L. Czapka zachycený na snímku těsně před tím, než vyrazil do záchranné akce. | foto: Archiv MF DNES

Tragédie v dole se dočkala vysvětlení

Druhý červencový týden roku 1961 patřil mezi nejčernější dny Havířova. V nedalekém Dole Dukla si v pátek 7. července vyžádal rozsáhlý důlní požár 108 obětí, vesměs dvaceti až třicetiletých horníků právě z Havířova.

Když se ve středu 12. července sešli pozůstalí v ostravském Domě kultury Vítkovice při smutečním pietním aktu, nikdo jim nevysvětlil skutečné příčiny tragédie.

Vinu měl především politický systém

Na vině byl totiž v prvé řadě samotný politický systém. „Příroda, lidské chyby a také krutá daň za snahu státu chtít po havířích nemožné,“ vypočítává příčiny neštěstí jeden z tehdejších velitelů záchranných prací na Dole Dukla, letos čtyřiasedmdesátiletý Lubomír Hájek. 

Některé z příčin tragédie Dukla 61

  • Opožděné zjištění příčin požáru
  • Včasné neodvolání osazenstva ohroženého úseku dolu
  • Zbytečně opožděné zahájení likvidace požáru - až dvě hodiny po prvních příznacích
  • Závadný systém větřních systémů a netěsnost větřních objektů
  • Chybné kroky havarijní komise, ovlivňované částečně i příslušníky StB
  • Dovolená hlavního inženýra
  • Dobové politické klima, kdy předčasné vyfárání havířů mohlo být považováno za sabotáž
  • Nekompetentnost ředitele dolu, který byl politickým funkcionářem a nerozuměl důlním mapám.

„Každá doba s sebou něco nese. Bohužel,“ nemá příliš chuť vracet se ke čtyřicet let staré tragédii záchranář Ctirad Barfus, který byl jako hlavní velitel zásahu později postaven před soud a skončil s nepodmíněným trestem ve vězení.

Po krátkém váhání mocenských orgánů, zda tragédii na Dukle před veřejností raději neutajit, bylo naopak rozhodnuto neštěstí sto osmi živitelů rodin, po kterých zůstalo několik desítek polosirotků, politicky zneužít. „Padli při poslední bitvě, jež vzplála,“ tvrdil deník Krajského výboru KSČ Nová svoboda v pondělí 9. července.

Položili životy pro blaho lidu?
Jaké byly příčiny havárie, a kým skutečně byli mrtví havíři, o tom komunističtí novináři nenapsali vůbec nic. Krutou smrt překryly stranické orgány tupými frázemi. „Položili životy v mírové práci pro blaho lidu,“ hlásal hlavní titulek Nové svobody.

Když v pátek 7. července 1961 odcházel brzy ráno na Hlavní báňskou záchrannou stanici, netušil, že se domů dostane až po čtyřech dnech.

„Odcházel jako čtyřiatřicetiletý fešák s krásnými kaštanovými vlasy. Po čtyřech dnech přišel s úplně šedivou hlavou,“ vzpomíná si na tragické dny před čtyřmi desetiletími záchranářova manželka Ludmila.

„Havířova žena nesmí, co jiné manželky. Rozejít se ráno s chlapem ve zlém. Vždycky musí počítat, že už se muž ze šachty nemusí nikdy vrátit,“ myslí Ludmila Hájková na trpký osud manželek, milenek, či družek sto osmi havířů, kteří už 7. července z Dukly nevyfárali.

„Když mám posuzovat neštěstí na Dukle, nemohu obejít sociální a politické klima doby,“ vrací se Lubomír Hájek o čtyřicet let zpět a s úsudkem báňského profesionála probírá průběh tragédie.

Zápach spálené pryže ze šachty

Zápach spálené pryže z hořícího pásu v 11. sloji třetího patra šachty zaznamenal revírník třicet minut po patnácté hodině. Jenže po příčině pátral v nesprávné sloji, a když zdroj zápachu nezjistil, vrátil se.

Hloupá náhoda

Spuštědlem největší důlní tragédie v revíru po druhé světové válce byla svým způsobem hloupá náhoda. Všechny ostatní příčiny už se na tu prvotní jen nešťastně nabalily jako korálky na náhrdelník. "Ke konci ranní směny hodinu po poledni došlo k náhodnému spuštění pásového dopravníku," uvádí neomylná fakta vyšetřovací zpráva.

U první pohonné stanice soustavy osmi pásových dopravníků vznikla na páse takzvaná "manžeta", pohyb pásu byl náhle zablokován, ale pohon soupravy zůstal v chodu. "Shodou okolností právě toto důlní pracoviště už zůstalo odpoledne neobsazeno horníky. Třením pohonných válců o stojící pás, tehdy ještě vyráběný z hořlavé pryže, se pás za nějaký čas vznítil," vysvětluje tehdejší velitel záchranných sborů Lubomír Hájek.

A ona hloupá náhoda? Dopravník podle všeho spustil nevědomky náhodně procházející havíř, jenž narazil do páčky strojního zařízení, která dala dopravník do pohybu. Hájek zároveň připomíná, že právě tragédie na Dukle urychlila zavádění nehořlavých pásů či stálého dozoru u dopravníků. Od pásu zanedlouho chytly dřevěné části výztuže a šachta se rázem ocitla ve smrtelném ohrožení.

Další hlášení o zápachu podal revírník až v 17.15 a první záchranáři se objevují u šachty teprve v 17.24.

„Nikdo si tehdy nepřipouštěl, že by se v podzemí schylovalo k tak strašlivé tragédii a nebyl vydán rozkaz k vyklizení dolu. Předčasné odvolání osádek z ohrožených míst, pokud nebylo prokázáno, že v dole hrozí skutečné nebezpečí, by bylo považováno za sabotáž,“ vysvětluje Hájek.

Včasné odvolání havířů ale mohlo na Dukle určitě několik desítek životů uchránit.

Organizace sjezdu záchranářů do podzemí byla opožděna o celou půlhodinu, což může být v případě havárie rozhodující čas.

Uhlí bylo totiž na počátku šedesátých let často důležitější než lidské životy.

„Narážeči museli nejdříve vytěžit plné vozy uhlí z dolu a na požadavek nás záchranářů reagovali až po důrazném příkazu z dispečinku,“ popisuje Hájek, jak se akce opožďovala z dnes těžko pochopitelných příčin.

Sto osm obětí zůstává v podzemí

Oheň z hořícího pásu se mezitím šířil šachtou. Hořela výdřeva, větry hnaly slojemi neproniknutelný oblak smrtícího dýmu a hrozilo i bezprostřední nebezpečí výbuchu. Zvyšovala se teplota i koncentrace metanu a teprve v 18.55 byl vydán příkaz k odvolání všech havířů z dolu.

Ondříček točí film Dukla 61

Jiří Langmajer film Dukla61

Jiří Langmajer ve filmu Dukla 61

„Přímý zásah na likvidaci požáru se nezdařil. Třetí patro bylo v té době ještě ve stádiu příprav a nebylo rozvedeno vodovodní potrubí a potrubí vedoucí požářištěm bylo bez vody,“ popisuje Hájek, jak napřed nebylo oheň v dole vlastně čím zdolávat.

„Autoritativním zásahem technicky nevzdělaného příslušníka StB bylo navíc zpočátku zakázáno i použití náhradního benzinového čerpadla a čerpání vody ze žumpy,“ vybavuje si Hájek.

Před půlnocí záchranáři hlásí, že v dole už nikdo nejeví známky života. Hrozícímu nebezpečí výbuchu je možno zabránit jen uzavřením dolu postavením výbuchuvzdorných hrází. Sto osm obětí zůstává zatím v podzemí.

Pietní akt zneužila komunistická strana

Desítky lidí se přišly rozloučit také s Oldřichem Krausem, který byl jednou z obětí.

Navzdory uplakaným vdovám, dětem či rodičům obětí neštěstí, neváhali pietní akt za zemřelé havíře zneužít komunisté ve svůj prospěch. Ten se konal 12. července v tehdy novotou ještě zářícím Domu kultury Vítkovice.

"Nepřátele stále číhají v zahraničí," neopomněl z tribuny vyzvat před příbuznými obětí člen politického byra ÚV KSČ Jaromír Dolanský. Mrtvé havíře pak označil za "součást dějinného poselství, které nás vede k plnému vítězství v boji za osvobození lidstva z kapitalistického otroctví".

Že byli havíři obyčejnými lidmi, živiteli rodin či milenci, kteří si šli na šachtu jednoduše vydělat na slušné živobytí, o tom funkcionář Dolanský neřekl ani slovo. Zneužít v rámci pietního aktu se bohužel nechal i národní umělec Zdeněk Štěpánek.

"Soudruzi. Napřimte teď hrdě hlavy nad našimi hroby. Postavte se k mohutným strojům, kterými nás vyzbrojil náš socialistický lid, doplňte místa, která po nás zůstala a jděte hrdě k vítězným zítřkům," pateticky Štěpánek hovořil za havíře, jejichž těla ještě v tu chvíli drželo v moci peklo rozžhavené šachty.

A tak snad jen projev štajgra Silvestra Treichla přinesl upřímná slova: "Kantore, Gavlasi, Nývlte, Hejtmane...zdá se mi neskutečné, že už vás nikdy nepotkám na cestě z porubu..."


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video