Jak se to mohlo stát? Ze zastávky ve Stéblové vyjel osobní vlak od Hradce Králové tažený parní lokomotivou, aniž by počkal, až bude moci na jednokolejné trati směrem na Pardubice vystřídat motorový osobní vlak.
Parní vlak měl totiž ve tři čtvrtě na šest večer čekat ve Stéblové na vlakový spoj od Pardubic a najet na jeho kolej. Náhle však dal průvodčí znamení a těžká lokomotiva se dala do pohybu dřív, než do stanice přijel motorák od Pardubic. Z domku vyběhl polekaný výpravčí, který se marně snažil soupravu doběhnout a zastavit. Vlak už nabíral rychlost, a tak ho nedokázal dohnat ani výhybkář na kole.
Přečtěte si vzpomínky muže, který přežil |
Poslední šancí alespoň zmírnit důsledky blížící se katastrofy bylo zastavit plně obsazený vlak od Pardubic na stanovišti kousek za Stéblovou. Telefonát ale přišel pozdě. Katastrofa byla neodvratná. Patnáct set metrů za Stéblovou se oba vlaky srazily. Vlak s parní lokomotivou jel rychlostí 55 kilometrů v hodině, motorák od Pardubic šedesátikilometrovou.
Zranění leželi v nemocnici i na chodbách
Těžká parní lokomotiva rozdrtila pět ze šesti vozů motorového vlaku. Náraz zdemoloval také dva vozy z druhého vlaku, ostatní vagony přečkaly srážku s lehčími následky. Přední motorový vůz byl zdvižen vzhůru na čelo parní lokomotivy, strojvedoucí okamžitě zahynul.
Kromě obětí, které zahynuly při srážce vlaků, také mnoho lidí uhořelo. Žhavé uhlí z lokomotivy totiž spadalo na naftu unikající z motorového vlaku. "Kdyby se to podařilo uhasit, řada lidí by se zachránila. Všichni jsme však byli rádi, že hoří, že je alespoň nějaké světlo a určitý přehled na místě tragédie," říká Jaroslav Peterka, který seděl ve vlaku od Hradce a pomáhal vyprošťovat raněné.
Spousta lidí se pak vydala po kolejích směrem do Pardubic. Na místo přijeli hasiči, lidé z vlaku chtěli domů. "Nám se nic nestalo, vydaly jsme se s kamarádkou po kolejích domů jako další lidé. Pamatuju si, že jsme na místě nechaly šátky, aby bylo čím obvazovat raněné," vzpomíná další pamětnice, Milada Dalecká.
Protože pracovala v nemocniční lékárně, viděla, jak těžce nemocnice odolává náporu zraněných. Ti leželi na chodbách na spartakiádních lůžkách, protože v pokojích už nebylo místo.
Tryzna za zemřelé nakonec z politických důvodů nebyla
Soudní vyšetřování nehody se táhlo dlouho, mezi lidmi se hned povídalo, že za odjezd vlaku může průvodčí, od něhož vzešel signál k odjezdu. "Průvodčí dříve nosili na prsou zelené armádní baterky, u kterých se posouváním knoflíků dala měnit barva světla. Průvodčí nevědomky zavadil o knoflík a změnil bílé světlo na zelené a…strojvůdce se rozjel," popisuje Peterka.
Vyšetřovatelé nedokázali určit konkrétního viníka nehody. Prakticky každý z železničářů ve vlaku s lokomotivou nějak porušil předpisy. Soud, který se případem v únoru 1961 zabýval, udělil strojvedoucímu, vlakvedoucímu a staršímu průvodčímu tresty odnětí svobody v rozmezí od čtyř do pěti a půl roku.
Za velký počet obětí se plánovala smuteční tryzna, ale nakonec z ní sešlo. Medializace potíží na dráze nehrála do karet vládnoucí komunistické straně. Přesto poslal projev soustrasti i sovětský vůdce N. S. Chruščov. Zprávu o neštěstí vysílala i Svobodná Evropa.
