobí, že jediný zvířecí zvuk, který nám vytane na mysl, je "kva, kva".

Sborově to opakujeme. "Vy debilové, vy kreténi, to ani nevíte, jak dělá kachna? Jste snad žáby, že děláte kva, kva? Kač, kač a makejte."

Kurz přežití - zabít krůtu i ošetřit raněného

Profesionální vojáci chtějí během jednoho týdne naučit účastníky kurzu přežít v extrémních podmínkách. Účastníci si vyzkouší například pohyb v hořících prostorech, základy první pomoci, naučí se rozpoznávat miny i podomácku vyrobené výbušniny. Důležité je také samotné přežití v přírodě - novináři a další dostanou například krůtu, kterou musí sami zabít a připravit, musí si postavit v lese přístřešek nebo latrínu.

Kurz se konal už popatnácté. "Snažíme se připravit lidi na působení v zahraničí a hlavně krizových oblastech. Během kurzu poznají silné stránky a své rezervy a mohou na nich dál pracovat," popsal vedoucí kurzu praporčík Martin Janeček. Důležité je podle něj zejména posílit psychickou odolnost.

Neustále se skupinově povzbuzujeme. Jakmile je to jen trochu možné, chytneme se za ruce, stiskneme se a dodáváme si tak sílu a odvahu. Pomáhá i lehký, jindy sotva znatelný dotyk prstů.

Všechny fyzické úkony se několikrát za sebou opakují. Nejvíc trpí kolena; musíme se plazit po šutrech, dlouho na nich klečíme. Jak úlevné je, když si můžeme lehnout na břicho. Nevadí ani, když u obličeje štěkají rozzuření psi a občas vám přeběhnou po zádech.

A teď žer a opovaž se něco upustit

Únosci si prý nechtějí zadělat na mezinárodní problémy, proto nám pravidelně dávají napít. Vždy natáhneme rozedřené špinavé ruce, uděláme "mističku" a hltavě pijeme.

Ani bez jídla nezůstaneme. Také do připravené mističky dostáváme každý příděl teplé, mazlavé hmoty, zřejmě rýžové kaše. Máme všichni slepenou pusu, kaše je neslaná nemastná a ne moc chutná. "Jak to, že žerete tak pomalu? To vám to nechutná?" řvou na nás.

Když někomu kousek upadne na zem, čeká jej další sprcha nadávek. Ke svému přídělu navíc dostává jídlo, které mu upadlo, pěkně obalené v prachu, kterého je tady všude neuvěřitelně moc.

A zase pokračujeme dál ve fyzických cvičeních. Jen ať se pěkně unavíme a nemáme sílu vzdorovat. Stejně pokračujeme i po mučení a výsleších. Kolem čtvrt na sedm ráno nám svitne naděje. Povstalci nám oznamují, že za nás bylo zaplaceno výkupné a přemístíme se.

Naše naděje zhasíná, když na nás po příjezdu čeká další tyran. Zaplatil za nás a my mu teď máme sloužit. Pod dohledem přemísťujeme haldy dřeva, poté nás zavírají do psích klecí a podzemních úkrytů.

Krátce nato se ozývá střelba, výkřiky a během pár minut jsme volní. Konečně. Vládní vojáci nás rychle posílají do takzvaných bévépéček (bojová vozidla pěchoty, pozn. red.) a vydáváme se domů. Napětí opadá, do očí se mi opět derou slzy. Tentokrát už je to ale úlevou a štěstím. 

po týdnu ve Vyškově

Jsem zpátky doma, a místo abych se radovala, že mám kurz úspěšně za sebou, je mi divně smutno. Připadám si, že běžný život jde nějak mimo mě a netýká se mě. Jdu po městě a připadám si tam cizí. Všude vidím signály možného nebezpečí, v noci mě trápí noční můry.

Ale přesto vzpomínám na ten týden s nostalgií - týden nabitý zážitky a emocemi, kdy si každý sáhne na dno svých sil. Kdo to nezažil, nepochopí. Proto jsou mi další účastníci tak blízko. Prošli jsme si společně peklem a stačí říct jedno slovo a víme, o čem mluvíme. Proto je mi teď tak smutno a všichni mi chybí.

A nejen všichni, všechno. Disciplína a řád, během kterého si uvědomíte, co je v životě opravdu důležité. Přežít. Teď už aspoň trochu vím, jak se chovám v extrémních situacích, vím, co od sebe můžu čekat. Ale přesto doufám, že to nebudu v budoucnu potřebovat.