Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ukaž svaly, zuby a za rubl jsi můj. I tak zajatí Češi putovali do legií

  11:08aktualizováno  11:08
Unikátní historie československých legií kráčela nezměrnými pláněmi Sibiře, poli červených vlčích máků ve Francii i alpskými hřebeny, kde dosud zní ozvěna italsko-rakouských řeží. Seriál iDNES.cz se po této cestě vydává znovu. Na den přesně sto let po souhlasu se vznikem první exilové jednotky - České družiny.

Tak tedy válka! A vznikne na jejím konci všeslovanská říše, zaskví se česká koruna na skráních Romanovce, nebo bude obnoven samostatný český stát? Nebo snad přece jen zvítězí Rakousko?

Legionářský seriál iDNES.cz

Toto je první díl seriálu iDNES.cz ke stému výročí vzniku československých legií. Díl se zabývá okolnostmi vzniku dobrovolnických oddílů v Rusku, ve Francii a v Itálii.

Hlavním cílem seriálu není přinášet nová, dosud neznámá fakta - materiálů o legiích existuje celá řada. Chceme téma zpřístupnit poutavou cestou, včetně fotografií, videí a grafik - a v neposlední řadě odkazováním na podrobnější zdroje, které zájemcům poskytnou detailní informace.

Roky 1914-1918, ze dnešního pohledu světodějné, přijali čeští politici onoho léta čtrnáctého roku nového věku většinou vlažně. Lidé očekávající velké společenské změny - třeba Karel Kramář nebo Tomáš Garrigue Masaryk - byli vlastně výjimkou.

Záhy se ale začal odvíjet příběh, který dal za pravdu těm, kteří cítili, že se blíží konec společenského a světového řádu „dlouhého“ devatenáctého století. Příběh, v němž měli jednu z hlavních rolí sehrát vojáci neexistujícího státu.

Příběhem nás na stránkách iDNES.cz budou provázet zápisky jednoho z účastníků sibiřské anabáze, někdejšího učitele Františka Nováka.

Odjezd na frontu

(deník Fr. Nováka)

„Hudba zahrála pověstný smuteční kus, polní kurát požehnal zbraním a hudba zahrála rakouskou hymnu. Sotva dozněla hymna a měly býti dány povely k odchodu, ze všech hrdel vojáků, jako by byli smluveni, zazněla velebná česká hymna ‚Kde domov můj‘. Velitel a pobočník byli ohromeni, ale nikdo z nich se neodvážil zpěv přerušit.“

Novák, původně voják rakouského osmého pěšího pluku, totiž po přeběhnutí kromě řady bojů na magistrále byl i u předávání carského zlata, události, o níž koluje dodnes řada zkazek. Svůj deník následně svědomitě vedl až do návratu do Československa a i nějakou dobu poté. Vyšel knižně pod názvem Předával jsem zlatý poklad.

Jak to bylo v českých zemích?

Boj za samostatný stát, jehož symbolem se zejména za první republiky legionáři stali, se ovšem nevedl jen za hranicemi budoucího Československa. Úkolem domácí politické scény, která se začala výrazněji formovat počátkem roku 1915, bylo především zásobovat exil informacemi.

Rakousko tomu čelilo represí, Karla Kramáře a Aloise Rašína odsoudilo například za vyzvědačství a velezradu na smrt. Pozdější významné politiky první republiky ale zachránila amnestie po smrti císaře Františka Josefa I.

Ve vlaku za Vídní

(deník Fr. Nováka)

„Za Vídní se s námi vlak rozejel k východu. To už jsme měli jistotu - jedeme do Haliče proti Rusům. Tam se dá něco dělat. Vždyť náš 8. pluk byl složen ze samých vlastizrádných Pražanů a všichni tajně toužili provést to, co provedl slavný 28. pluk, jenž nedávno přešel celý i s hudbou k Rusům.“

(Historik Rudolf Kučera v Respektu upozornil, že 28. pluk jednoduše nepřeběhl, nýbrž byl po bojích zajat. Novákův deník nasvědčuje tomu, že uvěřil rozšířené zkazce o osudu pluku.)

Mezitím ale vlaky jedoucí na frontu spolykaly statisíce českých vojáků. Pikantní bylo, že se leckdy až na trati dozvídali, kam vlastně jedou. Přání mužů byla jasná: Itálie byla obávaná, ruská fronta žádoucí. Lépe se tam přebíhalo.

I na ruské frontě ale svět pro vojáky zmizel. „Zákopy byly dva metry hluboké a neměli jsme tušení, že pár decimetrů nad námi se zelená tráva, kvetou květiny a keře. Po celý měsíc jsem neviděl kolem sebe nic než dvě šedé, hlinité drolící se stěny, v nichž bylo plno myší,“ čteme v Novákově deníku.

Východní fronta: ve stínu slovanského dubiska

Ta scéna v Tjumeni musela připomínat orientální trh s otroky. Písař na rozkaz vojenského velitele města přivádí kumpanii chlapíků a staví je do řady. Svlékají se do naha. Místní ženy je okukují, zkoumají, jaké mají svaly, zda se jim nekazí zuby... „Za každého musela zájemkyně zaplatit rubl a mohla si ho nechat na měsíc,“ vzpomínal Jaromír Eminger.

Eminger byl československý legionář a ve svých denících popisoval, jak vypadaly trhy pro skutečné či slaměné válečné vdovy v Rusku. Hospodářství se kvůli válce nezastavila, potřebovala mužskou ruku. K dílu je po výše zmíněném výběru přiložili i čeští vojáci, čekající v ruských zajateckých táborech na možnost bojovat proti rakouské monarchii.

Chvíle přeběhnutí

(deník Fr. Nováka)

„Byl to úžasný, krásný pocit, když jsem se ocitl za postupující linií Rusů. První myšlenka byla: zachráněn, druhá: zajat, a přece svoboden. Za mnou a kolem mne trousili se jiní a jiní zajatci, zezadu již celé skupiny přibývaly - ubohé Rakousko, máš to ale věrnou armádu! Už i ti Maďaři tě zrazují, co jsi čekalo od Čechů?“

A ano, místní ženy sondovaly očima i partie, které muži ve společnosti na odiv běžně nevystavují. Přece jen, manželé byli daleko, možná padli... I taková byla tvář války.

Emingerova vzpomínka ilustruje obtíže spojené s budováním exilové dobrovolnické armády v Rusku - zemi v té době pro mnohé Čechy zaslíbené. Žila zde stotisícová česká komunita (především na Volyni) sdružená v kulturních spolcích a Rusové byli bratrský slovanský národ. Právě tento faktor vedl některé Čechy v čele s Karlem Kramářem k myšlence všeslovanské říše v čele s ruským carem. Masarykova idea republiky se měla prosadit až později, ostatně Masaryk sám přijel do Ruska až po svržení cara.

Formální zřízení první české jednotky na straně Dohody bylo velice rychlé: 12. srpna souhlasilo ruské ministerstvo války, osmnáctého car (a také byl vydán rozkaz k výstavbě jednotky) a 11. října (podle ruského kalendáře 28. září, tedy na sv. Václava) vojáci slavnostně přísahali v Kyjevě. Na Sofijském náměstí, kousíček od náměstí Dumy, které o sto let později pronikne do titulků jako „Majdan“, stálo 700 Čechů a 16 Slováků, kterých však v Rusku žilo jen několik set a ne sto tisíc jako Čechů.

Fotogalerie

Naturalizovaných „ruských Čechů“, tedy Čechů s ruským občanstvím, byla v družině slabá třetina. Ostatní se dobrovolně vystavili tomu, že pokud padnou do rakouského zajetí, popraví je za velezradu.

K prvnímu boji pod českými prapory však vedla dlouhá cesta. Češi zpočátku plnili výzvědné úkoly a v malých skupinkách pronikali za rakouskou linii, kde agitovali, získávali informace i zajatce. A umírali na šibenicích, pokud je chytili.

Rusové zpočátku nechtěli ani slyšet o formování dalších oddílů ze zajatců a přeběhlíků a původní jednotka "starodružiníků" složená z krajanů jim stačila. Ani když na podzim 1915 tisícům Čechů povolili vstupovat do vojska a družina se rozrostla na pluk a později brigádu, nic se nezměnilo na ruském přesvědčení, že Češi jsou sice dobře motivovaní vojáci znalí terénu i jazyku nepřítele, ale bude lepší držet je od sebe, ať se moc nesdružují.

Dilema velezrady

(deník Fr. Nováka)

„... že co nevidět dá car povolení k velikému náboru všech Čechů a Slováků, aby tak povstala silná, početná vojenská jednotka česká, jež by bojovala po boku ruských bratří. Uvažuje o tom, náhle jsem zakolísal - ale to znamená, že také ty budeš se musit přihlásit do vojska, snad i bojovat a snad i - umřít! Dobrovolně! A rodina, děti? Jak s nimi naloží pomsta nepřítele? Vždyť to, co podnikáš, je velezrada!“

Praxe nasazování stále početnějších českých jednotek odděleně v malých skupinách zmizela za úsvitu 2. července 1917 v kouři ruských děl. Palba předznamenala útok, v němž československá brigáda zaútočila poprvé jako kompaktní celek. Do večera zatlačila početnější a lépe vyzbrojené rakouské (z velké části české) oddíly a řadu mužů a děl zajala. A dosud neznámá vesnice Zborov si zajistila místo v učebnicích dějepisu (více o historii České družiny najdete v textu Pavla Kuthana).

Paříž, politické srdce Dohody

V neděli 26. července 1914 bylo v pařížské Rue de Varenne rušno. Před zdejší rakouské velvyslanectví dorazili Češi ze Sokola a Rovnosti, dvou krajanských spolků, které komunita ve Francii, podle odhadů sedmi až desetitisícová, provozovala. Za volání „Pryč s Rakouskem“ a provolávání slávy Srbsku a Francii spálili černožlutou rakouskou vlajku. Dnes by se řeklo, že manifestaci mediálně dobře načasovali - vyvolala ohlas ve francouzském tisku, protože přišla dříve než obdobná vystoupení Francouzů.

Objasňování národnostní situace v habsburské monarchii se pak stalo středobodem snah krajanů. Francouzi totiž povětšinou brali podunajskou říši jako lepší hráz proti expanzi Německa než případné malé národní státy.

Díky snaze činovníků Sokola a Rovnosti Češi brzy získali uznání francouzských úřadů, které je 13. října, dva měsíce po francouzské mobilizaci, vyňaly z internace uvalené na německé a rakouské státní příslušníky. Českou jednotku v rámci francouzské armády ale úřady neodsouhlasily, a tak se Češi přihlásili do Cizinecké legie.

Mozek odboje v pařížské Rue Bonaparte

Francie hrála důležitou roli také na politicko-diplomatické úrovni. Právě v této zemi koncem října 1915 vznikl první exilový politický orgán: Český komitét zahraniční, později známý jako Československá národní rada, nervové centrum odboje a propagační a diplomatické činnosti Masarykovy skupiny. Legie byly pro ČSNR nejpádnějším argumentem pro mezinárodně politické uznání práv Čechů a Slováků. Z Francie se dalo dobře spojit s dalšími krajanskými spolky - v USA, Británii či Švýcarsku - které československé akce finančně podporovaly.

Dvousetpadesátičlenné rotě složené především z pařížských Sokolů se podle tradičního pozdravu začalo přezdívat Compagnie Nazdar. Slavnostní přísahu si odbyla 12. října 1914, po pouhých jedenácti dnech zaplněných výcvikem odjeli její příslušníci v modročervených uniformách na frontu.

O rok později zavelí francouzský velitel roty kapitán Marie Léon Joseph Sallé k útoku poblíž Arrasu. Osudům Čechů v této bitvě a po ní na západní frontě se budeme věnovat samostatně.

...a nakonec Itálie. Země, kde kdysi dali legiím jméno

Příběh o vzniku československých legií - i když tohle označení, odkaz na vojska antického Říma, vzniklo později - by nebyl úplný bez slunné Itálie. Dopovězený úplně nebude ani tak, ale k dobrovolcům v dalších zemích se vrátíme jindy.

Itálie vstoupila do války později a podmínky pro vznik exilové armády zde byly nejobtížnější. „Rakousko-uherské věci nejsou dobře známy,“ napsal během první zimy války a po návštěvě Itálie skepticky T. G. Masaryk Edvardu Benešovi. Dodal, že „chceme-li pro náš národ něco vyzískat, musíme se sami dát do práce a na sebe upozornit“. Všiml si i odporu Italů k Rakušanům.

O sympatiích pro Čechy, krajany maršála Radeckého, který před necelými 70 lety uštědřil Italům toužícím po sjednocení pádnou lekci, skutečně na začátku války nemohlo být řeči. A byl tu i pragmatičtější důvod - obava ze vzniku jihoslovanského státu na části Italy nárokovaných území: jižních Tyrol, Terstu s Istrií a Dalmácie.

V Itálii žilo před válkou jen pár desítek Čechů a ty Italové internovali. Vznik legií tak byl na rozdíl od Ruska odkázán na zajatce a přeběhlíky, ale těch přibývalo pomalu. Roli hrál hornatý terén, rakouská propaganda o nepříteli, který zabíjí zajatce, i to, že na přeběhlíky nečekali slovansky bratrští Rusové, ale nesrozumitelně brebentící Italové.

První průlom nastal až v lednu 1917, kdy dosud roztroušeně zadržovaní Češi utvořili větší komunitu v zajateckém táboře u Neapole. Pozdější soustředění Čechů dále jižněji v Padule usnadnilo agitaci za československou myšlenku ještě více.

To by samo o sobě nestačilo, nebýt neúnavné práce Edvarda Beneše a M. R. Štefánika a zejména vývoje na frontě, dokonce na frontě hodně vzdálené: když do Itálie dorazila v červenci zvěst o tom, jak dobře si vedli Češi u Zborova, začali si Italové možný vojenský přínos Slovanů připouštět.

Do toho přišlo Carzano, úrodná tridentská víska, kde chtěli Italové s desítkami tisíc vojáků obejít rakouské linie. Úspěch zhatilo příliš opatrné velení, oddíly průzkumníků tvořené Slovany se ale předvedly v dobrém světle. Jenže krátce nato Rakušané a Němci v bitvě u Caporetta připravili Italy o 400 tisíc vojáků a nejjižnější dohodovou zemi zachránily před posledním úderem jen nová linie na Piávě a hlavně zásobovací problémy vojsk ústředních mocností.

Poraženecké nálady a množství dezercí v italských řadách daly Štefánikovi argumenty, o nichž dříve mohl jen snít. Teď nastal čas sen uskutečnit: přes zimu a na jaře energicky jednal a 21. dubna 1918 mohl slavit. V ten den, pro Italy památné výročí založení Říma, Štefánik a italský premiér Viktor Emanuel Orlando podepsali dohodu o zřízení „Corpo cecoslovacco“, exilové armády v Itálii. Dobrovolnický sbor v Itálii v té době čítal deset tisíc mužů.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.