Pro posun v diskusi jsem konkrétně pojmenoval kroky, kterými došlo ze strany vypisovatele a poroty k nedodržení soutěžních podmínek a pravidel pro soutěže Mezinárodní unie architektů (UIA) a Unesco. Nadto jsem požádal o zveřejnění úplného znění zprávy technické komise, posuzující osm finálových návrhů, která by prokázala tvrzení Vlastimila Ježka, že návrh ateliéru HŠH porušil nejméně dvě závazné podmínky stavebního programu.
. čtěte zdePředchozí články architekta Hradečného: Růžové brýle propagandy šéfa knihovny Ježka a Národní knihovna jinýma očima. |
Odpovědi nezazněly
Odpovědí Vlastimila Ježka bylo odvolání na dokumenty UIA a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), které podle jeho názoru regulérnost soutěže potvrzují, a dále specifikace parametrů, kterými měl návrh HŠH porušit soutěžní podmínky. Příspěvek ilustroval srovnáním soutěžního návrhu HŠH se známou plastikou v Chicagu. Odkazu na úplné znění zprávy technické komise se tedy čtenář nedočkal, zato mohl získat ujištění pana ředitele, že se rozhodnutí nezávislého soudu nebojí, a také dojem, že třetí v soutěži pouze okopíroval dílo slavného sochaře.
. čtěte zdeReakce Vlastimila Ježka: Spor o knihovnu pokračuje: Oči, které nevidí, uši, které neslyší |
Na můj následující příspěvek, opakující shodné požadavky jako ten původní, reagovala Bohdana Stoklasová. Namísto očekávaného odkazu na dosud nezveřejněná hodnocení 346 autorských týmů, jejichž návrhy porota vyřadila v prvním kole, uvedla hodnocení návrhu HŠH, které je již rok známé. Příspěvek doprovodila srovnáním soutěžního návrhu HŠH s objektem Fosterovy fakultní knihovny v Berlíně. Zprávy technické komise se ani tentokrát čtenář nedočkal, zato mu byl předložen podbarvený příběh o nezištné podpoře projektu, který porušil pro změnu nejméně čtyři závazné podmínky, okopíroval věhlasného architekta, a přesto získal třetí místo.
Na konkrétně položené otázky tedy odpovědi nezazněly a výzva ke zveřejnění dokumentu vyšla naprázdno. Vyjádření osob z vedení Národní knihovny skoro může budit dojem: dostali jste třetí cenu, tak se moc neptejte, víme toho na vás ještě dost. Průběh polemiky však spíše ukazuje na hlubší nedorozumění typu jeden o voze, druhý o koze. Tomu by napovídalo vyjádření Vlastimila Ježka z článku Národní oko nad Prahou/Nekonečná bitva o chobotnici očima šéfa knihovny Ježka: "Z nejrůznějších důvodů, jejichž kořeny se mi ani nechce hledat, se po sedmi dnech začaly objevovat různé názory na regulérnost soutěže..."
Definice architektonické soutěže
Pokusím se tedy kořeny našich postojů k otázce regulérnosti soutěže definovat. Architektonickou soutěž obecně, případně architektonickou podobu soutěže o návrh (dle zákona o zadávání veřejných zakázek) považuji za nejlepší a jediný transparentní způsob, kterým investor, čerpající prostředky z veřejných zdrojů, hledá v dialogu s architekty optimální řešení konkrétního projektového úkolu. Klíčový význam pro úspěch soutěže má pochopení dialogu mezi vypisovatelem a porotou na straně jedné a soutěžícími architekty na straně druhé.
Na rozdíl od Vlastimila Ježka si nemyslím, že největší chybu udělal uvedením tvaru must be namísto should be v soutěžních podmínkách. Tou největší chybou bylo dle mého soudu opomenutí dialogu jako instrumentu, kterého se účastní dvě strany.
Poprvé, když ve zcela formálně pojatých odpovědích na dotazy soutěžících potvrdil zmíněné must be, podruhé, když toto must be negoval vlastním návrhem změny soutěžních podmínek pro první kolo, aniž by byl k takovému kroku oprávněn, a současně dal komukoli ze soutěžících možnost reagovat, potřetí, když nezajistil to jediné, co 346 v prvním kole vyřazených návrhů očekávalo na výstavě – totiž hodnocení své práce porotou, a konečně počtvrté, když postupně začal uvádět neúplné informace o soutěži (viz otázka Národního konzervačního fondu v nadzemí, která je do dnešního dne na stránkách www.nkp.cz vydávána v neúplné podobě za úplnou).
Ani jedno z těchto pochybení panu Ježkovi ani paní Stoklasové nevyčítám – jak sami řekli, nejsou v problematice architektonických soutěží odborníky – nesou však odpovědnost za vytvoření nerovných podmínek pro soutěžící týmy architektů a nepřímo za etické selhání osob, které pro účely soutěže najali. Tuto odpovědnost by měli být schopni přijmout.
