Proč s nimi navíc spojuje svou existenci. Budoucnost země přece vůbec nezáleží na tom, jestli se zkrátí nemocenská za první tři dny.
A odpověď? Bitva o reformu má být odvetou za bitvu o Hrad. Na začátku roku utrpěl Špidla zdrcující politickou porážku. Ukázal se jako špatný stratég, když solidního kandidáta nenavrhl včas.
Jako špatný taktik, když se nedokázal slušně dohodnout s Milošem Zemanem. A špatný rétor. To viděl každý. Nakonec selhal jako stranický vůdce, když část jeho lidí demonstrativně volila úhlavního nepřítele, místo aby ho poslechla. Někteří politici by po takovém výprasku rezignovali.
Špidla se rozhodl bojovat do poslední kapky krve. Pokud prosadí reformu, může opět sjednotit svou stranu a získat zpět ztracený kredit. Každému totiž bude jasné, že s neúspěchem klesají volební šance ČSSD k nule.
Naopak úspěch, případné snížení rozpočtového schodku a růst blahobytu ji mohou katapultovat ze současného marasmu. Hojdar Nehojdar, vlak pojede, nikdo se už neodváží vysednout. Neexistuje jiný důvod než tento, aby byla reforma předkládána ultimativně.
Špidla se sám vmanévrovává do role hráče, kterému jde o všechno. Odpůrcům v ČSSD naznačuje: Teď máte možnost mě svrhnout, jenže padnu-li, strhnu vás s sebou. Je to poměrně šikovné politické vydírání. Přichází však pozdě. Hlavu měl premiér vsadit už v boji o Hrad.
