V čele úřadu jste stál dvě funkční období (Němce od září nahradí ústavní soudkyně Ivana Janů - více zde), deset let. Jak se za tu dobu změnil náhled na ochranu osobních dat a kam podle vás bude směřovat dál?
Když jsem přicházel do funkce, na mobilech nebyly fotoaparáty. O Facebooku nikdo nevěděl, Google Street View neexistoval. Čili po technologické stránce se věci posunuly obrovsky dopředu. Jenom náš zákon byl pětadvacetkrát novelizován za deset let. Z toho vidíte, že ochrana dat je velmi žhavým tématem.
Igor NěmecDo politiky vstoupil v roce 1990 jako člen Občanského fóra, později působil v řadách ODS. V 90. letech byl poslancem Federálního shromáždění a později Poslanecké sněmovny. Za vlády Petra Pitharta působil jako ministr kontroly, později v Klausově vládě připravoval zákon o Nejvyšším kontrolním úřadě. Byl také šéfem Úřadu vlády. V komunální politice se prosadil v roce 2002, kdy byl zvolen primátorem města Prahy. Dvě období byl také zastupitelem. V roce 2005 ho Senát vybral do čela Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Druhý pětiletý mandát získal v roce 2010. |
A bude. Evropská unie teď připravuje nařízení o ochraně dat, které pro většinu států bude mnohem tvrdší, než dnes platné zákony. O osobních údajích se hovoří jako o zlatě budoucnosti nebo o uhlí 21. století. Evropa si to uvědomuje a bude zpřísňovat podmínky pro zpracování osobních dat.
Jak jsme na tom s ochranou soukromí v České republice v porovnání s ostatními státy?
Co se týče legislativy, tak patříme mezi nejlepší v Evropě. Je to i tím, že náš zákon o ochraně osobních údajů vznikl poměrně pozdě, v roce 2000, takže reagoval na novější věci i v souvislosti s informačními technologiemi.
Nejsme v ochraně soukromí až příliš úzkostliví?
Státy, které zažily komunismus, se na ochranu osobních údajů dívají jinak. Kdo pamatuje Státní bezpečnost, ví, že informace se dají zneužít pro ničení lidí. Tato zkušenost je u nás patrná. Na druhé straně musím říci, že většinově lidé téma ochrany osobních údajů podceňují. Dokladem je třeba Facebook.
Myslíte si, že v budoucnu se budeme muset vzdát části svého soukromí kvůli bezpečnosti? Narážím tím na obavy z teroristických útoků.
To už bohužel nastalo a myslím, že kyvadlo je vychýleno dost výrazně na stranu takzvané kolektivní bezpečnosti na úkor ochrany soukromí.
Kdy to nastalo?
11. září 2001. Poté nastala obrovská invaze do soukromí lidí. Všimněte si, že schválně mluvím o kolektivní bezpečnosti, protože individuální bezpečnost tato opatření nikdy nezajišťovala. Paradoxně sofistikovaná opatření, které vedou k zajištění kolektivní bezpečnosti, mohou být nebezpečná pro individua.
Jak to myslíte?
Uvedu příklad. Máte čip v pase, čili můžete cestovat po celém světě, ten systém krásně funguje. Ale v momentě, kdy vám někdo pas strčí do mikrovlnky a čip zničí, vy se nedostanete do tohoto sofistikovaného systému, jste poměrně velmi poškozena a budete mít velké problémy, jak se vrátit do České republiky. Takže individuálně tato geniální superopatření ohrožují právě lidi, protože jakmile nastane chyba, nastává výjimečná situace a těžko se to napravuje.
Když se vrátíme ke vztahu soukromí a bezpečnosti, existují konkrétní věci, na kterých se ono „vychýlení kyvadla“ projevuje v České republice?
Projevilo se to velkými pravomocemi, které dostávají bezpečnostní složky. Například to, že mohou uchovávat geolokalizační údaje z mobilů za posledního půl roku. K těmto údajům má přístup policie. Nebo když sednete do letadla, předáváte Spojeným státům veškeré své údaje od čísla karty až po jídlo, které si objednáte. To znamená, že vznikají rozsáhlé databáze s mnoha údaji.
Znám spoustu lidí, kteří tvrdí: Mně to nevadí, já jsem nic neprovedl, mně nevadí, když si o mně někdo zjišťuje a shromažďuje údaje. Souhlasíte s tímto postojem?
To je názor, se kterým zásadně nesouhlasím. Ti, kdo ho zastávají, to nemají promyšleno. Jako rodič mohu přece s manželkou probírat po telefonu něco, co se týká našeho dítěte, a nestojím o to, aby tento můj rozhovor se mnou sdílel službu konající důstojník. Existují i psychologické studie k tomuto tématu. Rád uvádím takový pokus. Představte si, že si doma dáte do všech místností kameru. Systém budete mít na svém počítači, heslo budete znát jenom vy. Výsledek? Změníte své chování. To si vyzkoušejte.
Mynář? To byla poněkud komická scéna...
V poslední době se velkým tématem stalo zveřejňování platů lidí placených ze státních peněz. Přístupy jsou různé, kancléř Mynář zveřejnil údaje až po konzultaci s vaším úřadem a neúplné, vrchní státní zástupkyně na nic nečekala a zveřejnila platy všech zaměstnanců státního zastupitelství (čtěte zde a zde).
A dostala za to pokutu (více o udělené sankci naleznete zde).
Kde je tedy podle vás hranice?
Hranici jsme přesně zformulovali a zveřejnili jsme kritéria, kde končí veřejný zájem a nastává ochrana soukromí. Základní je princip proporcionality. Například když někdo rozhoduje o větších částkách nebo vede velký odbor, tak znát jeho plat je samozřejmě veřejným zájmem. Na druhé straně určitě není veřejným zájmem, aby každý věděl, kolik bere rejstříkářka na soudě nebo státním zastupitelství.
Paní Bradáčová šla tedy až příliš daleko. A pan kancléř?
S panem Mynářem, to byla poněkud komická scéna, protože každý může zveřejnit svůj plat. Zde vůbec nemá smysl otázka, jestli to je nebo není zákonné. Každý může se svými osobními údaji nakládat, jak chce. Otázka je to u ostatních zaměstnanců. A tady právě platí, že pokud je to osoba, která zastává důležitou funkci ve státní správě, tak ano, zveřejnit. Ale pokud je to třeba knihovnice na Hradě, tak určitě ne.
Pan kancléř nakonec zveřejnil platy některých svých podřízených, nicméně je uvádí jako „ředitel 1“, „ředitel 2“, ačkoli není vůbec jasné, co tím myslí. Na stránkách Hradu nejsou uvedené žádné pozice s těmito názvy. To panu Mynářovi doporučil váš úřad, nebo si to tak vyložil?
Ne, tak to si tak vyložil. Samozřejmě, když mám nějaké organizační schéma, které určitě je veřejné, tak zveřejnění platů podle funkcí musí souhlasit s tím organizačním schématem.
Sociální sítě neovlivníme, osobně Facebook nemám
Vraťme se ještě k sociálním sítím. Má váš úřad nějaké pravomoci, jak ovlivnit, k čemu uživatelé dávají souhlas?
Nemá. Fungujeme edukativně, děláme soutěž pro děti, která se týká ochrany soukromí. Nutno říci, že lidé vstupují do sociální sítě dobrovolně. Snažíme se alespoň v rámci Evropy o to, aby instituce, jako je třeba Facebook nebo Google, dávaly lidem informace, o čem svým souhlasem rozhodují, do jakých rizik jdou. Díky případu Snowden víme, že Facebook, Skype či Google shromažďují data, která využívají přímo bezpečnostní složky Spojených států.
Dá se proti masivnímu sběru dat ze sociálních sítích něco dělat?
Nedá, protože lidé se do toho zapojují dobrovolně. Já třeba účet na Facebooku nemám. Jezdím po světových konferencích a tam se otevřeně hovoří o tom, že osobní data jsou zlato budoucnosti nebo uhlí 21. století.
Kdo tato data bude mít k dispozici, ten bude mít zlaté doly. Teď se tyto doly naplňují, těžit se začnou až za 20 let, kdy generace, která tam svá data „nasypala“, začne být v produktivnějším věku. Teprve potom - podle mého - nastane zděšení.
Co se může stát, myslíte například zahlcení nabídkou služeb?
Ne. Vezměte si například, že budete chtít kandidovat na prezidentku a objeví se informace ze sociálních sítí. Třeba se budete sama divit, co všechno jste v mládí dělala. Kdyby byl internet v době Joschky Fischera, německého levicového radikála, nikdy by se nestal ministrem. Jedna z možností, jak bude svět budoucnosti vypadat, je taková, že všichni budou vydíratelní.
Zní to jako katastrofická vize. Dá se tomu podle vás nějak zabránit?
Dá. Určitě lze říci, že mladí lidé si stále více uvědomují nebezpečí, jejich chování na sociálních sítích není tak bezbřehé jako před třemi lety.
Zveřejnit fotografii ano, ale ne s označením za zloděje
Je podle vás v pořádku, když řidič má v autě zapnutou kameru pro případ nehody?
Když chci v krátké době vysvětlit, o čem je zákon na ochranu osobních údajů, říkám, že je o jednom slově: účel. Není trestné zpracovávat osobní údaje. Musí se ale stanovit účel a údaje zpracovávat k tomu danému účelu. Když se ptáte na kamery v autech pro případ nehody: Ano, to je v pořádku, kamera v autě může být, když se údaje zpracovávají k účelu, který jste řekla. V momentě, kdy z té kamery bude v televizi záběr, že se vedle na poli děje něco nepřístojného, tak je to použito k jinému účelu. Ne k bezpečnosti ani k ochraně. Údaje můžete zpracovávat buď ze zákona, nebo se souhlasem dotyčných lidí, nebo v rámci ochrany majetku a bezpečnosti. Pokud ale s těmi záznamy začnete manipulovat jiným způsobem, tak je to porušení zákona.
A co průmyslové kamery v obchodech, které tam jsou proto, aby zachytily zloděje při činu?
To je v pořádku, taková kamera tam může být, ale je určena k jedinému účelu. Pokud dojde ke krádeži, dostane záznam do ruky policie, a ta může třeba vyhlásit celostátní pátrání.
Ale majitel obchodu záznam zloděje zveřejnit nesmí.
Náš právní řád říká, že jedině soud může rozhodnout o vině.
V případě záznamu z prodejny elektrokol, který zachytil zloděje, udělil váš úřad za zveřejnění pokutu. Nejvyšší soud měl ale jiný názor a pokutu zrušil (o případu čtěte zde).
Je to na hraně. V tomto případě se později ukázalo, že muž na záznamu byl skutečně zloděj. Hlavní argumentace je ta, že označíte záznamem člověka, který zlodějem být nemusí. Ten člověk je tím výrazně poškozený, protože na internetu visí jako zloděj a on zloděj není. Tento případ soud hodnotil s tím, že se ukázalo, že to byl zloděj.
Status, který na Facebooku sdílela okradená firma:
Nebylo by lepší příště v takovém případě s pokutou počkat, až policie případ vyšetří a až bude jasné, jestli na záznamu je, či není zloděj?
Ne, to je jiná věc. V principu, podle zákona, to prostě dělat nelze. Nelze zveřejňovat lidi na internetu a označovat je jako zloděje.
Kdyby se podobná situace stala v budoucnu, postupovali byste stejně?
Asi pravděpodobně stejně.
Myslíte, že hraje roli i to, jestli majitel obchodu zveřejní záznam s komentářem „podívejte, tohle je zloděj, kdo ho znáte, nahlaste nám ho“, anebo jestli ho za zloděje neoznačí a uvede třeba jen prosbu, ať se tento člověk ozve, že by mohl něco vědět k jisté události?
Ano, přesně tak. Všem bych doporučoval, aby to takto zveřejňovali. Prostě pouze třeba „neznáte tohoto muže, který byl v našem obchodě“. Ale nelze ho označit jako zloděje.
Takže tam záleží i na nějakém průvodním textu, jakým způsobem je to prezentováno.
Ano, přesně tak. Tím by ten, kdo záznam zveřejňuje, chránil své zájmy, a to může.
