První kolo francouzských voleb žádné překvapení nepřineslo. Zvítězil v něm někdejší socialista, nyní nezávislý kandidát Emmanuel Macron, těsně následovaný předsedkyní Národní fronty Marine Le Penovou. Ve druhém kole je favoritem Macron. Ať už však dopadne volba 7. května jakkoli, o budoucnosti Francie se bude rozhodovat znovu o měsíc později – 11. a 18. června. Až parlamentní volby ukážou, zda nový prezident či prezidenta dokážou prosadit své programové plány.
Francouzské prezidentské volbySPOČÍTÁNO: Do finále jde Macron a Le Penová REAKCE: Velký třesk na politické scéně FAVORIT: Stmelím vás, slibuje Macron voličům SOBOTKA: Dobrá zpráva pro Česko PROFILY:
|
Podle serveru Politico budou oba kandidáti v červnu bojovat s takzvaným hybridním systémem, který spojuje prezidentský a parlamentní způsob vládnutí. Prezident je volen v přímé volbě, jím navrhovaný premiér však musí projít hlasováním parlamentu. V případě, že se do Elysejského paláce dostane kandidát nejsilnější strany, jedná se o dvojitou výhru. Problém nastává tehdy, když se hlas lidu v jednotlivých volbách liší.
Role francouzského prezidenta se v tomto případě stává spíše formální, podobně, jako je tomu v Německu či Itálii. Většinu exekutivní moci má v rukách premiér a hlava státu může mluvit pouze do otázek zahraniční politiky a obrany, což prezidentovi zaručuje francouzská ústava. Tento stav má v politické sféře své pojmenování – kohabitace.
V poválečné éře zažila Francie kohabitaci třikrát. Nepřekvapivě na ni političtí aktéři nevzpomínají v dobrém. Poprvé takto soupeřili v letech 1986 až 1988 socialistický prezident François Mitterrand a premiér Jacques Chirac. V letech 1993 až 1995 se Mitterrand dostal do stejné situace, když křeslo premiéra opanoval konzervativec Édouard Balladur. V letech 1997 až 2002 zasedl v Elysejském paláci zase Chirac, zatímco premiérem byl socialista Lionel Jospin.
Politické pnutí se francouzským legislativcům nezamlouvalo. V roce 2000 přišli s ústavními změnami, které zkrátily sedmiletý prezidentský mandát na pět let tak, aby souzněl s parlamentními volbami. „Myšlenkou bylo, že voliči během několika týdnů nezmění svůj názor a nevezmou zvolenému prezidentovi většinu v parlamentu,“ vysvětluje politolog Bruno Cautrès. Málokdo však počítal se situací, jaká pravděpodobně nastane po letošním druhém kole voleb, kdy do čela Francie usedne kandidát z menší partaje.
Boj o voliče
Macron i Le Penová tak nyní stojí před úkolem přilákat před parlamentními volbami co nejvíce voličů pro své strany. Le Penová může cílit na voliče republikánů, kteří do druhého kola voleb neprotlačili Francoise Fillona. Už v roce 2014 navíc Le Penová prohlásila, že v kohabitaci nevidí problém.
Le Penová, která po postupu do 2. kola oznámila, že dočasně pozastavuje působení v roli šéfky Národní fronty, se v parlamentních volbách může spolehnout také na zavedené regionální struktury své strany, byť jí v posledním celostátním hlasování příliš nepomohly. Národní fronta ve volbách v roce 2012 vybojovala pouhé dva mandáty. Nálada ve společnosti se však od té doby změnila a nacionalisté z témat jako uprchlická krize či hrozba terorismu těží nejen ve Francii.
Macron naopak v případě vítězství v prezidentském klání bude muset řešit politickou nezkušenost svého hnutí Vpřed!, které založil teprve před osmi měsíci. Před tím byl členem Socialistické strany. I přesto centristický kandidát věří, že může v parlamentních volbách uspět. Plánuje vyslat kandidáty ve všech 577 volebních obvodech, píše agentura Reuters. Vyzval také členy ostatních politických stran, kteří sdílí jeho myšlenky, aby se přidali ke hnutí Vpřed!.
V každém případě však podle politologů bude muset spoléhat na pomoc dalších stran. Podpořit by ho mohlo reformistické křídlo socialistů či středo-pravá strana Les Républicains, kterou v roce 2002 založil Jacques Chirac.
„Jeho parlamentní koaliční většina by mohla být velmi roztříštěná. Mohli bychom se dostat do situace, kterou jsme zažili v rámci Čtvrté republiky, tedy vlády nestabilní většiny,“ myslí si politický analytik Philippe Cossalter ze Sárské univerzity.
Poučení z historie
Naráží na situaci z let 1945 až 1958. Na počátku tohoto období byl premiérem Charles de Gaulle. Po neshodách s komunisty a socialisty však podal o rok později demisi. K moci se dostali komunisté a sociální demokraté, kteří založili takzvanou Čtvrtou republiku. Během ní se ve Francii vystřídalo dvacet vlád a dva prezidenti. Krizi ukončilo až v roce 1958 zvolení de Gaulla do Elysejského paláce a ustanovení Páté republiky.
Macron čelí kritice za okázalé oslavy, Le Penová chystá mohutnou ofenzivu |
Destrukci ambicí obou kandidátů může v červnu přinést situace, při které by veřejnost zvolila parlament otevřeně nepřátelský k prezidentskému úřadu. Hlava státu by v tomto případě mohla parlament rozpustit a vyhlásit nové volby. Pro veřejnost by se však jednalo o krajně nepopulární krok. Prezident navíc riskuje, že jeho političtí nepřátelé v takovém případě ještě posílí. Další předčasné volby lze následně vypsat až po roce kohabitace.
Podle poradců Macrona však existuje ještě horší scénář, kterým by mohlo být složení parlamentu bez dominantní frakce, které by znemožňovalo utvoření většinového hlasovacího bloku. Francie by se tak dostala do prekérní situace. V čele by měla prezidenta, který by byl blokován názorově roztříštěným parlamentem. Zemi by takový výsledek mohl uvrhnout do politického chaosu.
