Na výroční pietní akci dorazili představitelé města, krojovaní horníci, ale i rodinní příslušníci zemřelých a také jeden přeživší.
Jaroslav Gongol přišel 7. 7. 1961 na odpolední směně o spoustu kolegů i nově získaných kamarádů. Byl to teprve jeho pátý pracovní den. „Týden předtím jsem promoval na Vysoké škole Báňské jako inženýr. V pondělí jsem nastoupil do práce a v pátek se to stalo,“ popisuje hektický týden.
 |
V osudný den, na který do smrti nezapomene, měl jako štajgr na starost osádku 64 horníků v rubání. „Asi tak po třech hodinách práce jsem ucítil merkaptan, což signalizuje nějaké nebezpečí. Volal jsem dispečera a ten dal pokyn, abych zorganizoval odchod mužů na povrch,“ líčí.
Sám vyfáral mezi posledními. Když se dozvěděl, co se stalo, byl v šoku. „Původně jsem myslel, že jde o nějaké cvičení, nebo maximálně drobnou havárku. Poté, co jsem byl konfrontován se skutečností, mě to velmi zasáhlo,“ říká.
I proto ani po šedesáti letech nezapomíná na některé okolnosti onoho dne. „Lidí říkají, že na hrůzy, které člověk v životě prožije, jen tak nezapomene. Mohu to potvrdit,“ podotkl Gongol, který mezi lety 1977 až 1990 působil i jako ředitel Dolu Dukla.
Z horníků, kteří toho dne přežili a zdraví vyfárali, se středeční pietní akce účastnil jako jediný. „Vím ještě minimálně o dalších třech žijících, ale těm už zdravotní stav nedovolil dorazit,“ vysvětlil.
Na místo ale přišla spousta dalších lidí spojených s prací v podzemí. „Na Dukle jsem byl od roku 1973 do roku 2007. Byly to tvrdé šichty v trenkách a s pěti litry vody po ruce. Ale děkuji bohu, že jsem to přežil, protože jinak chodím jen kamarádům na pohřby,“ uvedl šestašedesátiletý Petr Kubíček.
Vzdát hold obětem náročného hornického řemesla přišli lidé poprvé na hřbitov v havířovské části Šumbark. Tam se památník se jmény všech mrtvých přesunul z lokality Dukly, ze které se stal průmyslový areál. „Přesun to byl náročný, i s přípravami to trvalo skoro rok. Jsem přesvědčen, že místní hřbitov je důstojným místem pro takový památník. Navíc jsme jeho přesun spojili s restaurováním, takže památník má opravené písmo i vyčištěné kameny,“ řekl primátor Havířova Josef Bělica.
Někdo zavadil o páčku a začalo hořet
Dukelskou tragédii před šedesáti lety spustila nešťastná náhoda. Někdo totiž při odchodu z ranní směny zavadil o páčku strojního zařízení a uvedl tak do pohybu pásový dopravník v místě, kam nefárala odpolední směna.
„Třením pohonných válců o stojící pás, tehdy ještě vyráběný z hořlavé pryže, se guma za nějaký čas vznítila,“ uvedl tehdejší velitel záchranných sborů Lubomír Hájek.
Tragédie na dole Dukla v roce 1961: zemřelo 108 horníků, většina se udusila |
Zápach spálené gumy sice první horníci zaznamenali o půl čtvrté odpoledne, ale hlášení o hustém kouři dostal dispečer až zhruba o hodinu a půl později.
Lidé, kteří měli tehdy rozhodující slovo, nebezpečí podcenili. Ukázalo se například, že horníci v ohrožené osmé sloji před odchodem ještě uklízeli nářadí. Oheň se mezitím rychle šířil a uzavíral únikové cesty.
Z 338 horníků jich 108 zemřelo, většina z nich se udusila. Nejmladšímu ještě nebylo 17 let. Po tragédii se začalo se zaváděním nehořlavých pásů do dolů.
Tragická událost se stala i námětem filmařů. Ti v roce 2018 vyšli ven s divácky úspěšným snímkem Dukla 61.
