Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


UČITEL AUTOŠKOLY: Na brzdu dupu i ze spaní. Každý druhý chce papíry koupit

  20:00aktualizováno  20:00
Za volantem strávil celý život, najel miliony kilometrů a jeho autoškolou prošly tisíce žáků. „Mám zásadu, že lidi učím řídit tak, abych se je nemusel bát potkat na silnici,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka instruktor autoškoly Vladimír Zajíc. Dnešním žákům podle něho chybí správný zápal. „Každý druhý je tak zblblý, že by si řidičák nejraději koupil, aby se nemusel snažit,“ říká.

Učitel autoškoly Vladimír Zajíc | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Jak dlouho pracujete jako učitel autoškoly?
Učit jsem začal už na vojně. Prvního žáka, nějakého majora Bureše z pohraniční stráže, jsem vedl ke zkouškám v roce 1958. Lampasáky jsem učil řídit kromě běžných aut i bojového tudora, což vypadá trochu jako džíp. Důstojníci tehdy museli všichni mít řidičské průkazy...

V září 1970 jsem nastoupil tady do autoškoly v Průhonicích. Nejprve jsem zde pracoval v rámci Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou, pozn. red.), později jsem začal vést autoškolu ve vlastní režii. Za chvíli to bude už padesát let. Nedávno jsem to počítal: buď sám, nebo se žáky jsem za život ujel kolem pěti milionů kilometrů.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Naučíte nakonec řídit každého, nebo jsou i lidé, kteří mají na řízení vyloženě antitalent a papíry by raději nikdy dostat neměli?
Myslím, že umět řídit je dnes pro člověka téměř samozřejmost, podobně jako umět číst, psát a počítat. Psát se nakonec naučí téměř všichni, ale ne všichni zvládají krasopis. A podobně je to i s jezděním. Myslím si, že 99 procent lidí se dokáže naučit řídit. Ovšem záleží na tom, za jakých podmínek se to učí, a co tomu chtějí věnovat.

Těch, kteří autoškolu vůbec nedodělají, tedy není mnoho?
Takových případů, že kurz nedodělají, je řada. Ale není to tak, že by skončili, protože pro řízení nemají schopnosti, ale většinou končí, protože je to přestane bavit, nemají trpělivost.

Máte nějakého rekordmana, který tu trpělivost měl, ale u závěrečné zkoušky se mu opakovaně nedařilo?
Vzpomínám na jednoho pana doktora z patentového úřadu, který už přede mnou byl ve dvou autoškolách. Zkoušky dělal celkem asi osmkrát. Říkal jsem mu: „Pane doktore, je to hrozně peněz, co už jste do toho vložil. Nechcete se na to vykašlat?“ A on mi řekl: „Víte, pane učiteli, já jsem přesvědčený, že to musím dokázat, protože Jehova nás učí, že když něco začneme, máme to přivést ke zdárnému konci.“

Nakonec se tedy řídit naučil, i když stylem, že si přesně zapamatoval, kdy přidat plyn, kdy pustit spojku, neměl to intuitivní. Auto mu často řvalo, ale řídil bezpečně. Měl jsem vždy zásadu, že žáky učím tak, abych se je nemusel bát potkat na silnici.

Co dělá budoucím řidičům během jízd největší problémy?
To se nedá jednoznačně říct. Některým třeba chybí manuální šikovnost. Největší problém jsou ale lidé, kteří nejsou schopni soustředit se. Často se setkávám s tím, že se člověk soustředí až příliš na jednu věc, zaměří se na jediný bod, kouká před sebe a zbytek nevnímá. To je největší tragédie.

Proto jsem zarytý odpůrce autocvičišť. Někteří experti se domnívají, že člověk se má nejprve naučit řídit někde v klidu v ústraní a pak teprve vyjet na silnici. Jenže to mu nepomůže. Když je na autocvičišti, kde mu nehrozí žádné nebezpečí, tak si třeba zvykne dívat se při řazení na nohy, kde má spojku, zde plyn. Při tom uhne metr vlevo, metr vpravo, což na cvičišti nevadí. Ale na silnici by to byl průšvih.

Jak tedy soustředěnost trénovat?
Myslím si, že dobrou cestou by bylo do výuky mnohem více zapojit trenažéry. Dnes jsou k dostání již velmi kvalitní stroje, které dokonale simulují auto i okolní provoz. Navíc to je určitě metoda citlivější k životnímu prostředí, než když začátečník „tůruje“ osobák na jedničku, dvojku přímo na silnici. V učebních osnovách ale jízda na trenažéru bohužel není. Je jasné, že by se to prodražilo, protože trenažér stojí skoro tolik jako běžné auto. Se synem ale uvažujeme, že si pro naše žáky jeden pořídíme.

Vladimír Zajíc

Narodil se v roce 1937 v Týně nad Vltavou. Vystudoval strojní průmyslovou školu se zaměřením na tepelnou energii a spalovací motory. Poté absolvoval nástavbu v oboru dopravní a transportní stroje.

U ministerstva vnitra absolvoval střední ekonomickou školu a doplňkové pedagogické studium na Univerzitě Karlově pro mistry odborného výcviku. Působil jako zkušební komisař na dopravním inspektorátu veřejné bezpečnosti Praha - východ, vedoucí dopravní kolony stavebního podniku ministerstva vnitra. V roce 1995 spoluzakládal Asociaci autoškol ČR. Od roku 1970 se živí jako učitel autoškoly v pražských Průhonicích. Má čtyři děti a devět vnoučat.

Autoškolu tedy vedete společně s ním?
Ano, máme rodinnou firmu. Já jsem byl ale první. Tatínek byl odchovaný Baťou.

Dělá žákům problém parkování?
To není nepřekonatelný problém, je to jen věc nácviku. Každý člověk má jinou metodu, dokáže se „chytit“ něčeho jiného. Třeba mně se paradoxně nejlíp couvá s autobusem. Je krásně rovný, má velká zpětná zrcátka, já si chytnu čáru a jedu podle ní klidně kilometr.

Podle zákona mají uchazeči o řidičský průkaz v současnosti absolvovat osmadvacet jízd dlouhých 45 minut. Je to podle vás optimální počet?
Pro někoho je to zbytečně moc, a pro někoho žalostně málo. Nedá se vůbec paušalizovat. Každý žák je jiný, každý potřebuje osobní přístup a učitel musí přemýšlet, jak na něj. Těžko se dodržují jasná pravidla říkající, že uchazeč musí mít odjezděno přesně tolik a tolik hodin.

Vemte si, že mi na kurzu sedí lidé s naprosto rozdílnými schopnostmi a zkušenostmi. Nedávno ke mě přišel vědecký pracovník s tím, že jede služebně do Kanady, a že tam bude potřebovat řídit. Do druhého dne byl perfektně naučený na testy. Ale jezdění byl horor. Naproti tomu jsem měl v kurzu dělníka, s kterým jsem už při druhé jízdě mohl jet autem z jednoho konce Prahy na druhý. Ale měl obrovský problém s testem. Za dobu, kterou na test měl, ho totiž nestíhal ani přečíst...

Řízení není jen o tom, že se to naučíte. Spoustu schopností si vžijete praxí, stanou se z nich zautomatizované dovednosti. To třeba nechápou dopravní psychologové, kteří dnes mají velké slovo při tvorbě legislativy ohledně řidičů a řidičských průkazů. Myslím, že to je špatně, nedůvěřuju jim.

Proč ne?
Mám s nimi řadu špatných zkušeností. Například jednou si u mě chtěl udělat papíry na autobus syn mé známé, který už měl řidičák na náklaďák. Byl to hrozný suverén, jezdil tvrdě, rychle stylem brzda - plyn, nedal si říct. Tak jsem ho z toho autobusu vyhnal. Jenže hoch si došel k psychologovi, který mu potvrdil, že papíry může získat, tak jsem ho musel vzít. Nastoupil k jedné firmě a po pár měsících autobus položil na bok a zemřelo při tom několik lidí...

Fotogalerie

Pak jsem tady měl staršího pána, řidiče autobusu, kterého jsem dlouhodobě znal, v životě neměl nehodu. V šedesáti šel k psycholožce a ta mu řekla, že už dál s autobusem jezdit nemůže, že prý už jen s osobákem. Přišel za mnou celý nešťastný, tak jsem mu doporučil, ať jde k jinému psychologovi. Ten mu dal bez problémů povolení a ten pán jezdí doteď naprosto bez problémů.

Jak staří jsou obvykle vaši žáci?
U osobních aut jsou to většinou mladí lidé. Většina lidí - mužů i žen - přichází už v osmnácti. Část žen přichází až později, když mají rodinu a potřebují jezdit na nákupy, k lékaři atd. Přicházejí ale i lidé, kteří si chtějí řízení osvěžit. Třeba starší manželé, kteří si koupili nové auto, a žena se chce trochu vyjezdit, než ho začne řídit.

Je podle vás hranice osmnácti let optimální pro získávání řidičského průkazu? Jak pohlížíte na americký model, kde člověk může řídit od šestnácti let?
Opět se to nedá paušalizovat. Když je řidič nezkušený a neopatrný, tak je jedno, jestli je mu šestnáct, osmnáct nebo čtyřiadvacet. Výsledek je stejný.

Bohužel u nás je auto stále bráno nikoli jako užitečný prostředek, s nímž je potřeba zacházet opatrně, ale často jako určitý symbol přepychu. Navíc zde neblaze působí různé akční filmy a seriály. Když koukám třeba na Kobru 11, tak si říkám, že v tom Německu musí mít strašně špatná a lehká auta. On letí vzduchem, točí se, a když dopadne, v tu ránu vybuchne a hoří. Ale ještě horší je, že řidič z toho hořícího auta vyleze, otřepe se, skočí do druhého auta a jede dál. Mladí lidé si tak nějak do podvědomí vryjí to, že když do něčeho nabourají, tak se neděje nic vážného. Jenže ono to tak není. Ony ty patníky nejsou gumové jako při natáčení filmu. Tyto faktory tedy působí negativně na myšlení řidičů. A nejsem si jistý, že věk na tom něco spraví.

Předchozí díly

Jak často během tréninkových jízd dochází k nehodám?
S žáky jsem naštěstí nikdy velkou nehodu neměl, maximálně se odřel blatník. Sám jsem měl v životě jednu těžkou havárii kvůli závadě na služebním autě ještě na vojně. Dodnes si pamatuju, jak mi při sjíždění prudkého kopce selhaly brzdy, viděl jsem u kraje silnice sníh s doufal jsem, že do něho vlétnu a zbrzdí mě, jenže on to byl jen zlehka nafoukaný sníh na skále. A já to do ní napral. Motor jsme měli zaražený až v předním sedadle. Byli jsme v autě tři a naštěstí jsme to všichni přežili.

Platí pro řízení auta totéž jako pro jízdu na kole - že se nezapomíná? Znám řadu lidí, kteří v osmnácti získali řidičský průkaz, ale léta neřídili, a nyní se sednout za volant bojí...
Je pravda, že když v autě člověk dlouhou dobu nesedí, je ze začátku nejistý. Řídit nezapomene, musí k sobě ale být kritický a domluvit se s někým, kdo se s ním ze začátku projede, aby si to v klidu pod dozorem znovu „omakal“. Já jsem teď třeba rok neměl žáka na autobus. Kdyby dnes přišel zájemce, řeknu mu, ať se vrátí za týden. Mezitím si autobus znovu sám projedu. Člověk nikdy nesmí přeceňovat své síly. Za každých okolností k sobě musí být kritický a své schopnosti brát s rezervou.

Pozorujete během těch desítek let na pozici učitele autoškoly nějaké změny ve vlastnostech či schopnostech svých žáků?
Řekl bych, že dřív byli lidé otevřenější, více nadšení a vedení snahou opravdu se něco naučit. Do kurzu chodilo třeba třicet žáků, ti se jednou týdně scházeli na teorii, po hodině ještě dál kecali a všechno rozebírali. Po závěrečných zkouškách si pak šli posedět, oslavit to.

A jak je to dnes?
Dneska je každý druhý tak zblblý, že by si řidičák nejraději koupil, aby se nemusel snažit. Přijde do autoškoly, ale nemá na ni čas. Má jít ke zkouškám, ale nechce se mu učit. Nejhorší je, že existuje spousta autoškol, kde s takovýmto přístupem může pochodit. Mně třeba propadne žák z testů, tak mu říkám: „Nic si z toho nedělej, procvičíš si to a uděláš opravnou zkoušku.“ A on za týden přijde s tím, že mu kamarád sehnal člověka, u kterého zaplatí tři tisíce a bude mít jistotu, že test udělá. Ovšem když potom letíte autem ze stráně, tak už se těžko dá zaplatit, abyste to přežila...

Řekl bych, že se proměňuje i samotný autoškolský byznys. Mám pocit, že ještě za Svazarmu jsme byli určitá parta, učitelé autoškol byli nadšenci, fandové do aut. Dneska se toho chytá každý, kdo zrovna nemá nic na práci. Často tito lidé tahají úplatky z žáků a dávají úplatky komisařům atd. Když za mnou přijde žák, že by si to chtěl zaplatit, že má strach, tak mu řeknu: „Kup si ještě nějakou naftu a pojď si zajezdit, ať z tebe ten strach spadne.“

Kvalita práce autoškol závisí také na kvalitě zkušebních komisařů. A tady je kámen úrazu. Kvalitní komisař, který má rodinu, brzy odchází za jinou prací. Na tak důležitém postu mu totiž některé obce platí komisaře jen osmnáct tisíc hrubého, což je opravdu velmi málo.

Učíte žáky jezdit v autech s manuálním řazením, nebo máte i automat?
Zatím učím jen manuál. Automat bychom chtěli časem koupit, i když mě od toho všichni zrazují, že po tom zatím nebude poptávka. Já sám pro vlastní potřebu mám automat a vyhovuje mi. Se žáky ale jezdím s manuálem.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Narodil jsem se v Týně nad Vltavou a vyrůstal jsem na Moravě v Hrotovicích. Každé prázdniny jsem ale trávil u babičky v Týně. Strejda nás tam vždycky vozil na výlety po Šumavě. Moje milované místo je Javorník na Šumavě.

V roce 1981 jsem pak přijel dělat školení řidičů do Rohanova v jižních Čechách. Zalíbilo se mi tam a od té doby jsem tam jezdil každý rok. A asi před sedmi lety jsem si tam koupil takovou zříceninu, kterou jsem zboural a na jejím místě postavil takovou klasickou šumavskou chaloupku.

Jezdíte s nimi i do centra do nejhustějšího provozu?
Začínáme tady v klidu mezi vilkami. A postupně jedeme i do centra, aby si žáci zvykli i na tramvaje a větší provoz. Podobné je to s žáky, kteří dělají řidičák na náklaďák. Nejprve jezdíme trasu do sousední vesnice a zpátky, aby se člověk naučil řadit a dostal to do ruky. Postupně míříme i na okrsky a poté přímo do Prahy.

Jak často se musíte během tréninkových jízd žákovi zadupnout brzdu?
Ve spánku se mi to děje často. Zdá se mi sen, najednou se leknu a skočím oběma nohama na spojku a plyn. Ale v reálu to dělám spíš zřídka. Snažím se žáka učit tak, abych mu do toho nezasahoval. Jsou učitelé, kteří do řízení zasahují, aby ušetřili benzin, aby se nehuntovalo auto. Ale já to nedělám. Chci, aby od první chvíle člověk věděl, že to je na něm. Nechám ho klidně, ať mu to pětkrát chcípne... To už musí být krizová situace, abych do řízení zasáhl. Nedávno jsem u náklaďáku skočil po brzdě, nikoli kvůli chybě žáka, ale proto, že nám z boku do cesty vletěl osobák a žák ještě nemá takové reflexy, aby se vyhnul srážce.

Zvládají budoucí řidiči základní opravy - výměnu kola či opravu motoru?
Kolo je snad jediné, co jakž takž zvládají. Bohužel dnešní auta jsou tak složitá a překombinovaná, že už si člověk nezvládne ani vyměnit žárovku. Když se vám rozsvítí kontrolka, musíte pomalu hledat v návodu, co to znamená.

Brzy oslavíte osmdesáté narozeniny. Necítíte při výuce už nějaká omezení daná věkem?
Zatím ne. Je pravda, že nedávno jsem chtěl povolit zarezlé kolo, a musel mi s ním pomoct syn. Ale smysly mám zatím bezproblémové, pravidelně chodím na kontroly a dělám psychotesty. Koncem roku mi bude osmdesát a plánuju, že už se na to pomalu vykašlu a budu se věnovat zábavě.

Co budete dělat?
Všechno možné. Jen mě nedávno zklamali, když jsem si chtěl obnovit letecký průkaz na ultralight a zjistil jsem, že jelikož jsem dlouho nelétal, musel bych si udělat nový letecký průkaz, za který chtějí osmdesát tisíc. Tak jsem to vzdal, proletím se aspoň občas s kamarádem.

Článek se mi líbí


Okamura je nesmírně schopný populista, řekl Paroubek v Rozstřelu





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.