Rolihlahla Mandela se narodil v roce 1918 do dynastie, která vládne kmeni Themba v regionu Transkei. Jeho křestní jméno v místním jazyce Xhosa znamená něco jako "lámat větev" nebo také "potížista".
Mandelova smrt |
A faktem je, že potíže rasistickému režimu později dělat uměl.
Ale popořádku. Mandela poměrně brzy přišel o otce a vychovával ho vůdce kmene Themba. I díky tomu budoucí prezident jako vůbec první člen své rodiny začal chodit do školy. Anglické jméno Nelson získal právě tam, od jedné ze svých učitelek.
Když pak vyrostl a jeho poručník mu oznámil, že pro něj domluvil sňatek, odešel raději do Johannesburgu. Nejdříve pracoval coby hlídač v dole a později si našel práci v právní firmě. Korespondenčně tehdy dokončil bakalářská studia a začal studovat právo na University of Witwatersrand.
Tři manželstvíNelson Mandela byl ženatý celkem třikrát, stal se otcem šesti dětí (tři zemřely), dědečkem sedmnácti vnuků a čtrnácti pravnuků. Svou první ženu Evelyn Maseovou si vzal v roce 1944. Rozvedli se v roce 1958. Druhou manželku Winnie Madikizelaovou pojal za choť v roce 1958. Rozešli se v roce 1992 a o čtyři roky později rozvedli. Winnie je jednou z nejkontroverznějších postav JAR. Zatímco ji jedni označují za "Matku národa" pro utrpení, které vystála během vlády bílé menšiny, další jí zlořečí. Během apartheidu byla usvědčena z únosu čtrnáctiletého Stompieho Moeketsiho, který byl později nalezen ubitý k smrti. A léta po zavedení demokracie musela k soudu znovu, kvůli podvodům. Potřetí se Nelson Mandela oženil v den svých 80. narozenin Vzal si Gracu Machelovou, vdovu po někdejším prezidentovi Mozambiku a spojenci ANC. S ní žil až do konce svého života. |
Tam poznal některé své pozdější spolubojovníky proti apartheidu. Do Afrického národního kongresu (ANC) vstoupil někdy v roce 1944, aktivně vystupovat začal ale o čtyři roky později, po vítězství Národní strany, v níž převládali afrikánci, kteří podporovali politiku apartheidu, tedy rasovou segregaci.
Masakr v Sharpeville
V té době už Nelson Mandela se svým kamarádem ze studií a pozdějším politickým kolegou Oliverem Tambem vedl právní firmu, která poskytovala zadarmo nebo za symbolickou sumu pomoc chudým černým Jihoafričanům.
Zprvu hlásal nenásilný odpor vůči apartheidu. V roce 1956 ho nicméně obvinili s dalšími 155 aktivisty z vlastizrady. Po čtyřletém procesu ještě odešel od soudu jako svobodný muž. Jihoafrický režim ale mezitím přitahoval šrouby.
Systém apartheidu spočíval prakticky v tom, že každá rasa měla své přidělené místo - běloši šéfovali, černoši fungovali jako jejich pracovní síla. Oddělené byly třeba pláže, dopravní prostředky i restaurace. Nemocnice či školy pro původní obyvatele země byly mnohem hůře vybaveny, než pro bělochy.
Jako zlomový se pak ukázal být rok 1960, kdy režim postavil ANC mimo zákon a Mandela odešel do undergroundu. Když pak policie postřílela 69 černochů, napětí v zemi explodovalo. Událost, která vešla ve známost jako Masakr v Sharpeville, ukončila také Mandelův nenásilný boj proti režimu.
V roce 1961 se postavil do čela ozbrojeného křídla ANC zvaného Umkontho we Sizwe (Kopí národa) a koordinoval sabotáže proti vojenským a vládním cílům. Ve vězení skončil dříve, než se Kopí národa stihlo namočit do zabíjení civilistů. I tak ale dostal nálepku teroristy, které se zcela zbavil až v roce 2008.
Jeho život se opět radikálně změnil v roce 1964, kdy nad ním soud vyřkl ortel za sabotáže a pokusy o pokus o převrat. Dostal doživotí. Ve vězení nakonec strávil 27 let, z toho 18 prožil na Robben Island, ostrově ležícím nedaleko Kapského města.
Za mřížemi rostl ve vůdce
Odhodlán zemřít"Velebím myšlenku demokracie a svobodné společnosti, ve které všichni lidé žijí společně v harmonii a s rovnými příležitostmi. Je to myšlenka, pro kterou chci žít a dosáhnout jí. Ale pokud to bude třeba, je to myšlenka, pro kterou jsem připraven zemřít," prohlásil Nelson Mandela během procesu v Rivonii, kde ho soudili za sabotáže a pokus o násilný převrat. Dostal nakonec doživotí, po 27 letech ho prezident Willem de Klerk propustil. |
Tam se během jediného roku dozvěděl, že přišel o svou matku i nejstaršího syna, který zahynul při automobilové havárii. Ani na jeden pohřeb ho nepustili. Režimu se ale Mandelu "pohřbít" nepodařilo. Jeho reputace rostla i skrze vězeňské mříže a z Mandely se postupně stával nejvýraznější černošský vůdce v JAR.
Když ho pak vězeňská správa spolu s dalšími lídry odboje přesunula na začátku 80. let do věznice Pollsmoor, spekulovalo se, že to bylo vlastně proto, aby stará garda bojovníků proti apartheidu nepřenášela své ideje na mladé aktivisty. Vždyť věznici na Robben Island se tehdy přezdívalo "Mandelova univerzita".
Na konci 80. let se pak po mnoha mezinárodních sankcích uvalených na JAR poměry v zemi uvolnily a v roce 1989 se stal prezidentem Frederik Willem de Klerk. Ten v únoru 1990 Mandelu propustil. Jeho první kroky na svobodě po téměř třiceti letech sledoval živě v televizi celý západní svět.
Mandela se vrátil do vedení ANC, které už zase bylo legální, a začal s režimem a hlavně de Klerkem vyjednávat vytvoření multirasové společnosti. Oba za to dostali v roce 1993 Nobelovu cenu za mír. V roce 1994 pak Mandela v prvních všerasových volbách zvítězil a stal se prvním černošským prezidentem JAR.
Jižní Afrikou ovšem na počátku 90. let cloumaly silné vášně a kolikrát nechybělo mnoho, aby v zemi naplno vypuklo krveprolití. A právě Mandelovi je připisována hlavní zásluha na tom, že se tak nestalo. Blízko k tomu přitom bylo třeba v roce 1993, když zavraždili jednoho z lídrů ANC. Mandela celou dobu volal po klidu.
Jak důležité je míti rugby
Jedním z nejdůležitějších momentů v usmíření sehrálo rugbyové mistrovství světa, které vyhráli právě Jihoafričané. V té době to byl výhradní sport jihoafrických bělochů a černošské obyvatelstvo ho nemohlo vystát. Mandela však tým podpořil a oblečen do jeho dresu předal kapitánovi trofej. Právě tento okamžik je často označován za důležitý krok v usmíření národa.
Na rozdíl od mnoha afrických vládců, kteří se z někdejších bojovníků za svobodu proměnili v diktátory, také věděl, kdy odejít. Když mu v roce 1999 skončil první prezidentský mandát, už se o druhý neucházel.
A i když pak ještě dlouho cestoval po světě a sbíral jedno ocenění za druhým, dokázal přiznat i pochybení. Uznal třeba, že měl věnovat více pozornosti epidemii viru HIV a chorobě AIDS, která doslova kosí jihoafrické obyvatelstvo. Napravil to vlastně až poté, co na AIDS zemřel jeho syn.
