Starosta Prahy 4 Klausner je kdysi chtěl vytlačit za městské hradby, Slaný je vystěhovával na chodník, Most a Litvínov je nyní hodlají sestěhovat na jedno místo - shodou náhod symbolicky pojmenované nelítostným "Tábor 7".
Už ne shodou náhod, má být onen Tábor (tábor?) oplocen. Cesta ke ghettu zde končí, odkladiště nepohodlných začíná. Kdo kdy viděl Chanov anebo některou slovenskou romskou vesnici, zapomene, že žije na přelomu třetího tisíciletí v demokratické a bohatší části světa. Zde je středověk, mohly by hlásat ukazatele na silnicích.
Nemá smysl donekonečna měřit na vahách spravedlnosti, nakolik si za svou situaci neplatiči mohou sami a nakolik jim k ní "pomohla" společnost, jejíž součástí se necítí být. Problém tu zkrátka je.
A co bychom si my, většinoví, platící, spořádaní přáli - ať už z obyčejné lidské solidarity, anebo kvůli vlastnímu bezpečí? Přece to, aby problém nebyl, aby ti v ghettech nebyli v ghettech, aby platili nájem, aby děti chodily do škol, aby pracovali, aby žili když ne stejně, tak podobně jako ostatní.
Zvládnou to sami? Vyloučeno. Lze jim pomoci v oplocené zóně odříznuté od měst? Terénní pracovníci, kteří sociálně slabým pomáhají, tvrdí, že ne. Proč nevěřit? Generace vyrostlé v pasivitě a v "kleci" nepředají dětem nic jiného.
Každý z nás po listopadu '89 poznal, jak je těžké změnit zažitý styl života... Radním měst není třeba hned lát do rasistů a bezcitů. Řeší velký problém, který někdy bývá nad jejich síly i peníze.
V čem jim lze hned a zadarmo pomoci, to je přesvědčení nás, voličů (jejichž reakcí se obávají), že oplocené tábory znamenají pouze jedno: každý z nás se ocitne za plotem. Takovou mají vlastnost.
