Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Češi 21. století sibiřskými legionáři. Výpravná hra vtáhla stovky lidí

  16:10aktualizováno  16:10
Sto let po pouti československých legií Sibiří se v českých zemích, vděčících legionářům za státní svrchovanost, zrodila výpravná dramatická hra umožňující vcítit se do pocitů, obav i radostí legionářů. Zaujala stovky převážně mladých lidí a i kvůli velkému zájmu se bude konat nejméně šestkrát.

O čem účastníci hry mluví nejčastěji? O nečekaném zážitku, sebepoznání i přiblížení legionářské anabáze na konkrétním uvěřitelném příběhu. | foto: Lukáš Makovička

Měli nastoupit do legionářského vlaku, nechat za sebou další versty Sibiře a vyrazit na další část své cesty do vlasti.

Hraní role naživo

Hry označované jako larpy (z anglického „live action role-playing“) umožňují účastníkům ztvárnit role jimi navržených či vybraných postav žijících v prostředí, do nějž je hra zasazena. Rolí bývá míněna minulost postavy, její osobnost, zvyky a cíle. Účastníci hrají pro své spoluhráče (nejsou žádní diváci), jsou součástí příběhu a svým jednáním ovlivňují průběh hry (ten není předem přesně dán).

V českém prostředí jsou larpy zejména kreativní volnočasovou aktivitou a způsobem sebepoznání. Vznikají hry inspirované historií, smyšlenými světy i vizemi budoucnosti.

Více o principech těchto her si můžete přečíst v tomto rozhovoru.

Jenže přišel útok a vlak odjel bez nich. Zbytky jednotek střelců, týlové zajištění, Červený kříž a skupinka zajatců osiřely v občanskou válkou zmítané ruské zemi, kde neplatí žádná pravidla civilizovaného světa. Nemají na výběr, musí se probít ke svým, s prostředky, které jim zbyly...

Ne, není to začátek scénáře filmu, který na motivy sibiřské anabáze připravuje režisér Petr Nikolaev (více o filmu zde). Ani příběh z deníku legionáře. Ta scéna je smyšlená. A zároveň se stala.

Ukázat dobu i napomoci sebepoznání

Vysvětlením zdánlivého protimluvu je hra nazvaná Sibiřský příběh (více o hrách označovaných jako „rolové“, případně „larpy“, viz rámeček vpravo). Účastníci se vžili do detailně propracovaných rolí (připravených tvůrci hry), civilní oblečení vyměnili za legionářskou výzbroj a výstroj a na víkend se v jižním cípu brdských lesů stali součástí pomyslného divadla, v němž všichni byli herci i diváky zároveň.

S tím rozdílem, že nevěděli, jak se jednotlivé zápletky rozvinou a jaké možné konce pro ně autoři hry nachystali. Překvapení v průběhu hry - kde se strhne boj, kdo bude zraněn, z koho se vyklube zrádce - to vše k larpu patří.

Většina účastníků se ke hře dostala přes prezentaci projektu na internetu. Role - určitý přehled si lze vytvořit z tohoto dokumentu - jim vybrali autoři hry na základě preferencí, které hráči vyjádřili v dotaznících. Pak účastníci obdrželi detailní podkladové materiály k roli, zaplatili a přijeli na hru. Před začátkem je ještě čekalo seznámení s taktikou boje legionářů. Příprava tedy byla důkladná.

Má to svůj důvod. „Chceme účastníkům dát intenzivní zajímavou zkušenost, ukázat něco o té době a tím, že příběh je o obyčejných lidech v komplikované situaci, pomoci i k určitému sebepoznání. Lidé, jejichž role hrajeme, nejsou totiž až tak odlišní od nás,“ řekl iDNES.cz vedoucí projektu David František Wagner z neziskové organizace Rolling. Ta se věnuje rozvoji zážitkových a vzdělávacích her založených na autentickém prožitku a Sibiřský příběh je jejím dílem.

Ochotní řemeslníci, ale i kompromisy

K propracovaným larpům, které zaujmou nejen vizuální stránkou, ale i důmyslným zpracováním, vedla v České republice zhruba patnáctiletá cesta. Během ní tvůrci her i účastníci sbírali zkušenosti, komunita se rozrostla, lidé začali hledat neotřelé motivy a hlubší zážitky. Zlepšila se dostupnost kvalitních rekvizit, sociální sítě  řádově usnadnily sdílení zkušeností a názorů.

Fotogalerie

Tvůrci Sibiřského příběhu se museli vyrovnat s tím, že kvůli unikátnímu námětu hry prakticky nikdo doma nemá potřebné „vybavení na legionáře“ a rovněž není v silách účastníků si ho včas na odpovídající úrovni sehnat. Na rozdíl například od vybavení na běžnější akce inspirované žánrem fantasy či středověkem.

„Produkce takové akce závisí na spoustě dobrovolnické práce zdarma, shánění nejlevnějších materiálů i na dobré vůli řemeslníků, kteří nám u věcí, které jsme sami zajistit nedokázali, zatím velmi vyšli vstříc cenou,“ líčí Wagner, jak sháněli oblečení a vybavení pro 54 hráčů a dvacítku účastníků hrajících postavy, s nimiž se legionáři střetávají. Třeba bolševické vojáky.

Řada rekvizit je tak výsledkem kompromisu daného rozpočtem hry a tím, že hra mnohem více stojí na prožitku a příběhu než na úplné dobové věrnosti.

Blůzy například odpovídají historické předloze, ale kabáty na uniformy pocházejí z přešitých druhoválečných - každý historicky věrný komplet by akci prodražil o desítky tisíc korun. „Nemluvě o tom, že všechno vybavení protáhneme blátem a bojem, v jehož zápalu se drobné prvky sem tam nenávratně ztratí, a také potřebujeme variabilitu v tom, kdo ten který kostým obleče,“ dodává Wagner.

Tým autorů totiž plánuje po prvních dvou uvedeních hry ještě minimálně čtyři reprízy. Vyhoví tak zájmu hráčů a roli hrají i pořizovací náklady výstroje a výzbroje, které se díky opakovanému uvádění hry rozloží mezi více lidí. Samotné opakování herních „běhů“ totiž není ve srovnání s přípravou celé hry až tak pořadatelsky náročné.

Příběh si lépe hledá cestu do paměti

Vizuální stránka, byť výrazně zaujme, ale není jádrem hry. Má podpořit vcítění se do role. Samotné těžiště hry stojí na odvěké lidské vlastnosti vyprávět si příběhy.

„Každá historie je vyprávěním příběhu, příběh si i mnohem lépe hledá cestu do paměti. A najednou je tu možnost nebýt jen pasivním pozorovatelem, ale také příběh prožít a ovlivnit. Cenou za to je, že hra je přiznanou dramatizací, že se během herní doby musí stát hodně věcí a že bylo třeba vymyslet fiktivní postavy a situace, protože brát si v tomto kontextu do úst skutečné lidi a hrát si na ně považujeme za nevhodné,“ vysvětluje Wagner.

I fiktivní scénář ale musel ctít historická fakta, která tvůrci hry hledali v denících legionář či v sekundární literatuře. Ostatně Wagner sám pracuje na doktorátu z československých dějin, další z tvůrců hry Petr Urban je učitelem dějepisu, Lucie Chlumská zase při tvorbě hry zúročila kvalifikaci psycholožky.

Ke stoletému výročí legií

V roce 2014 uplynulo sto let od založení první legionářské jednotky, České družiny (více o počátcích legií jsme psali zde). Hra Sibiřský příběh je součástí připomínkového projektu ministerstva obrany nazvaného Legie 100.

„Měli jsme radost, že se tématem legií mladí lidé zabývají a chtějí je poutavou formou zpřístupnit veřejnosti,“ říká Jiří Charfreitag z Československé obce legionářské, která je odborným garantem hry. Ocenil zejména snahu přiblížit příběh legionářů lidem, kteří o tématu dosud moc nevěděli. „Hru můžeme vřele doporučit všem, kteří chtějí zažít strastiplnou cestu našich předků napříč Sibiří,“ říká.

Je vůbec čtrnáct měsíců chystaná akce, při níž přijdou vhod i vysokoškolské a pracovní zkušenosti, ještě hrou? Podle Wagnera ano. „Ukázalo se ale, že lidem může dát i něco navíc. Třeba hodně znalostí o té době a snad i něco hodnot. Celkově není důvod říkat, že to není hra: má sice vážný tón - v občanské válce umírají lidé, rozpadá se pořádek a rodiny, z otce se stane zabiják, který nemá svým dětem co říct, nebo úplně zmizí - ale hra to stále je, byť intenzivnější,“ dodává.

Účastníci prvních dvou běhů hry, náhodně vybraní redakcí iDNES.cz, to potvrzují.

K suchým datům z učebnic přibyla vlastní zkušenost

„Dívám se na souvislosti dění kolem legií z jiného úhlu pohledu,“ vypráví Lenka Kopečková, úřednice a doktorandka na Masarykově univerzitě. Hrála roli ruské dívky, která se zamiluje do jednoho z legionářů a řeší morální dilemata, přičemž jako hráčka naživo vidí důsledky oněch rozhodnutí. „Předtím jsem tu dobu vnímala jako pár dějepisných údajů, teď za tím vidím jednotlivé lidské příběhy, osudy a úsilí lidí, kteří dobrovolně riskovali své životy a bojovali za to, čemu věřili,“ říká.

Janu Winkelhöferovi, v občanském životě IT konzultantovi, role poručíka Františka Topola přiblížila tíhu velení v boji. „V každém případě jsou v sázce lidské životy a velitel se může jen snažit, aby minimalizoval ztráty,“ vrací se k momentům, při kterých člověk rychle zapomene, že je to jen hra. Ocenil jak působivě napsané podklady, tak i „zcela uvěřitelnou atmosféru“ akce, na níž si uvědomil i to, jak moc zkreslující je černobílé vnímání dějin.

Student strojní fakulty Jan Zajíc si vyzkoušel obě dosavadní uvedení hry a jeho role se od sebe hodně lišily. „Tou první byl vnuk slovenského národního buditele, mladý kluk, který touží po uznání a hledá sám sebe. Druhou rolí byl sibiřský lovec, který utíká z míst bojů a prožívá pocity viny, zodpovědnosti za sourozence a sebeobětování za druhé,“ vypráví. Říká, že mu hra dosavadní vědomosti doplnila obrazem, jak mohly vypadat příběhy lidí z té doby.

„Když se člověk byť jen na víkend stane legionářem a prožívá jeho radosti i trápení, dá mu to podněty k přemýšlení. O významu přátelství, rodiny či vlasti,“ říká.

Že hra má co říci nejen mládeži, ale i například lidem kolem padesátky, ukázal příklad manželů Kurfürstových z Opavy. „O larpech jsem už věděla dříve, ale až když mi na podzim syn řekl, že bude larp o legiích a že jede, rozhodli jsme se s manželem také přihlásit,“ řekla iDNES.cz Mirka Kurfürstová. Zajímá ji moderní historie a na vícedenní akci v přírodě chtěla poznat, co její potomci na larpech vidí.

Na začátku neměla představu, jak bude její první larp v životě vypadat. „Překvapilo mě to v tom nejlepším smyslu - rozpracování tématu, příběh, příprava kostýmů, terénu...“ chválí hru. Užila si, jak ji příběh pohltil a dozníval i po hře. „Stále jsem zpětně promýšlela některé situace, jejich vyznění, osudy lidí. Asi proto, že jsem starší, mě nevykolejily některé mezní situace, protože vím, že v životě není nic černobílé. A překvapilo mě, jak člověk vnímá události jinak, když si o nich přečte, a jinak, když má možnost je takto prožít,“ dodává.

Pár set tisíc v minusu. Pomoc části sponzorů vázne

S náročností přípravy a s náklady na shánění rekvizit jde ruku v ruce finanční rozměr akce. Že by tvůrcům hry jejich projekt přinesl peníze, se totiž říci nedá. Spíš zatím platí opak: „Doufali jsme, že se nám povede většinu vstupních nákladů pokrýt z darů a dotací, ale všechna větší jednání dopadla - dvakrát v podstatě před podpisem smlouvy - neúspěšně, nebo stále leží na úřadě,“ přiznává Wagner.

Tvůrci Sibiřského příběhu věnovali během ročních příprav hře zhruba ekvivalent jednoho pracovního dne v týdnu, ti vytíženější autoři ekvivalent dvou dnů. Jak se premiéra hry blížila, zabírala příprava stále víc času a došlo i na dovolené a život z úspor. Obecně ovšem platí, že myšlenka na finanční odměnu za čas strávený přípravou je mezi tvůrci her představou - jemně řečeno - úsměvnou.

Z pohledu hráče se Sibiřský příběh účastnickým poplatkem, začínajícím na 2 300 Kč, řadí mezi dražší hry (ovšem v ceně je i strava, ubytování a zapůjčení výstroje a výzbroje vyrobené pro hru). Základní poplatky přitom náklady na hru rozhodně nezaplatí - smyslem této ceny je zpřístupnění hry co nejvíce lidem s nadějí, že bilanci dorovnají sponzoři a movitější účastníci, kteří si mohou dovolit dražší vstupné, v jehož ceně jsou i upomínkové předměty.

Náklady na hru zatím stále převyšují sumu získaných peněz tvořenou penězi od účastníků a příspěvky sponzorů, zejména Nadačního fondu rodiny Orlických. Rozdíl nyní představuje šestimístná cifra. Tvůrci hry ale doufají, že schodek přispěním sponzorů a díky účasti na dalších bězích hry přece jen klesne.

Kdyby ne, stálo to za to? A proč do toho organizátoři - vesměs zkušení tvůrci jiných her, takže znali rizika - šli?

„Protože je to velký příběh. Možnost, jak něco říct, jak dát lidem unikátní zábavu a možná něco málo navíc,“ odpovídá Wagner. Už má v hlavě další projekty, do nichž se naplno pustí poté, co Sibiřský příběh skončí. „Kombinujeme to, co  nás živí, a tohle. Byli bychom časem rádi, kdyby nás dělání her živilo nebo aspoň nebylo tak ztrátové, protože takhle není udržitelné - ale nestěžujeme si, vybrali jsme si to sami,“ uzavírá.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.